Audiokniha je pomyslnou třešničkou na dortu. Jitka Ježková je coby Ada Sabová naprosto přesvědčivá. Ironická, s nadhledem, nad něčím se nepokrytě diví, jiné podává jako naprostou samozřejmost. Její pojetí mě moc bavilo. Byla jsem ráda, že jsem knihu již dříve četla, užívala jsem si drobnosti i interpretaci. Tu ocenila i samotná Horáková. „Bylo to bizarní, protože jsem se tak zaposlouchala, až jsem úplně zapomněla, že to je můj vlastní text, a smála jsem se na místech, která mi připadala vtipná, jako bych to slyšela poprvé v životě. S Jitkou jsme obě jako děti chodily do Dismanova rozhlasového dětského sboru, jen já byla o pár let starší, Jitku si pamatuju jako členku mladšího souboru v době, kdy už jsem byla praktikantka. Takže když jsem se dozvěděla, že audioknihu bude číst ona, říkala jsem si: ‚Ježišmarjá, to dítě v tom tričíčku, co recituje na táboře básničky!‘ Ale teď jsem ji slyšela, že to vypráví jako správná ženská, která ví, zač je toho loket, takže jsem nadšená.“

Ada Sabová je tak trochu neukotvená třicátnice. Splnila si všechny společností/rodinou požadované čárky, ty jí ale bezpodmínečné štěstí a spokojenost nepřinesly. Vystudovala, pracuje v Ústavu mezioborových studií člověka, pere se s akademickou kariérou i sama se sebou.

„‚A drž se.‘ Kolikrát jsem za poslední dobu tahle dvě slova slyšela nebo sama pronesla? Nadejde v životě konkrétní okamžik, kdy si přátelé na rozloučenou místo ‚měj se‘ začnou říkat ‚drž se‘? Nebo jsem jen ovlivněná svými momentálními pocity, takže vidím obtíže všude, kam se podívám? Možná se mi ohlašuje ta dokola omílaná krize středního věku, akorát se v mém případě dostavila dřív, než jsem stihla nasbírat zkušenosti a statky, které ke střednímu věku patří. Můžeš se oblékat a chovat mladě, odkládat dospělost a její závazky, ale čas neobelstíš. V životopisu už mi začínal narůstat soupis ztrát.“

Její lehce jednotvárný život vyvažují sny, které představují projekci, útěk i možnost přivýdělku.  Ve vztazích úspěch neměla, naběhla pozérovi bez vlastního názoru i podvodníkovi. Její matka pracuje v rozhlase a zuby nehty se drží svého postavení idolu krajánků bez ohledu na jejich (i svůj) věk. Představuje pro ně určité zakotvení, spojení s rodnou zemí, resp. zemí jejich předků. Adin otec, lékař, (nejen) profesně vyhořel a jeho životní náplní se stalo budování skalního bytu na severu Čech. Úplně bez problémů nežijí ani Adiny sourozenci. Starší sestra utekla před ctižádostí rodičů do zahraničí. Bratr je správný bohém s velkoryse pojatou životní vizí, kašle na konvence a partnerky i partnery střídá s naprostou lehkostí. Ada mezi nimi balancuje se stigmatem prostředního dítěte.

Debatuje s knihovnicí Valerií, bývalou vedoucí ústavu, které se před lety ztratil syn, všímá si detailů, absurdit a nahodilostí kolem sebe i v sobě a rozebírá je do detailů. Ty neměly v audio podání chybu, výborné byly třeba zmínky o dění v trojúhelníku Šumperk-Bruntál-Jeseník. To vše zabalené do lehce sarkastického balíčku.

Nahrávku doprovází původní melodie evokující bigbítové skladby. K tomu klavír nebo saxofon. Předěly velmi trefně podtrhují Adino rozložení.

Lit.: Gregor, Lukáš: Melancholicky radostné pábení. In web Naposlech.cz, 30. 7. 2019 (recenze). – Cit: Magnesii Literu za nejlepší prózu si v roce 2019 odnesla Pavla Horáková, pro niž román Teorie podivnosti znamenal vůbec první komplexní zkušenost s vážnou prózou pro dospělé. Překladatelka a bývalá novinářka zaujala čtenáře i recenzenty příjemně ironickým vhledem do rozhárané, po symetrii však tolik toužící ženské duše.

V rozhovorů se interpretka audioknihy Jitka Ježková svěřila, že musela zpočátku velmi zápasit s mnohdy nekonečnými souvětími, složitými větnými skladbami a různými novotvary s nimiž autorka ve svém románu nijak nešetří. Teorie podivnosti není svým obsahem složité čtení, Horáková ovšem glosuje současnost a život ženy ve středním věku kladením kamínků tolika tvarů a barev, že proniknutí do jejího stylu opravdu vyžaduje jistý čas.

Pod režijním vedením Hynka Pekárka usedá Jitka Ježková téměř až na horskou dráhu. Nemáme vlastně pořádně příležitost absorbovat expozici – Horáková otevírá své povídání, jako bychom se s její postavou už dříve znali. Vrší informace a zážitky, popisuje své sny, bývalé vztahy i vysněné muže, věnuje pravidelně pozornost zvláštním zprávám ze Šumperska, komentuje společenské dění, ale stále zůstává především uvnitř kruhu rodiny, své dospělosti a potřeby vypořádat se s budoucností. S nezastavitelným proudem Ježková nezápasí – naopak působí, jako by hlavní hrdinkou byla ona sama.

Jakmile si na rytmus vyprávění a také na sloh začneme navykat, stává se z Teorie podivnosti vpravdě příjemná záležitost. Místy značně jízlivá, nikdy ale zlá, vlastně až překvapivě pozitivní, i se vší tou melancholií a samotou. I to je možná důvod, proč si zasloužila tolik pochvalných ohlasů – v kontextu rozháraných hrdinů, potácejících se někde na pomezí deziluze až nihilismu, se Horáková drží „světla“ a dává najevo, že život nemusí být řachanda, aby by hřál a těšil. A že hrdina nemusí tonout v depresích, i když se potýká s věčným hledáním a pochybnostmi.

Pokud ale někde ve třetině začne posluchač vyhlížet příběh a ucelenější děj, nedočká se. Teorie podivnosti je totiž opravdu „jen“ skládankou. Horáková neodvyprávěla příběh, její kniha má spíše formu deníku či povídání někde u kávy, kdy se vzpomínky střídají s očekáváními, vlastní zážitky s těmi odposlechnutými, ironická upřímnost s naivními přáními. Kniha vlastně nemá začátek, prostředek a ani konec. Mohli bychom dost dobře vypustit tu či onu kapitolu a de facto by se na dojmu z románu a na dojmu z hrdinky nic nezměnilo. A naopak, mohli bychom s Teorií podivnosti trávit i o pět hodin déle.

Mimochodem, to by rozhodně nevadilo, protože Ježková má šmrnc, stejně jako skládanka Pavly Horákové. Interpretka vtělila onomu „toku” lidskou tvář, víc emocí, protože přeci jen – pravděpodobně díky pečlivé přípravě – odhalila místa, kde je třeba přidat na pauzách, kde díky intonaci a dikci zdůraznit buď to potenciálně důležité nebo naopak podtrhnout pasáže, jimž se ve výsledku i můžeme zasmát. Možná i právě tato schopnost Jitky Ježkové, akcentovat humor aniž by sklouzla k pomrkávání typu „tady se smějte, teď je to vtipné“, je důvodem, proč si Teorii podivnosti pustit.