Vizitka – Noemi Smolik a Adam Vačkář (2019)

Přidal: Premek |

Červenec 9, 2019

Noemi Smolik a Adam Vačkář, kulturní síťovači. Moderuje Petr Šourek. Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život.

Natočeno 2019. Premiéra 11. 7. 2019 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.).

Lit.: Slívová, Hana – Šourek, Petr: Noemi Smolik: Čeští kurátoři naše přednášky zahraničních osobností ze světa umění ignorují. In web ČRo 3 Vltava, 11. červenec 2019 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Kritička umění Noemi Smolik a výtvarný umělec Adam Vačkář spojili síly, aby českou uměleckou scénu propojili s kulturním životem ve světě.

Noemi Smolik se podařilo uniknout z normalizační pasti na poslední chvíli. Inspirovaná svobodným životem v Anglii, kam se s kamarádkou dostala v roce 1969, odešla hned po maturitě v roce 1971 do Německa. V Kolíně nad Rýnem pak vystudovala dějiny umění.

I čtyřicetiletý výtvarník Adam Vačkář opustil Česko okamžitě poté, co se mu naskytla příležitost. V osmnácti odletěl do Japonska objevit zemi, které se profesně věnoval jeho otec – japanolog Martin Vačkář. Po krátké pauze v Praze se přestěhoval do Paříže, kde strávil dohromady deset let.

Brzký odchod do zahraničí, zkušenosti s fungováním výtvarné scény, ale i hlad po informacích a touha setkávat se s charismatickými osobnostmi světové umělecké scény spojuje oba hosty Vizitky. Před třemi lety společně založili projekt Hope Recycling Station (Recyklatoř naděje), která vozí do Prahy zajímavé umělce, kurátory, filozofy či teoretiky umění.

Naděje nám chybí. Ale zlepšuje se to

„Název Hope Recycling Station jsem viděl napsaný na jakémsi panelu v poušti v Arizoně. S Noemi jsme se shodli, že naděje tady chybí a že je pro to třeba něco dělat,“ vysvětluje Adam Vačkář genezi názvu aktivit, které by rády propojily českou kulturu s tou světovou. Například na letošní podzim má Hope Recycling Station v plánu uvést v Praze osm zajímavých osobností z různých koutů umělecké scény. Budou mezi nimi například šéf kurátoři belgické a ukrajinské instituce.

Hosty si Smolik s Vačkářem nezvou na základě předem dané, dogmatické dramaturgie. Oba totiž spojuje averze vůči „silovému“ kurátorství. „Kurátoři z českých institucí to pochopili a na naše přednášky příliš často nechodí,” konstatuje s úsměvem Noemi Smolik. „Chodí hlavně mladí kurátoři a mladí umělci, což mě dost překvapuje, protože když přijede například ředitel Ludvíkova muzea, myslela bych si, že pro kurátory Národní galerie nebo městských galerií je taková přednáška skoro povinnost.“

Radiodokument