Host ve studiu – Radovan Vápeník (2019)

Kde se vzala ta touha po cestování? Vy jste Hradečák, ovšem půlku rodiny máte na Slovensku, takže jste možná od malička cestoval a jezdil, ne?
Víceméně. (smích) Já se za to i schovávám, že když jsme jezdili na Slovensko, tak člověk cestuje vlastně celý život. Ovšem na Slovensko to bylo asi 300 km za rodinou. A potom to začalo cestou s kamarády na Zakarpatskou Ukrajinu. To se psal 2004, 2005. Asi takový největší zlom, co se týče cesty na východ, nastal, když jsem žádal v rámci studií na Vysokém učení technickém v Brně, že bych chtěl jet na stáž do Ruské federace. Byl jsem tam celkem třikrát – na 2 měsíce, znovu na 2 měsíce a potom na půl roku. Naučil jsem se pořádně rusky a ten východ mne zaujal. Ani neumím popsat čím.

Není špatné jet sám. Komunikace s místními je jednodušší. Když jedete ve více lidech, už jste taková uzavřená komunita. Radovan Vápeník, na motorce po Kavkaze a Střední Asii

Většina z nás jezdí na západ, když jedeme někam na dovolenou. Chceme komfort, aby o nás bylo postaráno. To vy ne.
Je tam větší divočina. A to mě baví.

Jak vás napadlo, že pojedete na motorce? Předtím to byla ona klasická turistika, to znamená s batohem na zádech někam vlakem?
Přesně tak, já jsem si motorku pořídil někdy před čtyřmi lety. Udělal jsem si cestovní enduro, což je taková cestovní motorka a jezdil jsem s ní jen po Čechách, někdy trochu po okolních státech. A s kamarády jsme se domluvili, že pojedeme do Tádžikistánu. Hrozně se mi líbila myšlenka, že bych tam za nimi dojel na motorce. Nějaké tři týdny sedět na motorce, projet si Kavkaz, kus Kazachstánu, tam si dát dva týdny v uvozovkách pauzu. Že bych motorku nechal někde v Tádžikistánu v hlavním městě Dušanbe. Vzal bych si batoh, který by mi ostatní přivezli letecky, odpočinul bych si v uvozovkách s batohem na zádech a potom dojel do Novosibirsku. Akorát z toho tenkrát sešlo. Do Tádžikistánu jsme nakonec letěli všichni a tahle má cesta na motorce se posunula o rok později. Uskutečnila se v loňském roce.

Do Novosibirsku jste se tedy nakonec podíval, ale bez kamarádů. Jel jste sám, že ano?
Sháněl jsem na internetu, jestli by někdo nechtěl jet, našel jsem jednoho kluka, který o tom uvažoval, ale nakonec z toho sešlo. Tak jsem stál před rozhodnutím, jestli to zase o rok odložím a třeba někoho na cestu najdu, nebo to risknu sám. A můžu říct, že to vůbec nebylo špatné, když člověk jede sám.

V čem?
Když jedete ve dvou, ve třech, tak už jste taková svým způsobem uzavřená komunita. Když jsem jel sám a překračoval hranice s Tureckem, v Gruzii, v Rusku i v Kazachstánu, tak kdykoliv jsem se zastavil na benzínce nebo někde na nějaké občerstvení, tak se kolem mne seběhla hromada místních a ptali se, kam jedeš, odkud seš, nechceš s něčím pomoct.

Tedy komunikace s místními je jednodušší, když je člověk sám. Hned se zapovídá.
Je to přesně tak.

Cesta trvala nějakých šest týdnů a ujel jste nějakých 20 000 km. Jak se bere na šest týdnů volno v práci?
Musíte udělat smutné oči. (smích) Vzal jsem si klasické čtyři týdny dovolené, co jsme měli plus ještě dva týdny neplaceného volna. Naštěstí to všechno prošlo bez problémů. Vyjel jsem 30. června a vrátil jsem se 15. srpna. Skutečně to vyšlo na šest týdnů a jeden den.

Jel jste každý den na motorce?
Jeden den jsem si dal pauzu. Asi po 2,5 týdnech jsem dojel do uzbeckého Samarkandu, to je město na bývalé Hedvábné stezce a už jsem si říkal, že potřebuji pauzu. O Samarkandu jsem hodně četl, všichni ho chválili, že to je nádherné město z doby asi 300 let zpátky. Tak jsem tam jeden den zůstal. Ovšem při cestě zpátky z Novosibirsku do Moskvy jela motorka vlakem, tam jsem si dal asi tři dny pauzu, když jsme spolu s kluky jel z Novosibirska do Moskvy.

Takže dohromady čtyři dny pauza, ale jinak pořád na motorce. To vás asi hodně bolel zadek, ne?
První tři dny ano, pak už se vyseděl. (smích)

Vybavíte na některé konkrétní zážitky? Největším zážitkem ovšem asi byla celá samotná cesta, ne?
Ano, přesně tak. Když to potom rozdělím na takové dílčí epizody, tak možná řeknu, z čeho jsem měl největší strach a obavy. Když se na motorce něco cestou rozbije, tak to budu muset řešit. A naštěstí, musím zaťukat, nic nestalo. Asi nejkomplikovanější místo bylo Turecko. Doteď jsem nevěřil tomu, jak jsou komplikované výlety do zemí, kde člověk neumí řeč. A třeba v Turecku se nedomluvíte vůbec. Za tureckými hranicemi začíná Gruzie, za Gruzií Rusko a Kazachstán. A já, protože rusky mluvím díky mé zahraniční stáži, tak se tam člověku najednou otevřou neuvěřitelně obzory. Koho tam potkáte, s tím se domluvíte, s tím si popovídáte. Asi takový nejsilnější zážitek byl, chtěl jsem vidět kosmodrom Bajkonur. To byl takový splněný sen.

Jak vypadá? Pořád tam startují rakety?
Stále se odsud létá. Bohužel, pro vstup potřebujete mít nějaké povolení, které jsem já samozřejmě neměl. Ale kolem kosmodromu vede silnice. Je tam taková vyvýšenina, takový nadjezd a od něj vzdušnou čarou asi 1,5 km je řídící středisko. Takže když vidíte ty budovy, paraboly koukající nahoru, tak si člověk říká j, jo, byl jsem tady.

Celá cesta byla hodně zajímavá, ale jaké z ní má potom nakonec člověk pocity, tak to je především o lidech, které potkáte. Radovan Vápeník, na motorce po Kavkaze a Střední Asii

Co lidé? Vy jste se s nimi hodně potkával.
Celá cesta byla velmi zajímavá, ale jaké z ní potom má člověk pocity, tak to je především o lidech, který potkáte. Říkal jsem si, že asi nejkomplikovanější část cesty bude Kazachstán. Jel jsem asi 2000 km přes Kazachstán a viděl tři dny rovnou cestu. Ale na začátku jsem někde tankoval, dal jsem se do řeči s kamioňáky. A potom jedete, předjíždíte ty kamiony, protože to byla hlavní trasa z Moskvy do Střední Asie a zpátky. Vozí melouny, meruňky a všechno možné právě ze střední Asie do Moskvy. A zastavil jsem na další pumpě nebo někde na občerstvení, tak se kolem seběhli řidiči kamionů, hele, já jsem tě viděl, támhle jsi nás předjížděl, jak je? A tři dny jsem se s těmi lidmi potkával a povídali jsme si o cestě.

Slyšel jsem, že vám také nějaký taxikář vytrhl trn z paty, když jste musel vyřizovat nějakou SMS.
Ve všech státech, kde jsem byl, tak jsem si na hranicích chtěl kupovat místní SIM kartu kvůli spojení. A v Tádžikistánu jsou restrikce, aspoň mi to bylo řečeno, že pokud nemáte tádžické občanství, čili tádžický pas, tak vám SIM kartu neprodají. Oběhli jsme asi pět obchodů, všude nám řekli to samé. A ten taxikář říkal, tak si to napiš na můj pas, stejně jsi tady na pár dní a potom, až vyjedeš z Tádžikistánu se SIM kartou, bude to dobré, já ti rád pomohu. Tak jsme tam spolu jezdili asi dvě hodiny po městě, než jsme tohle zařídili. Já jsem se ho potom ptal, jakým způsobem se mu můžu revanšovat, co mu za to dám. On se akorát zamyslel a říkal: já bych tě hrozně rád pozval jako hosta ke mně domů, večer můžeme jít třeba na šašlik nebo na pivo. Šašlik je takové opékané maso, hodně oblíbené jídlo ve střední Asii.

Pro něj byla tedy odměna, že jste s ním šel na pivo. Zkrátka všude žijí dobří lidé, kteří reagují na osamocené motorkáře. Byly nějaké nevýhody při cestě na motorce? Když jedete za deště, tak jste celý promoklý. Nebo když se potřebujete podrbat, tak musíte zastavit a sundat helmu.
Když to vezmete z tohoto hlediska, tak když se v autě potřebujete vysmrkat, sáhnete po kapesníku. Jedete na motorce, chcete se vysmrkat, musíte zastavit, sundat rukavice a helmu, najít kapesník, vysmrkat se, nandat si helmu, nandat rukavice, a můžete jet. V tomhle je to komplikovanější, ale když si onu volnost, nemáte kolem sebe těžké auto, máte relativně lehkou motorku a vítr ve vlasech, tak to jsou pozitiva, která to nepohodlí mnohonásobně převáží do kladných hodnot.

Říká náš dnešní host Radovan Vápeník, který projel obrovskou cestu na motorce. Tuším, že máte jistě zase další plány v hlavě, Radovane. Tak až se zase odněkud vrátíte, budu rád, když si o tom opět popovídáme. Mějte se krásně.
Dobře, moc děkuji. Na shledanou.