Váchal a Šumava – umírající i romantická… (2019)

Vrcholná autorská kniha Josefa Váchala Šumava umírající a romantická (a jako taková jedno z neopomenutelných děl naší umělecké historie 20. století) vznikla jako cestopis či krajinopis svérázně vystihující řadu míst i jejich ducha. Portrét krajiny (kterou Váchal objevil optikou romantizující literatury a do které se pak opakovaně vracel) autor sepsal, vysázel a vyryl do podoby velikého foliantu o rozměrech 65 na 49 centimetrů o 288 stranách a váze 20 kilogramů!

Rozhlasový přepis tohoto veledíla vznikl jako kolektivní tvorba režiséra Jakuba Doubravy, dramaturga Vojtěcha Bárty, herečky Dany Markové a hudebníka Lukáše Urbance, a to z velké části přímo na Šumavě, v jejích hvozdech, ve slatinách i na jejích vrcholcích.

KRAJINA jeví se nám takovou, jakými jsme sami; shledáme v ní to, co do ní odjinud jsme přinesli. Výjimkou nemůže býti proto ani vezdy smutná Šumava, kde divně pochmurný ráz lesních ploch, vlastní ojedinělé barvitosti sesílen nad to efekty par a mlh, nicméně náladou a duševními disposicemi návštěvníkovými cele pozměněn býti může.

Zvyk v úvahu zde nepřichází; je-li co proměnám ustavičným podléhajícího každou hodinu, jest to šumavská končina, kde ustavičné střídání převládajících živlů působností svou na lidský organism vyvolává změnu psychického stavu v zlém i dobrém účinku. Místnímu lidu známá vlastnost slatí, rychlé hojení ran, omíváním vodou z nich a vystavováním slunci, je snad jedinou dobrou lidskému zdraví možností; jinak ani nervy v tichu zdejším nevyléčíš. Zde choroba zatíná svůj dráp krom rostlinného světa do každého organismu pod zdejším nebem nenarozeného a těžké jsou tu podmínky přizpůsobování jedincům méně otužilým.

Rozhlasové pásmo se skládá z úryvků Váchalovy knihy o Šumavě, citací z Váchalových deníků, rozhovorů s těmi, kteří se podílejí na životě současné kulturní Šumavy, a v neposlední řadě z autorských zvukově hudebních přepisů Váchalových rytin. Část pořadu (včetně hudby) vznikla přímo na Šumavě, na podzim a zejména v rámci jarního putování, které vedlo od muzea v Kašperských horách, z podhůří přes krajinu šumavských Plání až po zasněžené hřebeny pohraničního pásma. Natáčelo se také na obtížně přístupných místech na hranici první zóny Národního parku.