Život nejde obelhat. Zapomenutý rozhlasový dialog Karla Steigerwalda.

Přidal: Marthos |

Únor 7, 2021

Martin Čípek

(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Po dvaceti letech se do východního Berlína za svým středoškolským profesorem vrací jeho někdejší student Günter Beck – nyní úspěšný televizní herec, jenž kdysi emigroval do Západního Německa, kde žije podle hesla „urvat, co se dá“. Starý profesor, který je naproti tomu ztělesněním oduševnělého muže, si ovšem díky životu v socialismu zachoval hodnoty daleko hlubší, nekomerční, ušlechtilé. Dřívější student, nyní populární herec a patřičně sebevědomý muž, zpočátku svádí souboj sám se sebou – má do profesorova života opět vstupovat? Nakonec zamkne svůj přepychový vůz a vydá se ulicí, kterou kdysi důvěrně znal…

Tak začíná rozhlasová hra dramatika, novináře a filmového scénáristy Karla Steigerwalda Slabé odpolední slunce (1976). Ten se dnes ke své rozhlasové prvotině odmítá vyjadřovat, jisté je, že Steigerwaldova tvorba pro rozhlas vyplňovala v druhé polovině sedmdesátých let poptávku po ryze soudobých, angažovaných tématech (Steigerwald je mmj. spoluautorem sedmidílného rozhlasového seriálu Záchranka a také několika epizod z komediálního cyklu Jak se máte, Vondrovi?). Do této kategorie náleží i výše zmíněný rozhlasový dialog, který se ovšem neodehrává v českém prostředí, jak bychom očekávali, ale je situován do někdejšího východního Berlína. Autor využil kulisu rozděleného města, jednoho z nejtragičtějších symbolů studené války, k důmyslné obžalobě těch, kteří „zradili“ a opustili svou vlast. Tento ideologický střet se přitom odehrává jen na pozadí osobních postojů dvou zcela protichůdných postav – mezi bývalým středoškolským profesorem a jeho někdejším žákem, který vynikal spíše smyslem pro klam a přetvářku než dobrým prospěchem. Během rozhovoru vychází najevo hořká pravda: totiž, že Beck, tento oslnivý, úspěšný herec a populární protagonista televizních estrád, který toužil stát se někým, zcela ztroskotal. Zůstal sám, bez rodiny a opravdových přátel, navíc v televizi o něj přestává být zájem a proto se z existenční nutnosti nakonec upisuje zájezdové turistické agentuře. Profesor Werner, který za války patřil mmj. k aktivním antifašistickým odbojářům, kategoricky odmítá tvrzení, že život je nutné přelstít a prostřednictvím svých vědomostí a zkušeností konfrontuje Becka s jeho protřelými fintami, které, jak se zdá, nedokázaly zaručit jejich majiteli předem očekávanou životní perspektivu. Steigerwald zde zcela záměrně naznačuje, že Beck, který přichází bývalému učiteli předvést své exkluzivní postavení ve společnosti, jehož mohl dosáhnout pouze ve světě neomezených možností, neodchází z této životní bilance jako vítěz, ale jako poražený outsider, obelhaný jen sám sebou. Steigerwald navíc celý dialog posouvá ještě do jedné významové roviny – Beck po celou dobu rozmlouvá v duchu také sám se sebou, se svým svědomím, jemuž bez obalu svěřuje to, co si skutečně myslí, ale bojí se to vyslovit nahlas.

Hru nastudoval režisér Josef Červinka, který do role Güntera Becka obsadil Bohumila Švarce a postavu starého profesora svěřil Karlu Högerovi, pro nějž to bylo jedno z vůbec posledních vystoupení před rozhlasovým mikrofonem (zemřel v květnu 1977). Bohumilu Švarcovi vděčíme také za to, že se hra opět vrátila do rozhlasového archivu – v době, kdy Steigerwald upadl v nemilost, byl oficiální záznam smazán a nahrávka se dochovala pouze v soukromém archivu Bohumila Švarce, který ji v roce 2006 věnoval Českému rozhlasu.

Přestože se Steigerwaldova hra zcela konkrétně vyslovovala k tehdy proskribovanému tématu života v emigraci, má v sobě i cosi aktuálního – pod tím ideologickým nátěrem se skrývá docela obyčejný střet dvou protichůdných pohledů na život: svět komerce, seriálové kultury a pomíjivých proměn na straně jedné a svět skutečných, trvalých hodnot na straně druhé. Možná i to byl důvod, proč dramaturgie Vltavy nedávno zařadila Steigerwaldovu hru do nedělního pamětnického cyklu, kde měla svou obnovenou premiéru po bezmála pětačtyřiceti letech.