Sázka na postkomunistické voliče je riskantní (2019)

Tedy na starší, méně vzdělané voliče, převážně z menších měst a vesnic, kteří strávili podstatnou část svých životů v komunistickém režimu. Ne všichni byli členy komunistické strany, mnozí s její vládou i nesouhlasili, ale nemálo z nich si i tak přineslo do nových demokratických poměrů určité mentální stereotypy, které nezmizely ani po téměř 30 letech.

V prvních letech po pádu bývalého režimu byly instinkty zděděné ze života v autoritářském systému potlačeny převažující ochotou společnosti dát novému uspořádání šanci.

I když už v 90. letech minulého století jsme mohli zaznamenat začínající výrazné štěpení společnosti na ty, kdo z tržních a demokratických reforem profitovali, a ty, kteří zůstali pozadu. Ve vztahu ke stranické politice se tato polarizace ale až do vypuknutí ekonomické krize po roce 2008 nevylila z břehů tradiční stranické politiky.

S jistou mírou zevšeobecnění lze říct, že lidé s novým režimem silně nespokojení volili komunistickou stranu, mírně nespokojení sociální demokraty, ostatní pak konzervativní a liberální pravicové strany.

S výjimkou Pirátů

Nespokojenost či naopak spokojenost s liberálně demokratickým režimem byla samozřejmě v případě mnoha voličů odsunuta jako kritérium jejich stranické volby až na druhé místo ve prospěch sebeidentifikace na pravolevé škále, která ovšem neměla v prostředí poměrně silného ideologického zmatení hluboké kořeny.

To se zřetelně ukázalo, když zhruba okolo roku 2012 vyvrcholily důsledky ekonomické krize, a ještě jasněji po vypuknutí migrační krize. Andrej Babiš dokázal pod praporem boje s korupcí i odporu k tradiční politice docela snadno nejprve zlákat nespokojené voliče pravice.

Pak se po nástupu migrační krize zaměřil na již zmíněný postkomunistický, spíše levicově orientovaný elektorát, jehož zklamání z praktik nového liberálně demokratického režimu bylo nejen hlubší, ale byl také více náchylný k oživení již zmíněných mentálních stereotypů zděděných z bývalého režimu, jako je třeba volání po vládě silné ruky a větším bezpečí, třeba i na úkor některých svobod.

O tuto část společnosti se politicky opřel i prezident Miloš Zeman, a ve stranické politice na ní dál cílí komunisté, sociální demokracie a částečně i okamurovci. Jistou formou politického postkomunismu jsou i postoje částí elektorátu lidovců a občanských demokratů, v nichž přetrvávají ideologické reflexy, které si tyto strany osvojily v první fázi postkomunistické transformace.

Obě jsou nedůvěřivé ke změnám, kterými prochází globalizující se svět, a s nelibostí reflektují měnící se vztahy západních společností k menšinám nebo kupříkladu k rodině.

Strany, které soupeří o přízeň společensky konzervativního, k liberální demokracii ne zcela vstřícného a v jádru euroskeptického elektorátu, ovšem možná nedoceňují dopady demografických změn.

Starší voliči odcházejí a politiku budou stále více ovlivňovat mladší lidé, kteří vyrostli v prostředí nových technologií, Evropy bez vnitřních hranic, a kteří nejsou bývalým režimem poznamenáni. Mají často liberálnější vztah k menšinám nebo chápání partnerských vztahů. Jsou doma na sociálních sítích.

S výjimkou Pirátů si tohoto posunu ale české politické strany zatím příliš nevšímají, což se některým z nich nemusí vyplatit. Některé jsou ostatně už zjevně na politickém odchodu, ale dál se drží zaběhaných schémat i zastaralých způsobů komunikace.

Může se to dotknout to i zatím dominantního hnutí ANO, které sice takříkajíc ještě září novotou, ale vsadilo na starší postkomunistický elektorát. Pokud se mu nepodaří včas oslovit nastupující generaci, doplatí na probíhající demografické změny i ono.