Je to náš gulášek. Tak si jej snězme

Přidal: Přemek |

Říjen 2, 2009

Přemysl Hnilička

Po úspěšné rozhlasové hře Strange Love (2008) přicházejí Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha (a režisér Aleš Vrzák) s novým, napjatě očekávaným projektem – inscenací Salcburský guláš.

Dva staré pány – učitele hry na harfu a bývalého pétépáka – zastihujeme při obvyklém každoročním rituálu: vaření a konzumace salcburského guláše, speciality starého umělce. Dialog začíná zvolna jako běžná debata dvou „dědků“, z nichž jeden je smířlivější a druhý právě naopak.

Postupem času však zjišťujeme, že navzdory přátelskému hovoru skrývají oba mnohé nevyřešené a vytěsněné problémy, křivdy a bolesti. Pozorujeme vzrůstající projevy egoičnosti, sobectví a naprostého nedostatku sebereflexe u Otty (výtečně brblající a výbušný Bořivoj Navrátil) a stále hůře se ovládajícího Laďu (tradičně skvělý Josef Somr). Příchod pečovatelky (Martě Issové rozhlas sluší) konflikt sice oddálí, ale nezabrání mu. Staré viny musí na povrch. Že vše vyústí v tragédii, je nabíledni.

Hra Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy disponuje svěže a kvalitně napsaným dialogem a dobře vystavěnými situacemi. Na modelovém příběhu kolaborujícího harfenisty a pro nepatrnou větu vězněného ex-studenta (tady se maně připomene motiv z Kunderova Žertu) ukazují autoři na problém současné společnosti, která také zamlžuje, odsunuje a oddaluje nepříjemné vzpomínky na minulost a která by nejraději všechno „spláchla“ a zapomněla. Takovýto stav permanentního napětí a neustálé „nakloněné roviny“, v němž každé připomenutí neblahé a neslavné minulosti okamžitě vyvolá malou bouři ve sklenici vody („hlavně nám nepřipomínejte, čím jsme komu ukřivdili“) a okamžitě zbourá pracně budovanou, nefunkční „stabilitu“ současného společenského „konsensu“.

Salcburský guláš je však funkční, i když si odmyslíme tyto politické konotace. Aleš Vrzák vede všechny herce jistou rukou, ale nechává jim dostatek prostoru pro všechna ta drobná nadechnutí, vyheknutí a pauzy. Pozoruhodný je i soulad ve všech rolích, včetně skutečných miniatur (Bára Štěpánová jako nezvykle distinguovaná moderátorka rádobykulturních pořadů, směšujících jídlo a literaturu či umění a fotbal – drobné autorské ironické rýpnutí do veřejnoprávních stanic).

Premiéra, uvedená v prvním říjnovém večeru, nám ukázala, že Pýcha a Rudiš jsou autoři skutečně zkušení jak v dialogu, tak v celkové stavbě dramatického textu a že je důvod se těšit i na další případnou spolupráci s Českým rozhlasem.

Názory a komentáře