Pro a proti – Dovoz potravin (2019)

„Tak jsme se rozmazlili, že očekáváme, že všechno budeme mít okamžitě a v té nejvyšší kvalitě. Už skoro není cesta zpátky,“ říká v Pro a proti prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza.

Zdůrazňuje ale, že není rolí obchodníků vést zákazníky k odpovědnosti za životní prostředí a některé z daleka dovážené položky vyřadit z nabídky: „Většina plýtvání potravinami není v obchodech, ale na straně zákazníků, kteří nakoupí a pak to nespotřebují.“

„Pokud chceme českou produkci, tak za ni musíme být ochotni zaplatit. A Češi na to jsou zvyklí,“ tvrdí Prouza a uvádí příklad českého česneku, který vytlačil ten čínský.

Mírná většina lidí se prý ale stále dívá především na cenu, a to je třeba změnit – dokud se ekonomice daří.

Lidé dnes mají pocit, že potraviny jsou levná komodita. A to je důvod, proč s nimi plýtvají. Ale není rolí obchodu, aby uměle zvedal ceny. Tomáš Prouza

Prouza kritizuje i to, jak potraviny nakupuje stát: „Rakousko umožňuje zvýhodnit nákup potravin do škol, nemocnic atp., pokud mají krátký dodavatelský řetězec – nedováží se přes půl světa.“ Tímto způsobem by například kraje mohly podpořit lokální zemědělce.

Zdaňme znečištění

Analytik think tanku Glopolis Vojtěch Kotecký poukazuje na to, že letošní rok je mimořádný, protože kvůli loňskému suchu je nedostatek dokonce i zeleniny, která se může dlouhodobě skladovat, například cibule.

Kotecký oceňuje, že obchodníci začínají tlačit na své dodavatele, aby se chovali ekologicky, a ilustruje to na příkladu krmné sóji dovážené především z Jižní Ameriky.

Klíčoví hráči na trhu se proto před 13 lety dohodli, že se do Evropy přestane dovážet sója z míst, kde v roce 2006 byl deštný prales. Díky tomu se podařilo výrazně zpomalit odlesňování na asi třetinovou úroveň.

„Současné české zemědělství je postavené na velkovýrobě za každou cenu a maximalizaci zisku – a nesnaží se přizpůsobit měnící se krajině,“ kritizuje Kotecký s tím, že tyto podniky přirozeně nahradí ti, kdo dokáží o půdu pečovat lépe.

Nemůžeme dlouhodobě dovážet cibuli z druhého konce světa. Někdy dovážíme tyto plodiny i v letech, kdy není sucho – jen proto, že jsou na globálním trhu levnější, než je dokážeme vypěstovat. Vojtěch Kotecký

„Nový Zéland je úchylka – pět tun cibule odtud nebo tři metráky ze Senegalu jsou marginální případy. Ale loni jsme také dovezli tisíc tun z Egypta, což opravdu nedává smysl,“ upozorňuje Kotecký s tím, že část viny na tom nese stát, který nastavuje podmínky v ekonomice.

Podle analytika je proto místo práce potřeba více zdaňovat znečištění a čerpání přírodních zdrojů: „Pro obchody je daleko smysluplnější neplatit lidi tady, a naopak dovézt potraviny z velké vzdálenosti, protože za všechno to znečištění a palivo skoro nic neplatí.“