Minimální nebo zaručená mzda? A co se raději bavit o důstojné? (2019)

Tedy standardizované částky, za kterou Češi a Češky budou schopni beze strachu a stresu vyžít.

Za platformou, která se úkolu na zkoumání důstojné mzdy chopila, stojí společně s širokou interdisciplinární skupinou výzkumníci z Centra pro společenské otázky Lucie Trlifajová a Petr Mareš, Markéta Vinkelhoferová, která dříve pracovala pro Ekumenickou akademii a politoložka Kateřina Smejkalová.

Někomu se vize důstojné mzdy může zdát jako mírně přemrštěná idea, ale v kontextu fenoménu skryté chudoby, který Českou republiku už po léta trápí, tomu tak úplně není. Česko se dlouhodobě potýká s tím, že se necelý milion lidí navzdory každodenní práci pohybuje na hranici mezi propadem na sociální dno a jakž takž normálním životem.

Jak upozorňuje řada sociologů, mnohdy stačí jen drobný zádrhel – pokažený domácí spotřebič nebo drahý školní výlet pro děti – a cesta k dluhové pasti se otevře až s děsivou rychlostí.

Čtyři procenta

Stejně jako u debat o práci, kde se obecně řeší až na výjimky jen úroveň nezaměstnanosti – pracovní podmínky jakoby byly úplně mimo debatu – zvykli jsme si i u mezd přemýšlet v lepším případě nad mediánovým příjmem, v tom horším jen nad minimální mzdou. Ale úvahy nad tím, jak se mzda jako taková vztahuje k životním nákladům, jsou nejen mnohem důležitější, ale i mnohem praktičtější: ukazují na reálnou životní úroveň většinové společnosti.

Často dnes zaznívají výtky, že se vlastně máme všichni dobře, a že ne každý má nějaký automatický nárok na kvalitní život, nadto, že kvalita života s nějakým tím socioekonomickým statusem nemusí vůbec souviset.

Jenže rozlišování skromnosti a chudoby je zásadní, pro jedno se totiž rozhodujeme dobrovolně a to druhé nemá zase se svobodnou volbou nic společného. Nikdo nechce žít ve stresu, jestli zaplatí nájem, jestli svému dítěti zvládne zafinancovat lyžák, na který jede většina třídy, jestli dožije v klidu do další výplaty.

Sami zástupkyně a zástupci uvádějí, že jim tolik o „realističnost“ a „proveditelnost“ požadavku nejde: debata o důstojné mzdě má totiž i jiný cíl, větší zamyšlení nad tím, co dnes obecně považujeme za normální a jak vlastně hledat důstojnost jako takovou.

Zároveň ale odmítají narativ pomyslné „snaživosti“, který je často vyzdvihován jako jediná cesta k navýšení mzdy, kariérnímu růstu a lepšímu životu. Jejich koncept se na celou problematiku dívá jinou perspektivou a nadto v týmu spojuje různé společenské obory, což je samo o sobě důležité.

„Pokud člověk pracuje na plný úvazek a odvádí standardní výkon, měl by dostávat důstojnou mzdu. A ne pracovat přesčas nebo hledat další práci, aby se slušně uživil,“ uvádí Petr Mareš v rozhovoru pro Info.cz.

Letmý pohled na údaje Českého statistického úřadu o mzdové hladině loňského roku jim dává za pravdu: čistý příjem většiny z nás se v roce 2018 pohyboval v rozmezí od osmi do 30 tisíc. Na vyšší sumu dosáhla zanedbatelná čtyři procenta lidí.

Opravdu se tohle někomu může zdát jakkoliv dlouhodobě udržitelné? A jestli ne, neměla by být „důstojnost“ opravdu tím zásadním kritériem, kterým budeme – nejenom společensky, ale i politicky – rámovat debatu o našich životech?