Bourání s Mirko Baumem 1/2 (2018)

Přidal: Premek |

Květen 21, 2019

S profesorem architektury Mirko Baumem, který žije posledních 44 let v Německu, jsme povídali o jeho dětství na okraji mladoboleslavského letiště. O neúspěšné snaze stát se leteckým konstruktérem. O studiu architektury v přechodu od sorely k většímu liberalismu. O vzniku televizního vysílače na Ještědu a jeho vlivu na tehdejší studenty. O Karlu Hubáčkovi a jeho strategii: Nechodíme do paneláren, ale do továren. O tom, jak dokázal Karel Hubáček zařídit v úplném bezvětří vítr pro sovětskou delegaci. O sjednocení společným nepřítelem. O emigraci do Německa a ne úplně snadných začátcích tam. O nezvyku respektovat autority. Moderuje Adam Gebrian.

Natočeno 2018. Premiéra 10. a 18. 9. 2018 (ČRo Rádio Wave, 33 + 35 min.). Repríza 2. dílu 20. 5. 2019 (ČRo Rádio Wave, 18:00 h).

Obsah: 1. Jak provést neproveditelné a nenadělat si u toho do kalhot – 2. Ďábel je nejlepší designér.

Lit.: Gebrian, Adam – Fajtová, Gabriela: Bourání s Mirko Baumem: Jak provést neproveditelné a nenadělat si u toho do kalhot. In web ČRo Radio Wave, 10. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V první části rozhovoru jsme si s profesorem architektury Mirko Baumem povídali o jeho dětství na okraji mladoboleslavského letiště, kde zatoužil stát se leteckým konstruktérem. Tentokrát si poslechněte o vzniku televizního vysílače na Ještědu, jeho vlivu na tehdejší studenty nebo o tom, jak dokázal Karel Hubáček zařídit v úplném bezvětří vítr pro sovětskou delegaci.

Po dokončení studia v Praze působil Mirko Baum ve sdružení SIAL, v němž pod vedením architekta Karla Hubáčka pracovala řada mladých, nadějných architektů Československa. „S architekturou jsem se seznámil až na škole, protože mě do té doby moc nezajímala. Chtěl jsem se stát leteckým inženýrem, jednou jsem se k hrůze rodičů sebral a odjel do Brna na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého, tehdy se totiž letecké konstrukce daly studovat jen na vojenské škole. Zkoušky trvaly asi týden, přijímačky se skládaly z matematiky, fyziky a atletiky. Bohužel to nevyšlo,“ říká Baum. Když se poté vrátil domů, maminka mu poradila zkusit přijímačky na architekturu. „Mně už to bylo všechno jedno, kufr stál v předsíni. Jel jsem tedy do Prahy a stal se ze mě architekt,“ vzpomíná. Ve škole ho ale architektura začala bavit a zajímat. V době jeho studia, tedy v druhé polovině 60. let, už pomalu dozníval socialistický realismus. „Skříně byly sice ještě plné studentských prací s dórskými sloupy a veselými kolchoznicemi, ale nikdo nás tím už neotravoval. Začal jsem postupně mít architekturu rád, ale dodnes se otáčím za každým letadlem,“ říká.

Když Karel Hubáček vyhrál v šedesátých letech soutěž na vysílač na Ještědu, rozhodl se Mirko Baum odjet do Liberce a společně s dalšími architekty se stal jedním ze členů Školky. „Setkali jsme se s Hubáčkem a Masákem, řekli jsme jim, že bychom u nich rádi dělali. Jeho SIAL bylo tenkrát takové polosamostatné komunální sdružení. Měli jsme víc svobody než státní firmy. Nemuseli jsme stavět sídliště. Hubáček se jim dokázal vyhnout, jeho strategií bylo ‚Nechodíme do paneláren, chodíme do továren‘,“ říká Baum. Pracovat pod vedením Karla Hubáčka pro něj bylo prý maximálně inspirující. „Když Hubáčkův dvorní statik Patrman udělal inovativní kyvadlo, tlumič kmitů pro tu věž, přijela se na to podívat sovětská delegace. V té době stavěla věž a bojovala při konstrukci s problémy, které by inovativní kyvadlo mohlo vyřešit. Bylo to tenkrát ve východním bloku první zařízení podobného typu. Muselo to všechno proběhnout bez komplikací. Na Ještědu bylo tenkrát ale naprosté bezvětří, což se nikdy nestává. Nehnul se tehdy ani lísteček,“ říká Baum. Hubáček před příjezdem delegace neustále telefonoval a něco vyřizoval. Později přijelo vojenské auto a začalo skládat rakety. „Rakety se umístily na horní galerii věže, zapálilo se to, věž se vychýlila, a když se odpálila raketa, věž se začala kmitat. Ruská delegace měla radost,“ vzpomíná architekt.

Ve Školce působil až do roku 1974, kdy emigroval do západního Německa. „My jsme byli v Liberci banda nadaných, ale zároveň domýšlivých lidí. Být Hubáčkem, všechny bych nás vyhnal. Nepočítal jsem s tím, že je nade mnou nějaká autorita. Ze začátku jsem v Německu pracoval na černo. Z nepochopení nebo hlouposti jsem si dělal věci po svém a nikde jsem neočekával, že by mi někdo měl říkat, co mám dělat. Naštěstí jsem měl kliku a dostal jsem se k prima lidem, kteří tolerovali tu mou socialistickou anomálii. Potkal jsem ale řadu arogantních blbců, kteří po mně chtěli, abych dokazoval, že návrhy, které jim ukazuji, jsem skutečně dělal já,“ vzpomíná na svá první léta v emigraci architekt. Dnes už v Německu nevyučuje. Na univerzitách se podle něj může vyučovat do pětašedesáti. „Zjistil jsem, že mi to hrozně chybí. Ten pobyt u mladých lidí, kteří vám vlastně nedovolí stárnout. Taky jsem zjistil, že vlastně nikam nepatřím. Ani sem, do Česka, ani tam, do Německa. Do roku 2013, kdy jsem učil, jsem tam byl šťastný. Pak jsem zjistil, že jsem vlastně starej člověk.“

Architektura je podle Mirko Bauma výjimečné spojení techniky a umění. „Jediným možným způsobem studia architektury je mistrovská škola. Měl jsem v životě štěstí, protože jsem měl tři mistry. Táta mě naučil lásce k technickému kreslení a k preciznosti. Hubáček nás naučil tomu, že na první pohled neproveditelné je možné provést a nenadělat si u toho do kalhot. Třetí byl Josef Paul Kleihues, u kterého jsem pracoval v Německu 20 let. Ten mě naučil, že architektura má určitou etickou a intelektuální dimenzi. Má povinnost vůči budoucnosti a historii. Je to jakési dění v čase. Jezuité psali na stěnu ‚ad majorem Dei gloriam – pro slávu boží‘. To dnešní architektuře podle mě chybí.“

Poslechněte si rozhovor s Mirko Baumem také o jeho emigraci do Německa, architektech, kteří formovali jeho vlastní tvorbu, nebo o lásce k technickému kreslení.

Lit.: Gebrian, Adam: Bourání s Mirko Baumem 2: Ďábel je nejlepší designér. In web ČRo Radio Wave, 18. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Někdy stojím s otevřenou hubou a smiřuji se s tím, že některým věcem nikdy nebudu rozumět,“ říká architekt Mirko Baum o architektuře, která je podle něj iracionální a snaží se napodobovat něco, co není. Jeho vlastní rukopis definuje soustředění na funkci a technický detail a právě to oceňuje i na architektuře svých kolegů. O geometrii, Tančícím domě a Gripenech mluvil v pořadu Bourání.

„Když nastoupíte do Jumbo Jetu, jsou tam koberce, běží tam televize, je to něco mezi rychlíkem a obývákem. Když si sednete do Gripenu nebo F16, každý předmět, který kolem sebe máte, je funkcionálně vymyšlený. Jde o to, udělat tu věc chytře. Na prvním místě je stroj. Je mi líto, že tahle estetika funguje jen u zbraní,“ říká Mirko Baum. Nepovažuje se za militaristu, účel Gripenu, ničit a zabíjet, považuje za politováníhodný. „Nekompromisní funkcionalismus extrémního technického myšlení ale vede ke krásným věcem,“ myslí si. „Moje asistentka jednou řekla, že ďábel je nejlepší designér,“ vysvětluje svou fascinaci technikou a designem zbraní a letadel.

Do své tvorby se podle vlastních slov stále snaží pašovat technický detail. Podařilo se mu to například v Jaroměři a Hradci Králové, kde navrhl mosty. „Mně se líbí baziliky a kostely, ale neumím to. Geometrie je pro mě berlička. Já si někdy myslím, že ani nejsem architekt. Chtěl jsem být inženýr, a bohužel se mi to nepodařilo,“ směje se.

„Stává se mi, že mě na každém rohu města něco uráží,“ říká Baum o životě architekta ve veřejném prostoru. „Měl jsem souseda muzikanta, který stále něco kutil. Byl dobrý muzikant, ale to, co kutil, bylo hrozný. Jednou jsem s ním o tom mluvil a řekl mu, že to, co mi svým kutilstvím nabízí, je asi, jako kdyby on žil ve světě, kde na každém rohu stojí amplion hrající pouze bavorskou dechovku. Nejvíc mě mrzí, když mě ve veřejném prostoru uráží práce mých kolegů, nebo kolikrát světově proslulých kolegů architektů,“ říká Baum.

„Jestli někdo efektivně ničí svět, tak jsou to architekti,“ myslí si Mirko Baum. „Když projíždíte Pankrácem, jsou tam předměstské rodinné domy třicátých let s drátěným plotem. Kolem toho ale trčí mrakodrapy.“

V Praze je to třeba Žižkovská věž, která podle něj kazí siluetu Vinohrad a vrcholku kostela Nejsvětějšího srdce Páně od Jože Plečnika. „Taky filharmonie v Hamburgu – Herzog s de Meuronem se museli zbláznit. Nebo Tančící dům. Nevím, proč se něco musí kácet, proč je sloup, který jde šejdrem, lepší než ten, který jde rovně,“ říká Baum. „Tančící dům je na každém plánu Prahy označen jako atrakce. Proč to musí vypadat jako tančící pár? Proč něco musí vypadat jako lední medvěd, rejnok nebo okurka? Architektura, která musí jako něco vypadat, mě děsí,“ říká Baum.

„Jestli někdo efektivně ničí svět, tak jsou to architekti,“ myslí si. „Když projíždíte Pankrácem, jsou tam předměstské rodinné domy 30. let s drátěným plotem. Kolem toho ale trčí mrakodrapy. Co se stalo například s Frankfurtem, s tím krásným středověkým městem. Na Manhattanu je nádherná kolize toho pionýrského zaměření. Obdélníky křížících se streets a avenues, ze kterých rostou věžáky a mrakodrapy. Konflikt racionální planimetrie a iracionálního třetího rozměru je hrozně poetický,“ říká. Geometrii vnímá jako poslední pojítko s antikou. „Je to jedna z nejkrásnějších věcí, plná poznatků a tajemství. Říkáte si, jak na to ty lidi přišli. Nechápu, proč se o to dneska dobrovolně připravujeme. Mrzí mě, když slyším, že se geometrie už dnesneučí na gymnáziích.“

Poslechněte si druhou část rozhovoru s Mirko Baumem v pořadu Bourání.

Radiodokument