Kaštánek (2019)

Kaštánek představuje senzační knižní prvotinu Sørena Sveistrupa. Ten se doposud nejvíce proslavil jako autor veleúspěšné televizní série Zločin. Stejně jako v ní se i v případě Kaštánka drží zavedených a dobře fungujících pravidel žánru nordic noir, jenž má díky své scenáristické praxi v malíku. Nejprve šokujícím začátkem připoutá čtenáře ke stránkám své knihy stejně, jako kdysi přikoval diváky k televizním obrazovkám. Poté přichází s hlavní fází: vyšetřováním, v němž policie nejprve přešlapuje na místě a jen pomalu se zaměřuje na jednotlivé možné pachatele. Ti jsou následně podezření postupně zbavování spolu s tím, jak na povrch vyplouvají nová zjištění a okolnosti. Na závěr si Sveistrup pochopitelně nechal rozuzlení, kterým většině čtenářů vyrazí dech. Propracují se k němu ale možná jen ti nejotrlejší. Slabší povahy totiž mohla již v průběhu odrovnat krutost pachatele, třebaže ji autor dávkuje většinou jen v náznacích a zbytek ponechává bujným fantaziím čtenářů. I když ponecháme stranou vrahovu zrůdnost, zůstává Kaštánek sugestivním a nelehkým čtením. Může za to především zvolené citlivé téma násilí v rodinách a úskalí skandinávského systému odebírání dětí, včetně problémů následné svěřenecké péče.Úkolem zprostředkovat tento ambiciózní titul těm, kteří knihy konzumují ušima, pověřili vydavatelé z Knihy Zlín režiséra Martina Šebestíka a herečku Zuzanu Kajnarovou. S více než patnáctihodinovou stopáží jde o její doposud nejdelší samostatnou četbu. Kajnarová se do ní zpočátku pouští trochu opatrně, skoro váhavě. Vyslovuje pomalu a pečlivě, aniž by příliš vybočovala z jednotvárného rytmu. Postupně si však terén osahává, a jakmile se s prostředím a stylem vyprávění blíže seznámí, vkládá do čtení víc a víc rozličných poloh a emocí. Spolu s tím, jak se jednotlivé postavy postupně vybarvují, stoupá i hereččina jistota, což se projevuje snahou vzájemně od sebe odlišit protagonisty příběhu. Ve druhé polovině knihy už má interpretka text bezpečně ve svých rukou. Postavy se jí daří ztvárňovat jasně a jednoznačně, přesto zcela přirozeně a nenuceně. Ruku v ruce s dramatickým závěrem pak mění svůj projev tak, že z jejího hlasu místy až mrazí.Atmosféru chladného skandinávského dramatu doplňuje hudební doprovod Armina Effenbergera. Zvolené zádumčivé syntezátorové melodie, prokládané tóny kláves, jsou krátké, takže plní svou funkci, aniž by příliš zdržovaly od poslechu dalších kapitol.