Yasmina Reza (1959)

Přidal: Přemek |

Únor 3, 2006

Yasmina Reza /1959/ studovala na Univerzitě v Paříži a poté na škole Dramatických umění Jacquese Lecoqa. Ve Francii začínala jako herečka a objevila se v mnoha hrách jak současných, tak i klasických autorů. (př. Moliére, Marivaux, Sacha Guitry). V roce 1987 napsala Konverzace po pohřbu a vyhrála prestižní Moliérovu cenu pro nejlepšího autora a také spoustu dalších cen. Po uvedení ve Francii byla hra přeložena do dalších jazyků a produkována do Evropy a Jižní Ameriky.

V roce 1988 byla nominována na Moliérovu cenu za překlad – za přeložení adaptace Kafkových Proměn Stevena Bekoffa, které bylo určeno pro provedení Romanem Polanskym. Její druhá hra Cesta do zimy (1990) vyhrála Moliérovu cenu za nejlepší produkci toho roku. Obraz, poprvé uvedený v Berlíně a teprve poté v Paříži v roce 1994, vyhrál Moliérovu cenu nejlepšího autora, nejlepší hry a nejlepší produkce. Také vyhrál cenu v Londýně za nejlepší komedii a v Německu za nejlepší zahraniční hru. Roku 1993 napsala hru Jascha. Původně rozhlasové drama Muž přístupný náhodám (1995) bylo produkováno v Londýně, Francii a v několika dalších Evropských zemích. Bylo obnoveno v roce 1998 Shakespearovou Královskou Společností v Barbicanu v Londýně, hra je také hrána v New Yorku.

Kromě psaní divadelních her se Yasmina Reza podílí na psaní filmových scénářů – například Uvidíme se zítra a Piknik Lulu Kreutz, které běžely v kinech v Evropě. Novela Hammerklavier, byla publikována v roce 1997.

Po léta byli Londýnští divadelníci zvyklí vídat na jevištích více her od jednoho autora (jako jsou na příklad Noel Coward, Alan Ayckbourn, Tom Stoppard – všichni jsou výhradně britští autoři). Co je ale fenomenální na všudypřítomné Yasmině Reze je nejen fakt, že je žena, ale také Francouzka!
“Nevyhnutelná” je slovo, které ji nejlépe charakterizuje. Můžete ji najít v New Yorku, kde má hra Muž přístupný náhodám neuvěřitelnou odezvu.

Cestujete-li do Indie, Peru, Ruska, Israele, Japonska nebo Srbska, nevyhnete se produkci Obrazu. Jeďte do Paříže a můžete vidět samotnou autorku v roli Ines v jedné z jejích her Život x 3. Půjdete-li tam do knihkupectví, narazíte na dvě její novely: Klavír a Desolation. A jestliže vám to nestačí, můžete ji vidět ve filmu André Techiné Terminus des Anges (angl. titul Far away – 2001, pozn. red.), kde malá, tmavovlasá a pěkná Reza hraje svůdnou spisovatelku.
Většina lidí zná její jméno a dílo, ale málokdo ji zná jako ženu. Minulý rok řekla časopisu Observer: ,,Hodně se chráním. Nepřijímám pozvání a nikde se neobjevuji. Nepodepisuji knihy. Nechodím do televize a dávám velice málo rozhovorů, protože jedině tak mohu mít soukromý život.”

Zde je několik faktů. Se svým partnerem filmařem Didierem Martigny má dvě děti: čtrnáctileté děvče a devítiletého chlapce. V dětství hodně cestovala. Rodina jejího židovského otce ze Samarkandu emigrovala z Persie do Ruska. Její otec se narodil v Rusku a když mu bylo pět let, přestěhovali se do Paříže. Byl inženýrem, ale skončil jako úředník. Stejně jako jeho dcera, byl vášnivým pianistou. Matka, také Židovka, pocházela z Budapeště a hrála na housle. Reza tvrdí, že její psaní je více židovské, než francouzské, ale přesto miluje “jemnost” francouzštiny. Také si myslí, že zahořklý a ironický humor má v genech. “Jsem od přírody velice veselá,” říká, “ale nemůžu říct, že jsem šťastná….”

Reza je energická a živá často hovor doprovází hlasitým smíchem, ale její dílo je prodchnuto nostalgií, roztržkami, prohrami a ztrátami. Myslí si, že smutek patří ztracenému nebo zbloudilému židovskému světu, který nikdy nepoznala. Když její otec zemřel, cítila, že ztratila nejenom přítele a společníka, ale někoho, kdo měl “pošetilost a humor Židů jeho doby, tu moc smát se světu a tři minuty nato nad ním plakat.”

Reza zmiňuje, že není přípravená na čekání, které je velkou částí herecké profese. Vidí i další výhodu v přechodu k psaní. “Uvědomuji si problémy herečky mého věku. Po třicítce skončí, zatímco jako spisovatelka jsem považována za velice mladou.”

Hry začala psát po velké herecké kariéře, kdy měla to štěstí spolupracovat s nejlepšími francouzskými divadelními herci. Svoji první hru Konverzace po pohřbu, napsala v roce 1987, když jí bylo 28 let.

Rezina pitva hry

Na celém světě, ve dvaceti jazycích, se diváci smějí na představení “Obraz”, kde hlavní postava Serge vyhodí spoustu peněz za úplně bílé plátno. “Naprosto všude se smějí v okamžiku, kdy to spatří…To je na tom to zvláštní.” říká Yasmina Reza, a doplňuje, že v New Yorku, kde premiéra proběhla naposled, jeden kritik uvedl, že toto bílé plátno ukazuje, jací jsou Francouzi zpátečníci: aby byla práce nadčasová, měla by být symbolická a pojmová.

Hra, ačkoli k tomu navádí název, není o umění, ani o modernosti nebo šosáctví. Předmětem je přátelství mezi Sergem, Marcem a Yvanem a koupě plátna je pouze katalýza vzájemného obviňování a odhalení, které toto přátelství ničí. “Obraz” je velice komediální, ale také tragický, říká Reza. “ Koneckonců, je to o zničení přátelství.”

Přátelství, jak říká, je stejně křehké jako láska. “Když se přátelství rozbije, je to hrozná prohra – stejně jako láska, je to smysl a výtvor.” Můžeme upřímně věřit, že přátelství je doživotní, kdežto u lásky v to můžeme jenom doufat.
Použití obrazu jako námětu přišlo, když kamarád Serge Goldszal, kterému je to věnováno, koupil podobné plátno a ukázal jej Reze, která vybuchla smíchem. “Smála jsem se a řekla jsem mu, že musí být šílený, a potom jsme se smáli oba. Miluje ten obraz a věděl, že já nemusím, a smáli jsme se, protože naše spoluvina tím nebyla zničena. Ale kdyby se nesmál a myslel si, že ten výběr odhalil jeho přátele v jiném světle…”

Zde se mluví o přátelství mezi mužem a ženou. Říká, že přátelství mezi muži je jiné.“Myslím že je strašně přísné. Muži často nemají skutečné přátele…alespoň Francouzi ne. Mají kolegy, známé, ale přátele nikoliv a když mají, je to přátelství velice silné, majetnické, přísné.Všichni muži, kteří viděli Obraz říkali: to je neuvěřitelné, jak jsi tomu všemu porozuměla? Odpovídala jsem, že jsem tomu neporozuměla, že jsem to pouze zaznamenala a napsala.”

Obraz měl premiéru v Paříži. Kdyby ovšem nebylo Seana Conneryho, nikdy by se pravděpodobně nedostal do anglicky mluvících zemí. Connery má za manželku Micheline, Francouzku, která Obraz viděla a doporučila svému manželovi. Ten byl nadšen a následně po shlédnutí odkoupil inscenační práva pro Londýn a také filmová práva. Ve filmu si přejí hrát mnozí renomovaní herci: Al Pacino, Robert De Niro, Kevin Spacey.

V Londýně, k Rezině znechucení, producenti uváděli v reklamě “směšné,” “budete se bavit” a tak dále. “Říkala jsem jim, dejte tam “inteligentní” ale to ne, bylo tam směšné, směšné, a zase směšné. Já si ale myslím, že to je více než to.” Nyní, když měla její čtvrtá hra Neočekávaný muž, premiéru v Londýně v prestižní produkci RSC a se snovým obsazením (Eileen Atkins a Michael Gambon), Reza doufá, že bude brána více seriózněji. Tato dvoucharakterová hra se odehrává ve vlakovém kupé a obsahuje hlavně vnitřní monology.

Stejně jako “Obraz” je to velice krátké(asi 90 minut). Reza nemá ráda přestávky a směřuje, i ekonomicky, k psaní krátkých her pro malé obsazení odehrávající se na jedné scéně.

“Neměla jsem v psaní dost odvahy skočit rovnou do něčeho literárního, ale měla jsem ráda věci, které byly živé a citlivé, tak jsem začala psát pro divadlo. Mé herecké zázemí bylo fantastické, protože jinak bych nikdy nenapsala něco takového – mlčení, ticho, pár věcí vyřčených a spousta nevyřčených – kdybych neměla tu zkušenost se spoluprácí s velkými herci, a neviděla, jak pracují a že někdy u her, které právě zkouší, toho autoři napíší k něčemu až příliš mnoho … myslím, že toto určilo můj styl.”

V zimě roku 1997 napsala Klavír, sérii skečů o přátelích, jejích dvou dětech, ale především o jejím otci. Dívá se na tu knihu jako na album fotek. Například snímek jejího otce v roce 1987, dmoucího se pýchou, protože první hra jeho dcery byla vyprodukována. Oslovil venku před restaurací Lipp kolemjdoucího Raymonda Barrea, současného premiéra, aby mu řekl tu dobrou zprávu. Zatímco Yasmina si přála zmizet sto sáhů pod zem, Barre zdvořile předstíral, že o ní už slyšel a když její otec chválil Barreovu lásku k hudbě a za chvíli začal zpívat Mozarta, Barre se přidal a po několik minut tito dva muži spolu z plna hrdla zpívali na ulici de Rennes. Potom si potřásli rukama a rozloučili se. “Můj otec dovedl lidi ovlivnit…dovedl velice přirozenou cestou přinutit i ministra zpívat na ulici.”

Po Klavíru říká Reza, byla poprvé považována za spisovatelku. Byla docela naštvaná na kritiky, kteří chválili Obraz slovy, že je to prvotřídní, ale příliš jednoduchá komedie. Ve Francii je označení “jednoduchý” považováno za to nejhorší. Vadí jí to, nebýt považována za intelektuálku?

Mám na to dvě odpovědi. Samozřejmě, že mě to štve, ale jen tu malou a nedůležitou část mě. To znamená, že bych chtěla být viděna jako intelektuální a inteligentní, no a proto mě to štve. Na druhou stranu hluboko v duši nad tím nesakruji. Vím, co dělám, vím, co chci a vím, co chci říct. Vím, že Muž přístupný náhodám absolutně nemůže být považován za bulvární komedii.”
Je přesvědčená, že i ty nejhlubší věci se dají říct jednoduše. “Ale musíte být opatrní nebo budete považováni za jednoduché…” Takže se vás to dotklo? “Nesmyslné rány jsou ty nejhlubší.” odpovídá se smíchem. Přes svoji živost a energii je velice citlivá.

V Klavíru napsala, že se identifikuje s těmi, kdo byli opuštěni. “Myslím, že jsme v životě neustále každý den něčím nebo někým opouštěni. Myslím, že putování životem znamená být opouštěným a opouštějícím. Sympatizuji s těmi, kdo jsou sami. Rozumím jim. Cítím se velice sama, ačkoli nejsem, ani trochu.”

Melancholický Klavír byl napsán během celosvětového úspěchu Obrazu. “To je zvláštní, protože jsem napsala tuto knihu během své chvíle slávy. Sláva, úspěch, jedno neznamená druhé, každé zůstává tím, čím je.” Slávu vidí jako dočasnou a absurdní. “A to je kletba, protože já nejsem schopná toho využít.. Jsem idiot, který není schopný si to užít bez uvědomování jak absurdní to je.”

Samozřejmě že Reza není tak pošetilá, aby svůj úspěch neviděla. “Vidím a uvědomuji si ho a víte proč? Protože člověk si říká jaké by to a to bylo, kdyby se to nestalo. Toto si říkám vždy, když přemýšlím o té absurdní stránce. Mohla bych si klidně psát v rožku a cpát stránky do šuplíku, a to by bylo rozhodně hnusné.”

-bar-

/Přeloženo a sestaveno z článků a rozhovorů Mary Blume – International Herald Tribune a Ronalda Bergana – Theatregoer/ – Zdroj

Autoři, režiséři, interpreti