Příběhy 20. století – Děti z kindertransportů (2019)

Afasovi bylo tehdy jedenáct let, Rubenovi o čtyři roky víc, večeře se konala na rozloučenou. Afas si pamatuje, že restaurace „byla hrozně nóbl, číšníci ve fracích, s mašlí a v bílých košilích, běloskvoucí ubrusy, stříbrné nádobí.“

Ještě ten večer odjeli kluci Auerbachovi z hlavního nádraží v záchranném vlaku pro židovské děti. Mířili přes Německo a Holandsko do Anglie. „Odjezd probíhal celkem v klidu. Máma neplakala. Myslím, že kdyby se nedržela, tak by mě nikdo nedonutil odjet, do vlaku by mě nikdo nedostal. Byl jsem na ní hodně závislý… Ale potom, když jsme odjeli, když se vlak blížil k tunelu za hlavním nádražím, kde zmizel, tak to jsem přesvědčený, že už plakala. To asi jinak nešlo. To se asi konečně mohla uvolnit. Jsem si ovšem jistý, že si rodiče nemysleli, že se už nikdy neuvidíme.“

Dětské transporty a opomíjení zachránci

Transporty s téměř 700 židovskými dětmi, které se jejich rodiče snažili dostat do bezpečí před nacistickým organizovaným násilím, které vyústilo v genocidu, odjížděly z Prahy před 80 lety: od 14. března do 2. srpna 1939. Ve všeobecném povědomí je záchranná akce spjata především se jménem Nicholase Wintona, byla však mnohem rozsáhlejší a vzešla z kolektivního úsilí stovek obětavých lidí, kteří se rozhodli pomáhat bližním.

Jak už před lety upozorňovali dokumentarista Martin Šmok a historička Anna Hájková, klíčovými postavami dobrovolné pomoci uprchlíkům před nacismem byli humanitární pracovníci (či spíše – řečeno dnešní terminologií – občanští aktivisté) Doreen Warrinerová, Trevor Chadwick, Bill Barazetti, Beatrice Wellingtonová, Josephine Pikeová, Marie Schmolková a samozřejmě i Nicholas Winton, jehož zásluhy nejsou nikterak umenšeny, zařadí-li se do patřičného kontextu.

K jmenovaným spolupracovníkům je třeba připočítat další polozapomenuté jednotlivce – a v neposlední řadě i členy britských rodin, které navzdory nedostatku a nepříznivé atmosféře poskytly dětem útočiště a péči.

Opomíjení zachránců, pracujících v situaci, kdy židovské uprchlíky před nacismem nechtěla přijímat téměř žádná země, se snad zvolna mění. V pondělí 29. dubna bude v Praze na zdi hotelu Alcron při příležitosti zmíněného 80. výročí tzv. kindertransportů odhalena pamětní deska Doreen Warrinerové (1904-1972), která spolu s dalšími lidmi zorganizovala útěk tisíců lidí (nejen Židů a nejen dětí) – a její velký portrét přinesl týdeník Respekt. Slavnosti se zúčastní britský velvyslanec Nicholas Archer a český ministr zahraničí Tomáš Petříček, jehož úřad také pozval do Prahy potomky hlavních organizátorů záchranné mise.

Skálopevně jsem věřil, že rodiče přežijí

Vraťme se ke vzpomínkám dětí, které odjely do Británie. Na rozdíl od tisíců jiných, které se do záchranných transporů nedostaly, měly štěstí – to ale neznamená šťastný konec. Skoro všechny děti ztratily v nacistických táborech příbuzné, velmi často rodiče, tak jako výše citovaný Asaf Auerbach.

Narodil se v květnu 1928 v kibucu Ein Harod v tehdejší Palestině, v roce 1930 přijel do Prahy spolu s bratrem Rubenem (1924) a rodiči, kteří pocházeli z českých zemí, byli sionisté a zřejmě se rozhodli pro návrat ze zdravotních důvodů. Otec Rudolf byl levicově zaměřený a Asaf vzpomíná, že po celá 30. léta sledoval situaci v Německu, nakonec pomáhal utečencům z Německa, Rakouska a českého pohraničí.

Koncem 30. let přemýšleli Auerbachovi o odchodu do exilu, plán se jim však před okupací nezdařil a tak vyslali do ciziny aspoň své syny. Ruben a Asaf věřili, že se s rodiči zanedlouho zase shledají. Měla se o ně postarat (a také se skutečně postarala) další pozapomenutá obětavá zachránkyně židovských dětí Hana Strasserová. Pocházela z Teplic a Auerbachovi se s ní poznali už v kibucu.

„Tahle úžasná paní Strasserová přijela do Anglie – a místo aby se starala hlavně o sebe, jak to normálně emigranti dělají, usmyslela si, že prostřednictvím Nicholase Wintona, o jehož iniciativě zřejmě věděla, dostane do Anglie alespoň děti svých nejbližších přátel. Dala dohromady výbor Angličanů, který založil Czech Children Refugee Committee a sháněli peníze. Magistrát jim dal k dispozici jeden domek v sirotčinci, který byl volný,“ vzpomíná Asaf Auerbach.

První týden strávili bratři Auerbachovi v pěstounské rodině a poté již v domě, který spravoval zmíněný výbor. S rodiči si nejdřív dopisovali, koncem roku 1942 však korespondence ustala. Asaf líčí, že tomu nepřikládal tragický význam: „Prostě jsem si myslel, že to je jen nějaké omezení, když je válka. Nepochyboval jsem, že rodiče jsou v pořádku a že se shledáme. Variantu, že by to tak nemuselo být, jsem vytěsnil. Věděl jsem, co se děje, ale to se týkalo těch druhých. Já skálopevně věřil, že moji rodiče přežijí.“

Asaf Auerbach navštěvoval anglickou školu a posléze internátní školu, kterou zřídila československá exilová vláda. Jeho bratr Ruben v roce 1943 narukoval a sloužil v Británii u československé motorizované jednotky. Rodiče nepřežili: „28. října 1944 nastoupili v Terezíně do transportu do Osvětimi a od té doby o nich nebylo nic známo. Později jsem se dozvěděl, že byli zavražděni v plynu hned ten den, kdy do Osvětimi přijeli, tedy 30. října. Nechtěl jsem tomu dlouho věřit, ale po nějaké době nezbylo, než to vzít na vědomí. Dodnes si nedovedu představit, že se tam někde svlékli, odešli do nacpané plynové komory a tam se udusili. Je lepší na to nemyslet.“

Ruth Adlerová z Českého Krumlova

Ruth Hálová na tom byla o něco lépe, její matka přežila. Ruth přišla na svět jako Adlerová v únoru 1926 v Českém Krumlově. Otec zemřel krátce po jejím narození – a po německém záboru pohraničí musela s matkou a starší sestrou Evou utéct do Protivína a následně do Prahy. Matka Zdeňka se posléze dozvěděla o záchranné akci a dala obě dcery zapsat do transportu, směřujícího do Anglie. Ruth odjela z Prahy 29. června 1939 (Eva ji následovala 2. srpna). V rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná na cestu:

„Představte si 250 nebo 260 dětí ve věku od dvou a půl let do sedmnácti a dvě dospělé ženy, které to všechno měly na starost. Nevím, kolik vagonů jelo. Byly tam dřevěné lavice. Ty tvrdé. Byla jsem už v kupé a někdo mi podal miminko, asi dvouapůlletého chlapečka. Maminka, co ho vyprovázela, mi ještě podala lahev s mlékem. Postavila jsem ji pod lavici, kde miminko sedělo, pak jsme samozřejmě všichni šli k oknu, malého jsme tam drželi taky – a to mléko se vylilo, když se vlak dal do pohybu. Dítě jsme pak krmili čokoládou, kterou jsme dostali na cestu.“

I Ruth Hálová cestovala přes Německo do Holandska, kde děti poprvé dostaly teplé pití a malé občerstvení a v Hoek van Hollandu přešly na trajekt. Dorazily do Harwich a odjely na Liverpool Street Station v Londýně, kde na ně čekaly adoptivní rodiny. Ruth Hálová však pokračovala se dvěma dalšími chlapci do Birminghamu, kde na ně čekali adoptivní rodiče.

U tří anglických rodin

Ruth pak bydlela v Shirley u Birminghamu u rodiny Jonesových, laskavých starších manželů. Vlastnili trafiku a Ruth v ní prodávala: „Neuměla jsem anglicky, takže to bylo velice srandovní. Shirley je chudé industriální předměstí, Birmingham je vůbec veliké industriální město v Midlands. Děti věděly, že jsem ve čtvrtek v trafice, a že dostanou víc zmrzliny nebo víc sladkostí.“

V Shirley chodila Ruth do obecné školy, ale ve čtrnácti letech měla školní docházku ukončit. Tehdy přijela k Jonesovým paní Evelyn Sturge, která byla členkou Společnosti přátel neboli kvakerů. Zajímala se o uprchlíky z Čech a našla pro dívku sponzora, který jí zaplatil vzdělání na střední školě. Byl to starší muž, kterého Ruth poznala, ale teprve po jeho smrti se dozvěděla, že právě on jí platil studium – ze skromnosti si vymínil, že se to dívka za jeho života nedozví.

Ruth tedy odešla do Rugby k rodině Cleaverových a po půl roce pobývala i u rodiny Boagových – se všemi měla blízký vztah. Její sestra Eva se mezitím učila práci ošetřovatelky v nemocnici ve Woodlands. V Rugby složila Ruth Adlerová nižší maturitu, začala pracovat ve farmaceutickém oddělení v drogerii, večerně studovala, poté získala místo nemocniční laborantky. Roku 1943 nastoupila do československé školy ve Walesu, kterou absolvovala na sklonku války.

Ruth Adlerová se vrátila domů v září 1945 – to už věděla, že její matka nacismus přežila: „Moje sestra odletěla jako ošetřovatelka hned v květnu zpátky a pomáhala při tom tyfu v Terezíně. Tam se už setkala s maminkou. Předtím jsme neměly dlouhou dobu žádné zprávy.“