Od padesátých k šedesátým létům : Od záznamu divadelní inscenace k rozhlasové hře

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

Přemysl Hnilička

Zatímco předchozí období rozhlasové historie (především pak 20. a 30. léta dvacátého století) bylo ve znamení hledání a rozvíjení specifického rozhlasového žánru rozhlasové hry, je období let padesátých obdobím stagnace, či spíše krokem zpět. Už fakt, že se rozhlas opět hojněji vrací k technicky problematickým přímým přenosům divadelních představení , mluví za vše. Rozhlasová hra jako žánr byla v souladu s nastupující ždanovovskou doktrínou označena za formalistickou záležitost, pražská rozhlasová dramaturgie začíná pořádat divadelní cykly, jako např. Divadlo před mikrofonem (do r. 1954) či Nedělní divadelní večery (1954-1959) pod dramaturgickým vedením Dalibora Chalupy. Přibližme si na několika příkladech, jaký typ inscenací byl v této době vytvářen:

Především došlo k tomu, že rozhlasová hra přestala být chápána jako samostatný umělecký žánr. Například se přestalo pracovat se zvukovými montážemi, zvuk a hudba přestaly být rovnocennými partnery hercova nebo čtecova hlasu a pracovalo se s nimi pouze jako s kulisou na jevišti. Tyto prvky byly používány pouze pro dotvoření nálady. Zcela také vymizely původní rozhlasové hry, vždy šlo o adaptace divadelních her nebo o četby na pokračování z literárních děl. V případě záznamů z padesátých let můžeme parafrázovat Šimáčkův výrok (“Vjem oka nelze nahradit, leč zvýšeným zřetelem k mluvenému slovu a celkovému spádu hry, (…) vystižením sluchových jevů (…) lze posluchačovu fantazii vybičovat jistě k plastické představě.” – Šimáček Vladimír: Neviditelná činohra. In: Věstník Radiojournalu, č. 15, r. 1927.) jako “neviděné divadlo”. Šlo, domyšleno do důsledků, o jakýsi zvukový záznam jinak audiovizuálního vjemu divadelního představení. V rozhlasových studiích se začaly nahrávat divadelní hry, které se zrovna hrály na českých jevištích, často v obsazení totožném s divadelní inscenací (prvním krokem tímto směrem byl přenos hry Vaška Káni Parta brusiče Karhana z Divadla D 49.). Tyto záznamy mají samozřejmě vysokou dokumentační divadelně-historickou hodnotu, z rozhlasového hlediska jde však o jakési polotovary, ochuzené o specificky rozhlasový rozměr.

Na dalších řádcích se chceme věnovat konkrétním příkladům tohoto přístupu k rozhlasové tvorbě (či spíše tvorbě v rozhlase). Pomiňme zde cyklus sovětských divadelních her v režiích Ludvíka Pompe, Josefa Bezdíčka, Oldřicha Hoblíka a Bohuše Hradila (šlo např. o hry N. F. Pogodina nebo A. J. Kornejčuka) a věnujme se zde adaptacím klasického divadelního repertoáru, které patřily k tehdejším hlavním dramaturgickým liniím ( sem patří např. Shakespearův Othello (1950, režie M. Jareš, v hl. rolích Zdeněk Štěpánek a Jan Pivec), Moliérův Tartuffe (1951, režie M. Jareš, v hl. rolích František Kreuzmann, Otýlie Beníšková, Marie Vášová) nebo Rostandův Cyrano z Bergeracu (1955, režie Přemysl Pražský, v hl. rolích Karel Höger, Vlasta Fabianová, Miroslav Doležal, Václav Voska), konkrétně pak Svatbě Krečinského Suchovo-Kobylina.

Tato hra byla nastudována v pražském studiu r. 1955 pod režijním vedením Jiřího Horčičky (v hl. rolích Karel Höger, Jaroslav Vojta, Alena Kreuzmannová, Otýlie Beníšková, Josef Bek, Rudolf Hrušínský, Bohuš Záhorský a jiní). V inscenaci nebyly provedeny žádné významnější škrty v textu a i jinak měla nevýhody divadelní inscenace, přenesené do rozhlasu. Přesto se zde vyskytly i rozhlasově zajímavé pasáže: ve výstupu, kde Krečinskij očekává Raspljujevův návrat s penězi, preluduje při svých úvahách na klavír. Právě zde dochází k zajímavé a rozhlasově nosné situaci. Způsob klavírní hry, přednes se mění s proměnami Krečinského nálad (od samolibé spokojenosti k záchvatu zuřivého strachu), mění se podle toho i rytmus jeho řeči. Ale ani takové momenty nelze bohužel považovat za víc, než za do rozhlasu dobře převedené divadelní scény.

Se jménem režiséra Jiřího Horčičky se pojí i rozhlasová dramatizace Čapkova románu Válka s Mloky (1958, dramatizace Jaroslava Strejčková, hrají Karel Höger, Jan Pivec, Rudolf Deyl ml., Rudolf Hrušínský, František Filipovský, František Kreuzmann a jiní). Šlo o rozhlasovou montáž, která využívala proměnlivou strukturu Čapkovy románové utopie a při níž kombinovala epickou rovinu vypravěče (Karel Höger) s rychle se střídajícími dramatickými scénami. Horčička vedle sebe staví jak realistický dialog (rozhovor Bondyho s kapitánem van Tochem) nebo dialog s charakterizačním hudebním podkresem (rozhovor dvou námořníků v přístavní krčmě, podbarvený harmonikou a zpěvem), tak i složitě a sugestivně sestavenou montáž (zprávy o zaplavování světa mločími vojsky jsou koncipovány jako rozhlasové vysílání různých stanic, přerušované vysílačkou Mloků).

Zmiňujeme se na tomto místě o inscenaci Čapkova románu tak podrobně proto, že znamenala průlom v rozhlasovém dramatickém vysílání. Šlo po dlouhé době o první inscenaci napsanou přímo pro rozhlas, ve které specifika rozhlasu (zvuková koláž, montáž, rychlé střihy, epická rovina aj.) byla beze zbytku využita i v samotné hlasové konkretizaci Mloků. Šlo o návrat k možnostem rozhlasového média…

Rozhlasové hry