Ranní úvaha Ondřeje Vaculíka – Proč musíme tak brzo vstávat (2019)

Nejen v továrnách, v nichž se pracovalo na tři směny, ale také na stavbách bývala letní pracovní doba už od šesti hodin. Vzpomínám si, jak jsem od našeho bydliště v Praze – Holešovicích musel už po páté hodině ráno odjíždět tramvají číslo tři, která měla dva vlečňáky zvané plecháče, ploužila se přes celé Václavské náměstí do Krče, abych byl v šest na stavbě kdesi na Zelené lišce. Náš kolega Karban často, téměř vždy, zaspal, a parťák ho často, téměř vždy, vítal slovy: Kde seš, střevo! A často, téměř vždy, ho za trest poslal na tu nejhorší práci.

Záhy po převratu 1989 zazněla otázka, proč to tak musí být a že tak brzké vstávání není zdravé, zejména pro děti. Jiné národy to tak nemají. Jedna z odpovědí byla, že je to důsledek industrializace, pod kotly století páry se muselo zatápět velice časně, protože pára hýbala dějinami a my podléhali hvizdu parních píšťal.

Z jiné odpovědi vyplynulo, že naše ranní vstávání je pozůstatek Rakousko-uherského režimu, který osvícená Marie Terezie ale zavedla speciálně nám Čechům, protože nás považovala spíše za služky, děvečky, čeledíny a podkoní, tedy lid služebný, který má vstávat před svítáním.

Po převratu už jsem nemusel pracovat na stavbě, ale volným krokem jsem v půl deváté ráno kráčel v Praze po Národní třídě, která se právě probouzela. Do naší redakce nejmenovaných literárních novin jsem šel vzpřímeně a poněkud si připadal jako v Paříži, která se probouzí ještě o půl hodiny později. Také se mluvívalo o tom, že by i školy nemusely začínat s výukou v osm hodin, ale později.

Můj syn dneska rovněž pracuje v redakci, ale do práce vstává možná ještě dříve, než já tenkrát u zedníků. Není to z vůle jejich šéfredaktora ani jako pozůstatek tereziánské tradice. Dojíždí autem z nedalekého města, a aby netratil drahocenný čas v předpražských dopravních zácpách, musí z domova vyjíždět pokaždé o něco dříve, protože téměř každý motorista se chová podobně. Ještě před pěti, sedmi lety stačilo být u Prahy kolem sedmé hodiny, teď se kolony aut tvoří před Prahou z některých směrů už krátce po šesté.

Podobně je tomu i v našem městečku. Ještě před dvěma lety se v něm dalo zaparkovat i v půl osmé ráno. Nyní v sedm hodin už nezaparkujete. A tato skutečnost přiměla některé úředníky našeho úřadu k žádosti o změnu začátku pracovní doby: chtěli by pracovat už od půl sedmé. V souladu s tím sílí názor, že také školy a školky by měly začínat dříve než v osm hodin.

Proč to tak musí být? Proč nemůžeme v půl deváté hrdě kráčet probouzejícím se městem? Jedna z odpovědí zní, že je to důsledek motorizace, automobily je zapotřebí uvést v pohyb už velice časně, protože auta hýbou dějinami a my se v nich vezeme. Čím více naše chování budou určovat auta, tím méně svobody nám budou poskytovat. Podle Marie Terezie: lid služebný má vstávat ještě před svítáním. – Dobré ráno!