Monolog muže, jehož čas skončil

Přidal: Premek |

Březen 18, 2019

Martin Čípek

(psáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Jméno spisovatelky a překladatelky Věry Adlové (1919 – 1999) není v rozhlasovém prostředí zcela neznámé – ostatně Adlová během svého pobytu v Sovětském svazu v padesátých letech působila v české redakci moskevského rozhlasu – a přestože později zastávala významné funkce zejména v nakladatelstvích, zaměřujících se na dětské čtenáře, je také autorkou dvou původních rozhlasových her. Slepý anděl z Anaberku (1969) se bohužel nezachoval, byl smazán během normalizace, a tak zbývá jen jediná – monodrama Odvrácená tvář měsíce (1968).

Půlhodinový monolog postaršího muže, který se v úvodu představí jako pojistný matematik, je zpovědí rezignovaného, s osudem smířeného člověka, jemuž zbývá už jen několik málo let života. Je totiž vážně nemocen, vyhlídky na uzdravení v podstatě neexistují. Se ženou, s níž podle vlastních slov uzavřel manželství před dvaceti lety, si dávno nerozumí a jeden druhému se vyhýbají. Uspokojení nenachází ani v práci, nemá k tomu nejmenší důvod. Co zbývá? Má ještě vůbec smysl začínat něco nového? Při toulkách městem spatří náš hrdina hrázděný domek s dřevěnou pavlačí a v jeho vchodu starou a hluchou ženu, oděnou v černém. Najme si byt v prvním patře, koupí klavír a… hraje. Najednou nemusí nic! Čas je anulován, řád zhroucen, je pouze tady a teď. Když se přiblíží čas, kdy má protagonista zemřít, protože nemoc postoupila do závěrečné fáze, nastává chvíle pravdy. Jeho žena sedí naproti němu, on schovává v ruce revolver. Stačí vystřelit. Ale na koho?

Režisér Josef Melč obsadil do hlavní (a v podstatě jediné) role Karla Högera. Jeho hlas tu zaznamenává výrazné proměny – v úvodní části jej vnímáme unavený, odcizený, bezbarvý, občas i jízlivý. S navyklou rutinou popisuje svůj běžný všední den, včetně detailů, jejichž důslednost záměrně zdůrazňuje krátkými, úsečnými pomlkami mezi jednotlivými slovy. Později, tak, jak se hrdina zbavuje masky svého dosavadního bytí, nabývá Högerův hlas na intenzitě. Je odhodlaný, lehce rozčilený, úzkostný, v závěru v něm ovšem převládá jakýsi zlověstný výsměch, kterým naznačuje vnitřní osvobození od života. Höger v této roli znovu potvrzuje své mistrovství, založené na citlivém přístupu a duchovním zvnitřnění. Niternou složitost (nejen) této postavy dokázal Höger odkrýt třeba jen prostřednictvím drobných náznaků, jemným rozechvěním či sotva znatelným akcentem ve svém charakteristicky modulovaném hlasovém rejstříku.

Historie rozhlasových her