ANO na jedno použití (2019)

Kremlíka až do středy téměř nikdo neznal, nikdo nic neví o jeho politických názorech na cokoliv, nikdy ho nikdo nikam nezvolil, svou kompetenci řídit důležité a obtížné ministerstvo nemusel nikdy nikomu prokazovat.

Ano, tak vypadá v roce 2019 ideální kandidát na člena vlády za hnutí ANO. Aby to bylo jasné, tohle není nic osobního proti panu Kremlíkovi, ostatně není s touhle politickou zkušeností ve vládě jediný.

Předseda vlády taky má pochopitelně plné právo vybrat si do svého týmu, koho uzná za vhodné – je to on, kdo vyhrál volby a kdo za vládu s důvěrou sněmovny zodpovídá.

Hnutí ANO stojí od počátku své existence na zvláštní premise, na níž však v době někdejšího všeobecného zklamání z politiky a taky nekonečně dlouhé ekonomické krize slyšelo mnoho lidí: Nejlepší bude, když budou politiku provozovat nepolitici, oni zázrační profesionální manažeři, kteří nebudou řídit své úřady a zemi na základě klasické politické dohody, ale svou „odborností“, která je dokáže přenést přes problémy všedního politického provozu.

Obslužný aparát jednoho muže

Člověk by měl v životě vyzkoušet ledacos, takže do téhle fáze tak trochu připomínající naivní počátky 90. let jsme zřejmě museli znovu dospět.

Je ovšem třeba Andreji Babišovi přiznat, že se mu v případě jeho druhé vlády skutečně daří řídit ji jako firmu, když už zjistil, že to tak nejde dělat s celou zemí. Ministři – aspoň ti za jeho hnutí – jsou v jeho pojetí čímsi jako řediteli jednotlivých podniků v rámci jednoho holdingu.

A když má akcionář, tedy Babiš, dojem, že se někde něco nedaří a cena jeho firmy (teď mluvíme o té politické), by mohla klesnout, vyráží řešit problémy sám jako třeba v případě mobilních operátorů.

A pokud problémy – skutečně nebo jen ty marketingové – přerostou z pohledu Babiše určitou míru, jsou ministři, ještě před časem ti nejlepší odborníci, nemilosrdně vyměněni za jiné, v jejich CV se dá vystopovovat ona nezbytná „odbornost“, ať už to znamená cokoliv.

Jen na příkladě ministra Kremlíka (opět, nejde nic osobního) je poznat, že Babišovi jeho profíci tak trochu docházejí. Babiš nabízel Ťokovo místo několika špičkovým manažerům – neúspěšně, málokdo má dnes chuť jít do tak nejistého dobrodružství s perspektivou, že je Babiš tak jako tak časem zase odmrští.

Protože tak je zvyklý z byznysu rozhodovat. Není divu, že Babiš zrovna nehoří láskou k parlamentní demokracii a ani ji nejspíš příliš nechápe. Svůj vlastní poslanecký klub považuje za soubor podřízených, kteří mu mají být vděčni, že za slušné peníze zvedají ruku tak, jak jim řekne jejich boss Jaroslav Faltýnek – tím ale jejich ambice i hodnota končí.

Běžná politická dráha, kdy politik díky svým schopnostem nebo pracovitosti postupně stoupá na žebříčku a může třeba hýčkat naději, že se z řadového poslance stane jednou ministrem, je v ANO v podstatě zapovězena. Hledá-li se ministr, mnohem větší šanci má neznámý „expert“.

Respektive politická cesta hnutím ANO vede spíše opačným směrem: pokud se odborník osvědčí, může hnutí pomoci svým jménem a obličejem na plakátu ve volbách, aby byl následně vytlačen či sám pochopil, kde je jeho místo – Dan Ťok, Karla Šlechtová nebo třeba Robert Pelikán o tom už něco vědí.

Celý tenhle systém samozřejmě vyhovuje jen Andreji Babišovi a pár jeho nejbližším, kteří se ale mohou samozřejmě ocitnout kdykoliv v nemilosti. Andrej Babiš se do budoucnosti dívá jen v knihách o svých snech – jeho hnutí není postaveno tak, aby v něm mohly vyrůstat osobnosti, jež by jednou mohly třeba i samotného Babiše nahradit.

To je skutečný rozdíl mezi ANO a „tradičními“ stranami, kde onen stroj na vyhledávání schopných lidí sice taky nefunguje bezchybně, ale aspoň se tu trochu myslí na delší čas, než je jedno volební období.

Hnutí ANO vzniklo jako obslužný aparát jednoho muže s úkolem přivést ho k moci a co nejdéle ho u ni udržet. Je to jistě riskantní tvrzení, ale případná volební porážka (dnes ještě nepříliš nepravděpodobná), odsun do opozice na vládní úrovni nebo dokonce odchod Andreje Babiše do penze (či pravomocné odsouzení, abychom pracovali s pravděpodobnějšími variantami) by v tohle stavu neznamenal nic menšího než začátek konce jedné politické síly. ANO by v téhle části Evropy nebylo první ani poslední.