Tramvaj do stanice Touha (2021)

Na nové hře, tehdy ještě pracovně nazvané Poker Night, začal Tennessee Williams (1911–1983) pracovat v roce 1945. Prožíval právě krátký, ale intenzivní vztah s mladým Mexičanem Pancho Rodriguezem a střet jejich charakterů – křehkého, emočně přepjatého intelektuála hledajícího ochranu s živelným a živočišným požitkářem – bývá považován za předobraz zásadního dramatického konfliktu hry.

Ta byla nakonec uvedena pod názvem Tramvaj do stanice Touha a divadelní premiéra se konala v Ethel Barrymore Theatre v New Yorku 3. prosince 1947, v režii Elii Kazana. Jeho o čtyři roky mladší filmová verze (do níž z divadelní inscenace obsadil Marlona Branda či Kim Hunterovou) získala čtyři Oscary. Sám Williams byl za drama odměněn Pulitzerovou cenou za drama, Donaldsonovou cenou a Cenou newyorských divadelních kritiků a Tramvaj do stanice Touha se tak stala prvním dílem, které získalo naráz tato tři ocenění.

V dramatu, které se po sedmdesát let těší stálé přízni a pozornosti divadelníků i diváků, je do rozkladné, ale podmanivé atmosféry koloniální čtvrti New Orleansu zasazen nadčasový příběh o tragickém míjení povah, cest srdcí a nenaplněných snů. Stárnoucí kráska Blanche přijíždí po ztrátě rodinného sídla na návštěvu ke své mladší sestře Stelle a s sebou přiváží svou nevyslovenou minulost i nesplnitelné touhy. Její křehké emoce i zoufalá snaha udržet dojem jižanské dámy narážejí na nelítostné prostředí chudinské čtvrti a především na hrubou přímočarost Stellina manžela Stanleyho.

Chvíli se zdá, že by její přepjatá duše, marně hledající ochranu, mohla najít útočiště u Stanleyho kamaráda a pokerového spoluhráče Mitche. Ale právě Stanley, pro kterého se neustále prodlužující přítomnost švagrové stává nesnesitelnou, zjistí a odhalí své ženě a posléze i Mitchovi nelítostnou skutečnost – Blanche přinutil opustit domov fatální morální i finanční úpadek a nemá kam a ke komu se vrátit. Svým neurvalým sfouknutím prachu iluzí změní obraz éterické bytosti ze vzdáleného, lepšího světa na trosku propadající alkoholu a duševním úzkostem.

Jenže ačkoli se to může stát nepochopitelné, vzdálené a neslučitelné charaktery Stanleyho a Blanche mají ve svých nejhlubších vrstvách příliš společného, než aby jejich střet mohl skončit pouhým rozchodem do stran, ze kterých přišli. Skutečnost, že se Stanley ve chvíli otevřeného konfliktu Blanche fyzicky zmocní, je kulminací jejich dosavadního boje. Teprve potom zůstává Blanche pokořená, zcela osamělá, ponechaná svým nenaplněným touhám a temným stínům vlastního nitra. (…)