Prolomit vlny – Znásilnění je v Česku zásadní problém (2019)

Přidal: Premek |

Červen 24, 2019

Johanna Nejedlová. Komentář Johanny Nejedlové o tom, jak případ znásilnění ukázal na příčiny rasismu v české společnosti.

Natočeno 2019. Premiéra 24. 6. 2019 (ČRo Rádio Wave, 5 min.).

Lit.: Nejedlová, Johanna: Znásilnění je v Česku zásadní problém. Potřebujeme ale systémové řešení, nikoliv rasistickou paniku. In web ČRo Radio Wave, 24. červen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Žadatel o azyl vyhoštěný z Německa nedávno na Litoměřicku znásilnil a okradl sedmnáctiletou dívku a ke kauze se upřela mediální pozornost. Znásilnění je považováno za jeden z nejzávažnějších trestných činů, a u lidí tak případ pochopitelně vzbuzuje strach a vztek. Přesto můžeme na takových případech pozorovat, jak společnost stále trpí rasismem.

Na policii je ročně ohlášeno okolo 700 znásilnění. To je 1–2 znásilnění denně. Podle nejnižších odhadů se ale k policii dostane jen zhruba desetina případů. Počítá se, že ročně je v Česku znásilněno nejméně 7 000 žen. Pachatelem je většinou někdo, koho oběť zná. Tento fakt ale širokou veřejnost příliš nezajímá. O případy znásilnění se lidé začnou zajímat, až když ho spáchá někdo cizí. Někdo, kdo není jako my.

Rádi žijeme v představě, že násilí na ženách se dopouštějí jen psychicky narušení lidé, trestanci, lidé z nižších sociálních vrstev či cizinci. Někdo, kdo nám přichází prznit naše ženy, které jsou prý navíc nejkrásnější na světě. Do takového obrazu onen migrant skvěle zapadá. Černoch z Afriky, který přišel žádat o azyl, v Německu byl trestán. Zajímavé je podívat se na to, jak oproti tomu lidé argumentují u jiných případů znásilnění. Pokud je pachatelem etnický Čech nebo třeba vysoce postavený bílý Američan, veřejnost má tendenci případ hodnotit mnohem méně přísně. Během #metoo jsme to mohli sledovat jako na dlani. Žena například neměla být tam, kde byla. Co je to za nerozum chodit v noci někde sama nebo k někomu domů a vlastně si o to tak trochu koledovat. Znásilnění ale většinou není o nezvladatelném sexuálním chtíči pachatele, ale o prosazení vlastní dominance a despektu k ženám.

Nechci bagatelizovat to, co se stalo, ale je potřeba si uvědomit, že v Německu požádalo o azyl v letech 2016–2018 zhruba 1 600 000 lidí. Za tu dobu tu máme první případ, kdy u nás migrant někoho znásilnil. Je až příznačné, že ve chvíli, kdy migrační krize ustala, se na případu snaží přiživit různí obchodníci se strachem v čele s Tomiem Okamurou. Burcují společnost a volají po uzavření hranic. Dělnická mládež, která má velmi blízko k rozpuštěné ultrapravicové Dělnické straně, žádala ochranu českých žen a oznámila zavedení občanských hlídek. Následně pak sdělila výsledek první hlídky s tím, že obcházeli Žižkov, a vůbec nic se nestalo.

Násilí na ženách je v Česku vážný problém, který nesmíme brát na lehkou váhu. S fyzickým násilím má zkušenost každá třetí žena, každá desátá pak zažila znásilnění. Polovina Češek má zkušenost se sexuálním obtěžováním a zrovna v létě je pro mnoho z nás běžné, že na ulicích slýcháme sexuálně zabarvené komentáře či nabídky k sexu. Kvůli zdánlivě banální věci se mnoho žen vyhýbá některým místům ve veřejném prostoru. Tohle všechno mají na svědomí Češi. I nenávistné internetové komentáře útočí mnohem častěji na veřejně aktivní ženy, političky a novinářky prostřednictvím sexuálních útoků nebo komentářů k jejich vzhledu. Několik let se zabývám právě vzděláváním okolo sexuálního násilí a komentářů o tom, že by mne měl znásilnit nějaký negr, jsem přečetla nespočet.

Situace se ale naštěstí pomalu mění k lepšímu. Doba, po kterou ženy zůstávají s násilným partnerem, se například snížila z deseti let na tři roky. Na sexuální násilí stále častěji nahlížíme jako na systémový problém s kořeny ve společenském nastavení, které ho omlouvá a podporuje zažité stereotypy. Mladí o sexuálním násilí uvažují a neberou ho na lehkou váhu. Potřebujeme ale ještě mnohem víc.

Na stole teď máme jeden z nástrojů, který nám násilí na ženách může pomoct řešit – Úmluvu Rady Evropy o potírání genderově podmíněného násilí, tzv. Istanbulskou úmluvu. Většina zemí dokument bez jakýchkoliv problémů podepsala a zavádí ho do praxe. V Česku ale ratifikace úmluvy v důsledků šíření masivních dezinformací naráží na odpor veřejnosti. Část odpovědnosti na tom nesou politici a političky, kteří nejsou ochotní úmluvu veřejnosti vysvětlovat. Proti úmluvě veřejně brojil například Tomio Okamura, který se tak výrazně angažuje v případech, kdy násilí spáchá nějaký cizinec. Úmluva pojímá násilí na ženách převratně v tom, že ho definuje jako důsledek nerovností mezi jednotlivými pohlavími. Pokud chceme něco proti sexuálnímu násilí udělat, jednou z věcí může být právě podpora úmluvy. Není jen naší individuální odpovědností řešit násilí na ženách, je to odpovědností státu. Chtějme tedy po našich politicích, aby se mu postavili konstruktivně.

Jak velký problém je v Česku znásilnění a proč se stává středem veřejné debaty až ve chvíli, kdy je pachatelem cizinec? Poslechněte si komentář Johanny Nejedlové.

Eseje, fejetony, přednášky