Portréty – Karel Konrád (2019)

Přidal: Premek |

Duben 5, 2019

V Portrétech připomeneme českého spisovatele, skvělého poetistu Karla Konráda. V minulých dnech totiž uplynulo už sto dvacet let od jeho narození. Ve světě literatury ho sice přivítaly takové osobnosti jako Bedřich Fučík a F. X. Šalda, ale později skončil u komunistické ideologie. Jestli má ještě dnes význam číst Konrádovy práce, odpoví historik Jan Mareš. Připravil a moderuje David Hertl.

Natočeno 2019. Premiéra 4. 4. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h).

Lit. Hertl, David: Karel Konrád začínal sněním o ženských nohou a skončil nudnými nekrology. In web ČRo Plus, 4. duben 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Snad ještě nikdy nečetl jsem na tak malé ploše tolik krásných věcí o ženských nohou jako u vás,“ napsal slavný kritik František Xaver Šalda spisovateli Karlu Konrádovi, když si přečetl jeho románek Rinaldino.

Nešťastná padesátá léta

Bylo to v roce 1927 a možná, že kdyby se dějiny ubíraly jiným směrem, mohl se z Konráda stát velký autor. Jenže Evropa 20. století nabídla mladému talentovanému spisovateli víru v jiný, lepší svět; v ten, který vykreslila ideologie komunismu. Uplynulo čtvrtstoletí a Karel Konrád byl podepsán pod těžko uvěřitelným výtvorem v Rudém právu z 23. listopadu 1952:

„Zaprodat národ, vystavit ho na pranýř, ožebračit ho, zaprodat ďáblu! Darmo bys v nich hledal alespoň slabý paprsek citu, vždyť nenáviděli a opovrhovali naším národem, vždyť urážlivě přezírali naši národní kulturu a tradici. A tudíž hluboce nenáviděli i Sovětský svaz. Ano: těch čtrnáct obžalovaných netvorů – to nejsou lidé!“ Takto komentoval Karel Konrád proces s Rudolfem Slánským a dalšími stranickými funkcionáři, ve kterém komunistická justice na základě vykonstruovaných obvinění poslala na smrt jedenáct lidí.

Jak daleko je od Konrádova titulku „Ne – to nejsou lidé“ k nechvalně známému konstatování Ivana Skály „psovi psí smrt“? Pět dní: Skálův článek vyšel v Rudém právu až o pět dní později, v atmosféře, kterou si dnes těžko dovedeme představit a která by snad mohla ledacos omlouvat. Bylo ale nutné jít tak daleko?

Zůstalo jen u vzpomínek

Karel Konrád (1899-1971) byl léta jedním ze strašidel maturantů, kteří museli znát rámcově obsah jeho protiválečného románu Rozchod, při jehož psaní podle kritiků Konrádovi v polovině došel dech. Podobné jako by to bylo s jeho životem.

Druhou světovou válku prožil tento komunista v ústraní (díky Vlastovi Burianovi, který jej zaměstnal v redakci svého divadelního časopisu), i tak mu ale vyšlo několik nových knížek – a po válce? „Konrádova tvorba se zhroutila v suť plků a blábolů,“ napsal před lety publicista, knihovník a znalec Konrádova díla Ivo Markvart.

Z Konráda, formálně zaměstnaného v nepříliš vzrušivých funkcích ve znárodněném filmovém studiu na Barrandově, se stal spolehlivý dodavatel vzpomínkových textů k mnoha výročím pro Rudé právo, tamtéž pravidelně tiskli jím dodané nekrology, v nichž Konrád vyhrabával z paměti zážitky z předválečných let a patřičně je ideologicky natíral.

Stojí za to číst Karla Konráda ještě dnes? Historik Jan Mareš soudí, že ano. Co z Konráda číst a další informace o životě spisovatele nabízí v pořadu Portréty, vysílaném u 120 od Konrádova narození.

Radiodokument