Balanc o studu, vině a ponížení (2019)

Přidal: Premek |

Únor 27, 2019

Od kolika let se děti stydí? Je stud vrozený, nebo naučený? Jsou představy o ideální verzi sebe sama naše, nebo nám je určuje společnost? Připravil Petr Bouška.

Natočeno 2019. Premiéra 26. 2. 2019 (ČRo Rádio Wave, 25 min.).

Lit.: Bouška, Petr: „Ty ještě nemáš dítě? Co to máš na sobě?“ Co v nás vyvolává stud a jak se k němu postavit? In web ČRo Radio Wave, 26. únor 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Stud je bolestivá emoce, všichni ji známe od dětství. Stojíme před tabulí a nevíme, co máme paní učitelce říci. Všichni na nás koukají a modlí se, aby se to nestalo jim,“ popisuje v magazínu Balanc Iveta Clarke, která se věnuje týmovému a vztahovému koučingu. Stud souvisí s přijetím sebe sama a s přijetím od ostatních. Liší se od viny, ponížení nebo trapasu, jde přímo do naší podstaty. Jak se nestydět, a přitom si zachovat zdravou sebekritiku?

„Dospělí předstírají, že stud mezi nimi není, a skrývají ho. To slovo je skoro archaické, nepoužívá se. Zaměňujeme ho s vinou nebo ponížením.“ Cítit vinu znamená, že jsme se dopustili něčeho špatného. Stud jde do hloubky, říkáme si „já jsem špatný“. Míří do jádra, a pokud přijmeme myšlenky, že jsme v jádru špatní, tak z toho není cesty ven. Seberegulace je něco jiného, uvědomění si, že jsem něco udělal špatně. Je to reflexe a pokus o nápravu, o zlepšení sebe sama.

„Každý máme právo selhat, je to velmi lidské a na lidech nás baví, že jsou jiní než my. Napadat ostatní je vlastní obrana. Navíc máme tendenci napadat ty, kteří jsou na tom hůře,“ říká Iveta Clarke.

„Na seminářích máme hezké cvičení. Ženy stojí v kruhu a mluví o větách, které v nich vyvolávají stud: ‚Musíš být hodná holka, nosit samé jedničky, musíš dobře vypadat, co to máš na sobě?‘“ Stud nás prapůvodně měl varovat, nechceme se stát nejhoršími ve skupině. To vede k vyloučení a samotě, která znamenala smrt. Lidé, kteří mají vysokou odolnost vůči studu, věří, že si zaslouží lásku a sounáležitost. I když jsou nedokonalí. Nemusíme být dokonalí, být dobří ve všem. V některých dovednostech nebo kvalitách zkrátka jsme horší než ostatní. Neznamená to ale, že nemáme hodnotu. Někteří z nás mají hluboké přesvědčení o vlastní hodnotě přirozeně, jiní k němu dojdou seberozvojem. Pokud nás někdo ponižuje, je jen na nás, zda ho necháme. Ti, kteří mají nízkou odolnost, berou ponížení jako potvrzení své nedokonalosti.

„Každý máme právo selhat, je to velmi lidské a na lidech nás baví, že jsou jiní než my. Napadat ostatní je vlastní obrana. Navíc máme tendenci napadat ty, kteří jsou na tom hůře.“ Proto je důležité naučit se kritizovat druhé, je-li to třeba. Kritizujme dílčí chování nebo myšlení člověka, ale nikdy ne jeho jako celek. Pokud někomu řekneme „ty jsi špatný“ nebo „ty to pokaždé zkazíš“, nenabízíme cestu ven. Naopak, uzavřeme ho do klece absolutního výroku, ze které se nelze osvobodit.

„Obrany před studem jsou tři. Agrese, uzavření se do sebe a přitakávání, tzv. people pleasing. Takové udobřování, abyste mne už nekritizoval.“ Na sobě můžeme pozorovat, jaké strategie volíme. Většina samozřejmě umí používat všechny. Je ale užitečné si všimnout, kdy a vůči komu které obrany volíme. Prvním krokem je uvědomit si, co cítím. Teprve pak lze vědomě a svobodně reagovat.

Pusťte si Balanc o studu, vině a ponížení. Proč některé lidi zasáhne jakákoliv kritika a jiní se rychle oklepou? Proč napadáme ty, kteří jsou na tom hůř?