Vizitka – Radim Dolanský (2019)

Radima Dolanského, rodáka z malého moravského města Loštice, to k umění táhlo odmala. Učarovalo mu divadlo, ale hlavně opera. „Poslouchal jsem ji už od dětství. Zatímco moji vrstevníci chodili na diskotéky, já jezdil na představení do olomouckého divadla,“ vzpomínal ve Vizitce.

Už během studia ekonomické školy věděl, že jeho budoucnost rozhodně není účetnictví. Na střední škole měl povinnou praxi, kterou mohl zrealizovat v nějaké kanceláři. Tušil ale, že by to byl konec jeho snů. Jeden z nich si hned vzápětí splnil, na praxi nastoupil do Moravského divadla Olomouc. Poté jeho kroky vedly do Operního studia na pražské HAMU a následně dostal příležitost jako produkční v Opeře Národního divadla v éře Josefa Průdka.

„Tam jsem zažil fantastickou atmosféru, kdy divadlo žije divadlem. Nedělala se politika, dělalo se umění. Moc jsem se tam naučil, měl jsem možnost spolupracovat s těmi nejvýznamnějšími osobnostmi světové opery,“ vzpomíná na dobu, kdy se setkal s režiséry Davidem Poutneym a Robertem Wilsonem. U něj Dolanský navíc absolvoval stáž v divadelní laboratoři The Watermill Center v americkém Southamptonu.

Státní opera Praha měla potenciál

Mezi lety 2004 až 2010 se Dolanský věnoval produkci ve Státní opeře Praha. Dodnes nejvíc vzpomíná na dvě mimořádné, ale také náročné inscenace – Brittenovu Smrt v Benátkách v režii japonského tvůrce Yoshiho Oidy a operu Richarda Wagnera Tristan a Isolda. „Z počátku jsem měl pochybnosti, jestli jsme na tak náročný titul připraveni. Díky režisérovi Marcelovi Lombarderovi a dirigentovi Janu Lathamovi-Koenigovi ale nakonec vznikl hudební svátek,“ usmívá se.

I díky těmto dvěma projektům Dolanský v té době považoval Státní operu Praha za konkurence schopnou instituci s obrovským potenciálem, která měla v metropoli své nezastupitelné místo. V pozici pověřeného ředitele této instituce se proto poté nemohl smířit s tím, že by se měl podepsat pod její zrušení a sloučení s Národním divadlem. Operní misi v Praze tedy ukončil.

Myslel jsem si, že to bude snadné

Před pěti lety Dolanský přijal nabídku z Pražského filharmonického sboru, nejprve na pozici produkčního, poté na post manažera. „Myslel jsem si, že to s mými dosavadními zkušenostmi a kontakty bude snadné. Jenomže jsem se mýlil, byl to úplně jiný svět. Někdejší ředitelka Eva Sedláková dala sboru obrovský profesionální základ a řád. Chyběly však nabídky, telefony zkrátka přestaly zvonit. S úrovní sboru, kterému sbormistr Lukáš Vasilek vtiskl punc absolutní výjimečnosti, to ale nemělo nic společného. Změnila se zkrátka celá situace, celý hudební byznys,“ konstatuje.

Díky nové strategii se však sboru podařilo diář zaplnit. „Dnes máme kompletně plno do konce roku 2021 a do té doby nemáme prakticky šanci přijmout žádnou další nabídku. Postupně se nám daří naplňovat i další roky, první zápisy už máme i v roce 2024. To je u sboru, který je závislý na plánování orchestrů, něco naprosto neuvěřitelného,“ vysvětluje.

Pražský filharmonický sbor dnes vystupuje na nejprestižnějších světových koncertních pódiích a festivalech. „Spoléhám na to – a jde to ruku v ruce s prací našeho sbormistra Lukáše Vasilka a všech zpěváků sboru -, že když někam přijedeme, odvedeme fantastický výkon a okamžitě dostaneme nabídku na návrat.“

To se dnes děje pravidelně, Radim Dolanský ale jedním dechem dodává: „Zpěváci se sbormistrem nikdy nic nenechají náhodě, jsou vždy stoprocentně připraveni. Když se mi podaří domluvit nějaký koncert, vím, že dovážím to nejlepší, co dovézt mohu. Sbor je zkrátka partneřina a jsem moc rád, že u toho mohu být.“