Milan Kundera: Život je pro mě jedno velké překvapení (1995, 2019)

Svůj trumf ale Kundera vynesl na jaře 1967, kdy vydal román Žert. Dílo, které se Zbabělci Josefa Škvoreckého a Sekyrou Ludvíka Vaculíka patří k hlavním dílům české poválečné literatury.

Ptákovinu napsal během jediného týdne

Kunderovu komedii Ptákovina uvedl v roce 2008 po čtyřiceti letech od premiéry Činoherní klub. A v rozhlasovém archivu se našel rozhovor Tomáše Sedláčka – rozhovor autora s autorem.

Milane, napsal jsi do programu rozhovor, kde si sám kladeš otázky, a odpovídáš na ně, dovolíš mi, abych ty tvoje otázky ti položil za rozhlas za tebe já.

„Samozřejmě, tobě já dovolím všechno. Tak se ptej.“

Takže, kdy jsi Ptákovinu napsal?

„Během jediného šťastného týdne roku 1966 v malém pokoji v malém hotelu v Trenčianských Teplicích, kde jsem byl po pět dnů vždycky dopoledne sám. A nálada, ve které autor napsal nějakou věc, už natrvalo ovlivnil vztah k ní. Tím chci říct, že jsem Ptákovinu měl moc rád.“

A to je důvod, že jsi se k ní přestal na tak dlouho hlásit?

„Nepřestal jsem se k ní hlásit. Hra měla naprosto podivný osud. Už si vůbec nepamatuji, co jsem s jejím rukopisem podnikal. Ale zřejmě teprve v roce 1968 ho nějaká divadla přijala, takže první premiéra se uskutečnila až po ruském vpádu na začátku roku 1969, tedy v ten nejhorší možný čas. Hrála se v Liberci, v Ostravě, v Brně a v Praze ve zcela výjimečné euforii, ale též zcela výjimečně krátce, jen několik měsíců, protože koncem téhož roku dopadla na zemi definitivní tma, a hra byla zakázána.“

Výročí Milana Kundery si připomíná i Český rozhlas

V roce 1970 ztratil Kundera zaměstnání a žil z honorářů za cizojazyčná vydání svých děl. V roce 1974 odjel do Francie a v následujícím roce se rozhodl nevrátit. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění, byl zbaven čs. občanství. Francouzské získal o dva roky později.

Následovaly knihy Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Nesnesitelná lehkost bytí či román Nesmrtelnost. Toto dílo je posledním Kunderovým česky psaným románem. A Český rozhlas jako připomínku Kunderova výročí ho připravil jako četbu. Příběh se odehrává v Paříži a částečně ve Švýcarsku, Kundera ho psal při pobytu na Islandu koncem 80. let.

V roce 1995 obdržel Milan Kundera Medaili za zásluhy. Z té doby pochází i tento archivní rozhovor.

Dovedete si představit, že byste zase hrál ve vlasti veřejnou roli?

„Ne, neumím. Ani ve Francii, ani v Čechách, nikde. Jenomže spisovatel ať chcete nebo nechcete, je veřejnou osobností, jeho knihy jsou veřejná věc, ale on jako člověk ne.“

Váš poslední román je napsán francouzsky. Znamená to, že jste pro češtinu naprosto ztracen?

„Já už tu žiju 20 let, to znamená, chtě nechtě jsem obklopen francouzským životem, reaguji na francouzský život, na francouzštinu. Jednou se to muselo projevit na volbě jazyka. Jestli se ještě vrátím k češtině a jestli se vůbec vrátím, já o tom opravdu nic nevím. Nikdy jsem o své budoucnosti nic nevěděl. V době, kdy jsem odešel z Čech, já ani moje žena jsme vůbec nepočítali s tím, že bychom někdy ještě jednou viděli Vltavu nebo Špilberk. Život je pro mě od té doby jedno jediné překvapení, z něhož nevycházím, a zřejmě už nikdy nevyjdu.“

Bývá vídán na procházkách po Paříži

I když Milan Kundera odmítá komunikovat s médii, kontakt s rodnou zemí neztratil. Jeho výročí připomínají německá, švýcarská a francouzská média. Jak napsala francouzská agentura AFP, ačkoliv by si to bezpochyby zasloužil, není spisovatel Milan Kundera členem Francouzské akademie, nedostal Nobelovu cenu, a přesto patří mezi nejvýznamnější současné autory.

Autor, jenž se skrývá před médii, ale který bývá k vidění ve společnosti své ženy Věry při procházkách v šestém pařížském obvodu, své narozeniny nejspíš neoslaví. V posledním Kunderově románu Svátek bezvýznamnosti totiž jedna z postav přiznává, že se vyvaruje čísel, která posílají na „hanbu stárnutí“.