Co udělá premiér, když je to i státník (2019)

Tak to stojí v české ústavě, podle níž je premiér se sněmovní většinou nejsilnější postavou české politiky, a pokud je to navíc i silná osobnost, která se nebojí a nemusí řešit až příliš mnoho soukromých problémů, dokáže si poradit dokonce i se vzdorujícím prezidentem.

Ale možná bude užitečné, když si jen velmi stručně řekneme, jak se to s vyslovením důvěry či nedůvěry vlastně podle ústavy má. Protože nakonec to bude i poučné a možná, že pro Andreje Babiše i inspirující.

Každá vláda musí do sněmovny povinně vždy po svém jmenování – naštěstí tu máme jasně danou lhůtu 30 dní, takže by si ani prezident Zeman nedovolil tvrdit, že to nějaký kabinet nemusí udělat. Pro úspěch stačí vládě nadpoloviční většina přítomných poslanců.

Pak je tu hlasování o nedůvěře, v podstatě povinná disciplína, kterou si musí během volebního období vyzkoušet opozice alespoň jednou. Většinou neuspěje, protože ke svržení vlády je třeba 101 hlasů.

Za celou dobu existence České republiky a její ústavy se to podařilo pouze v březnu 2009 k jeho vlastnímu zděšení Jiřímu Paroubkovi, který uprostřed českého předsednictví EU povalil vládu Mirka Topolánka a odstartoval tak svůj postupný odchod z české politiky.

Jen pro odvážné

A pak je tu ještě jedna možnost, vyhrazená ovšem pouze pro skutečně sebevědomé státníky, kteří vědí, že politika sice stojí na počtech hlasů, ale že je také užitečné dodržovat jisté zvyky, díky nimž se demokracie neredukuje pouze na jeden volební víkend – a pak je na čtyři roky pokoj.

A tak příliš nepřekvapí, kteří předsedové vlády v sobě nalezli sílu a zodpovědnost a šli si v době divokých turbulencí, v nichž se jejich vláda zmítala, dobrovolně otestovat svou podporu do Sněmovny.

Byli to Václav Klaus, Vladimír Špidla a Petr Nečas.

Klaus tak učinil na jaře 1997 po významných personáních změnách ve svém kabinetu a dramatických rozpočtových škrtech nazývaných eufemisticky “balíčky”. A uspěl.

Vladimír Špidla předstoupil s žádostí o důvěru po prezidentské volbě v březnu 2003 poté, co jeho koalice parlamentní prezidentskou volbu absolutně prokoučovala a hlavou státu byl zvolen Václav Klaus. I Špidla zvítězil.

Zápis do politických dějin

A pak je tu Petr Nečas, o jehož stylu vládnutí si můžeme myslet svoje, ale jisté je, že když na jaře 2012 odešly z jeho vládní sestavy Věci veřejné, obrátil se premiér Nečas na poslance s žádostí o důvěru – a také uspěl.

A dokonce si to ve stejném roce ještě zopakoval, když spojil s důvěrou zákon, kterým se zvyšovaly některé daně a kvůli němuž se mu drobil poslanecký klub.

Ano, žádný z premiérů, kteří se k tomuto kroku odvážili, nakonec neskončil dobře. Klaus padnul po půl roce kvůli sponzorským skandálům a všeobecné únavě materiálu, Špidlu sociální demokraté vyštvali po neúspěšných eurovolbách 2004 a Nečasův neslavný konec v červnu 2013 máme ještě v živé paměti.

Andrej Babiš nemá samozřejmě žádnou jistotu, že nakonec nedopadne stejně neslavně, má k tomu ostatně solidně nakročeno. Pokud by ale hledal něco, o čem by se v souvislosti s ním mohlo mluvit v politickém dějepise s úctou, jedna šance se tu nabízí.

Autor je šéfkomentátor serveru Seznam Zprávy