Vrah, nebo jen padouch?

Přidal: Premek |

Únor 4, 2019

Martin Čípek

(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Všichni víme, jak končí příběh o Hamletovi, kralevici dánském – nad čtyřmi mrtvolami stojí Hamletův přítel Horatio: „A světu, jenž to neví, říct mě nechte, jak se to zběhlo vše…“ A poté přichází norský kralevic, vojevůdce Fortinbras: „Mám v této říši starobylá práva a prospěch velí hledět si jich teď.“

Je dvanáct let po Hamletově smrti. Kdesi na hradě v Norsku provází Horatio (Lukáš Hlavica) královnu, mladou manželku krále Fortinbrase. Tady v hlubokých sklepních prostorách je vězení – bývalý dánský král Klaudius (Josef Vinklář), který onu strašnou tragédii přežil, byl na Fortinbrasův rozkaz vyléčen a nyní tráví chvíle svého života zde. A královna (Marta Vančurová) po krátkém zaváhání chce vidět a slyšet toho, který to všechno způsobil. V Daňkově brilantní rozhlasové hře Vzpomínka na Hamleta (1994) se ovšem role začínají měnit. Klaudius vystupuje jako klidný, suverénní muž a od první chvíle je jasné, že jeho hlavním protivníkem bude Horatio. Bývalý král vyvrací všechny viny a podává příběh o tragédii na Elsinoru ze svého hlediska. Jeho vyprávění nepostrádá logiku a zaznívá z něj skryté obvinění proti Horatiovi, proti tomuto „vlídnému zloduchovi“, proti tomuto Dánovi, který si tak výhodně vsadil na Nory. Ale zřejmě se už nic nedá dělat… „Vždyť já jsem přece bestie tohoto příběhu“, říká Klaudius a za těch dvanáct let se cítí vinen pouze láskou ke královně Gertrudě a k Dánsku. A ještě na odchodu zpět do sklepního vězení Klaudius skrytě varuje mladou královnu před událostmi, které by Horatiovou vinou mohly nastat i zde. Vždyť je nepochybné, že Horatio norskou královnu miluje…

Oldřich Daněk ve své rozhlasové hře zvolil poněkud neobvyklou cestu – popírá historii. Zatímco dějiny, divadelníci i literáti svorně tvrdí, že spolu s Hamletem, kralevicem dánským, při osudném souboji umírá také jeho úhlavní nepřítel Klaudius, Oldřich Daněk jej dvanáct let po elsinorském krveprolití objevuje vyléčeného ze všech smrtelných ran v kobce vězení. Klaudius pak dvěma neobvyklým hostům vypráví něco úplně jiného. V jeho příběhu se z viníků stávají oběti, ze zachránců norští hrdlořezové a uchvatitelé Dánska. Klaudiovo vyprávění je naprosto věcné, logické, historicky do sebe zapadající. Vzpomínka na Hamleta je další skvělou ukázkou Daňkova scénického rukopisu, v níž způsobem dramatického apokryfu předvádí, „jak by to také mohlo být“. Daňkova hra v režii Josefa Henkeho, dynamická především v dialozích, vzbuzuje ovšem mnoho otázek. Proč Klaudius všechno podstoupil? Kdo rozhodl, že bude smrtelně zraněný viník elsinorského krveprolití a mnohonásobný vrah tak pečlivě ošetřován a zachráněn? A proč tak vůbec bylo rozhodnuto? Kdo si po dvanácti letech vzpomněl na nejhlídanějšího vězně v norském království a dal zapomenutého svědka elsinorských událostí vyhledat? Proč musela celou historii vyslechnout právě mladá norská královna? Není náhodou tentokrát „něco shnilého na dvoře norském“?

Z hereckých výkonů si posluchači mohou doslova pochutnat na neobyčejně sevřeném, bez patosu ztvárněném Klaudiovi Josefa Vinkláře. Bývalý dánský král je bezesporu jednou z nejpozoruhodnějších rozhlasových kreací tohoto velkého herce. Postavu Horatia se skrytým vnitřním napětím přesvědčivě interpretuje Lukáš Hlavica, královna v podání Marty Vančurové není tou, kolem níž se točí děj a stává se spíše jakýmsi prostředníkem mezi oběma mužskými protivníky. Není bez zajímavosti, že Vzpomínka na Hamleta byla téměř současně (1995) realizována také prostřednictvím televizní obrazovky jako závěrečná část volného cyklu Z hříček o královnách. Postavu Klaudia hrál opět – Josef Vinklář.

Historie rozhlasových her