Ranní úvaha Petra Viziny – Ticho nehybné želvy (2019)

V tomhle pavilonu zoologické zahrady byli k vidění plazi a želvy. Jedna taková, obrovská, se nikdy nepohnula, porostlá hnědozeleným mechem a i když jsem ji pozoroval při svých návštěvách soustavně, nepodařilo se mi za ta léta zahlédnout byť jen nepatrný pohyb očních víček želvy.

Později mi všichni meditující přišli podobní té želvě – nerozuměl jsem, co je skvělého na tom znehybnět ve stoje na jedné noze, uvést se do dokonalé nehybnosti, podobný té želvě zarostlé mechem. Co může být zajímavého na dokonalém klidu, vždyť život přece znamená pohyb, gesto, kterým se chopíme vlastního osudu a přetvoříme jej po svém. Vždyť dokonale nehybní a tiší budeme až jednou, po smrti, není to tak? Raději jsem se chodil dívat na gepardy.

Dětská pozorování si sebou neseme celý život, ale co z nich dovozujeme, se postupně mění s námi. Neříkám, že bych dnes v zoologické hned pádil k želvímu oddělení a radoval se nad tím, že korytnačce přibylo mechu na krunýři, ovšem za půl století stále ani nemrkla. Změnil se spíš můj postoj k vnitřní nehybnosti, soustředění, ke klidu. K meditaci, chcete-li.

Zaslíbení z blahoslavenství, že to budou tiší, kdo obdrží dědictví na zemi, jsem dlouho rozuměl jako polemice s dobou, která preferuje proříznutou pusu, tedy formulační obratnost a schopnost prosadit se mezi všemi názory, co jich je na každé facebookové stránce jako kytek na střelnici. Asi to není výklad zavádějící, ale rozhodně není úplný.

Starý zákon vypráví příběh jedné neúspěšné sebevraždy. Prorok Eliáš nejprve ve svatém rozhořčení ztrestá všechny ideology brutální vládní moci, tedy pobije mečem proroky ďábelské královny Jezábel. Namísto státního převratu a oprávněného ocenění za odboj vezme Eliášův příběh zvláštní obrat.

Z jakéhosi důvodu neposílá Jezábel za Eliášem rovnou popravčí komando, ale výhružný vzkaz. „Zítra v tuto hodinu naložím s tebou, jako ty jsi naložil s mými proroky!“ Eliáš v hlubokých depresích propouští svého pobočníka, odchází na poušť, uléhá pod trnitý keř a přeje si zemřít. Hospodin posílá anděla s občerstvením a sám se potom Eliáše ptá: Co vlastně chceš? Oč ti vlastně v životě jde?

Bůh tím dává Eliášovi příležitost pojmenovat vlastními slovy, oč mu v životě běží. Touhle terapií odvrací prorokovy myšlenky na smrt. Eliáš tak svému životnímu příběhu vrací smysl, ale tím to celé nekončí, naopak začíná. Vyjdi na horu Choréb, nařizuje mu Stvořitel a strážce všeho života. Připrav se, půjdu kolem. Jaká zvláštní věc, něco takového říct. Prorok čeká, má schůzku s Hospodinem, samotný meeting však uvádějí Hospodinovi tajemníci, katastrofické živly.

Zuří vichřice rozervávající hory a tříštící skály, země se otřásá v základech, s nebe padá oheň. Ale Hospodin v té vichřici, zemětřesení ani v ohni nebyl, konstatuje posvátný text a dodává cosi, nad čím rozum zůstává stát: Hospodinův hlas bylo ticho. Ticho, hluboce existenciální ticho, musel v tu chvíli Eliáš uslyšet, aby věděl, kým vlastně je. Dále pak konal udatné činy, ale už to byl jiný prorok, nikoliv jen ošlehaný větry a ožehnutý plameny, ale hluboce proměněný Božím tichem.

Tiší obdrží zemi za dědictví, říká Ježíš ve svých blahoslavenstvích. Tiší jsou totiž příbuzní Hospodina, který tichem promlouvá.

Kdykoliv mě napadne, že je nemocí současnosti obsese názory a strach z ticha, který obsluhu v hospodě pudí pouštět si nahlas rádio nebo televizi, přijde mi ta želva porostlá mechem jako vlastně docela fajn zvíře.