Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Nealkoholická Vinárna U pavouka 1/?? (1966-1969, 2001)

Mystifikační série „přímých přenosů“ z hudební nealkoholické vinárny U pavouka. Zdeněk Svěrák, Jiří Šebánek a Karel Velebný. Režie Helena Philippová.

Účinkují Zdeněk Svěrák, Karel Velebný, Jiří Šebánek, Ivan Štědrý, paní Fuglíková a Oldřich Unger.

Vysílal Čs. rozhlas v letech 1966 až 1969. Premiéra prvního vysílání 29. 10. 1966.

Další premiéry:

Vinárna U pavouka. Předvánoční a zároveň předsilvestrovský program: To je pěkné nadělení! Zahraniční sólisté, domácí prostředí. Cyklistický závod hajného Šustra Vimperk – Praha. Vojenský orloj. Vánoční poselství dr. Hedvábného. Napsali a uvádějí Jiří Šebánek a Zdeněk Svěrák.  Natočeno 1966. Obnovená premiéra 8. 12. 2014 (0:00 h.) v rámci pořadu Rádio Retro – Šťastné a veselé II.

Březnový přenos z nealkoholické vinárny U pavouka ve znamení veselých velikonoc. Hudební spolupráce Ivan Štědrý. Účinkují: Jiří Šebánek, Zdeněk Svěrák, Karel Velebný, Oldřich Unger a dr. Jaroslav Skála. Natočeno v roce 1967. Obnovená premiéra 27. 3. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:03 h.; 57 min.) v cyklu Hra na sobotu (!!) k 85. narozeninám Z. Svěráka.

Dnes opět vinárna „U pavouka“. Premiéra 21. 4. 1967 (Československo, 20:00-21:00 h.), 8. 12. 1968 (Československo, 21:00 – 22:00 h.).

Lit.: -sk-: V zákulisí nealkoholické Vinárny U pavouka. In: Hudba a zvuk, 2/1967, s. 33.

Dobiáš, Rudolf: Zrození Járy Cimrmana v armádním rozhlase : Málo známý původ velikána. In web Panáček v říši mluveného slova, 21. 10. 2007 (historická studie).

Výběr z pořadů vydal Radioservis v roce 2001 (1 CD / 1 MC, CR 0212-4 801, 73:38)). Výběr, sestava, autor textu na letáku Jiří Kolář.

Obsah: 1. Tady je Praha, vinárna U pavouka (Z. Svěrák), 2. Na čihadle s dr. Hedvábným o zdravém vzduchu (K. Velebný, Z. Svěrák, J. Šebánek, I. Štědrý), 3. That’s life (Frank Sinatra), 4. Jára Cimrman – zakladatel akvabelistiky (K. Velebný, J. Šebánek), 5. Akvabely ve vinárně U pavouka (J. Šebánek, Z. Svěrák, paní Fuglíková), 6. V zimní zahradě s ing. Leflerem (Z. Svěrák, O. Unger), 7. Kluby přátel Járy Cimrmana (K. Velebný, Z. Svěrák, J. Šebánek), 8. Políčko, pole (orch. Victora Feldmanna), 9. Kuželník Járy Cimrmana (K. Velebný, Z. Svěrák, J. Šebánek), 10. Work Song (Oscar Brown jr.), 11. O léčebných metodách s dr. Hedvábným (K. Velebný, Z. Svěrák, J. Šebánek), 12. Love is born (Barbra Streisand), 13. Včelí úl ve Vinárně U pavouka (Z. Svěrák, O. Unger), 14. Zelené vrány, hrob neznámého vojína a stopy Járy Cimrmana (J. Šebánek, Z. Svěrák, K. Velebný), 15. Bye bye blues (Louis Amstrong, Bing Crosby).

Pozn.: Na čtyřicet pokračování rozhlasového seriálu Vinárna U Pavouka z let 1965-1969 dodnes patří k nejoriginálnějším hudebně zábavným programům v historii naší rozhlasové zábavy. V tzv. normalizaci nebyla Vinárna U Pavouka reprizována, teprve koncem devadesátých let uvedl Český rozhlas reprízy dílů, které se uchovaly v rozhlasovém archivu. Z nich pochází i tento sestřih. Snažili jsme se, aby vybrané scénky, situace a hudební čísla tvořila celek, jakousi “reprezentativní” Vinárnu U Pavouka. A samozřejmě: dát co nejvíc prostoru postavě Járy Cimrmana, postavě stále aktuální, ať už v Smoljakově a Svěrákově Divadle Járy Cimrmana či v Šebánkově Salónu Cimrman. Nutno ovšem dodat, že onen naivní sochař a řidič parního válce propůjčil současnému Cimrmanovi spíše jen jméno a pod jeho identitou dnes “žije” mnohem složitější, vícerozměrná divadel figura. (anotace vydavatele)

Jednotlivé pořady:

Dnes opět Vinárna U pavouka. Ráz: Ještě tam budem. Výborný džez. Doktor Hedvábný: Byl J. Cimrman knihkupcem? Nová šokující kreace kouzelníka Jožky Merana-Blažejovského. Mléčné občerstvení a žárovky. Premiéra 21. 4. 1967  (Československo, 20:00-21:00 h.).

Lit.: Pytlík, Radko: Cimrmanologie. In web Radko Pytlík, b. d. (článek). – Cit.: Někdy v roce 1965 byli posluchači Čsl.rozhlasu stanice Praha několikrát upozorněni, že se bude vysílat senzační program z nově otevřené vinárny U Pavouka. Skupina rozhlasových pracovníků prosadila nápad vysílat seriál reportážních parodií z fiktivní pražské kavárny. (Původci nápadu: Jiří Šebánek, Miloň Čepelka, Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák a Karel Velebný – se dušují, že původně ani nevěděli, že zmíněná vinárna U Pavouka dříve existovala (a nyní opět existuje) – v průchodu Šrámkova domu v Celetné ulici. Duch mystifikace si tedy ve státním rozhlase zařádil zcela originálně a nespoutaně.
Zmíněný pořad se skládal z „autentických“ reportáží s přítomnými hosty (mezi něž patřil např. muzikolog doc. Hedvábný) a parodoval reportážní techniku a rozhlasové stereotypy. Parta rozhlasáků, unavených formálně stanovenými „úkoly“, se rozhodla využít částečného uvolnění a v rámci daných možností si v rozhlase „pořádně zařádit“.
O dalším osudu tohoto pořadu rozhodla náhoda. V jednom z prvních rozhovorů z vinárny U Pavouka vystupoval na závěr řidič parního válce a umělecký sochař Jára Cimrman, jenž uváděl výstavku svých „naivistických“ skulptur, umístěných v nafukovacím stanu. V druhém pokračování už vystupoval Cimrman jako aktivní sportovec, jenž má odvážným skokem proti prkenné překážce prokázat pravdivost rčení: „Hlavou zeď neprorazíš“! Reportér líčí jeho soustředění, rozběh, skok – a pád. Po třetím pokusu klesl náš sportovec omráčen k zemi. Pravdivost lidového mudrosloví však byla dokázána!
Postava všeumělce Cimrmana se ukázala jako velice tvárná z hlediska parodie a mystifikace, pronikající do nejrůznějších oborů. Slavný vynálezce se stal ohniskem neskutečných výmyslů a mnoha pokračování. Ve fantazii aktérů se rozrostl Cimrman v osobnost zneuznaného polyglopta a polyhistora, jehož dílo zahrnuje nejrůznější oblasti vědy a technické civilizace:
Cimrman a Einstein (Rozhovor s dr. Hedvábným ve vinárně U Pavouka:
Reportér: Pane doktore, vy jste nám slíbil, že dnes promluvíte o významné korespondenci Járy Cimrmana s Albertem Einsteinem.
Dr. Hedvábný: Ano. Tato korespondence se týkala hlavně vynálezu žárovky.
Reportér: A proč se Cimrman v této záležitosti neobrátil přímo na Edisona?
Dr. Hedvábný: To právě není zatím jasné. Ale brzy si na to posvítíme.
Reportér: Jak se vůbec Cimrman seznámil s Albertem Einsteinem?
Dr. Hedvábný: To bylo na jednom koncertě v Curichu. Einstein hrál na housle a Cimrman ho doprovázel na zobcovou flétnu. Složili spolu mnoho foxtrotů, které byly později omylem připisovány Johnu Gerschwinovi. Ale to oba fyzicky neodradilo a zůstali nerozlučnou dvojicí.
Přátelé se smyslem pro humor jim říkali Zweistein.
Reportér: Nějakou zmínku o teorii realitiviy jste v jejich korespondenci nenašel?
Dr. Hedvábný: Ne. A hledal jsem dost dlouho.
Reportér: Ani náznak tam nebyl?
Dr. Hedvábný: Náznak jistě byl. Ale já jsem ho nenašel.

Na vánoce 1966 hlásí hudebník Karel Velebný pozoruhodnou novinku, že v obci Liptákov byla nalezena truhla s pozůstalostí polyhistora a všeumělce Járy Cimrmana, jehož význam nemá ve světě obdoby. Tím se otevřelo další klubko námětů a „vynálezů“. Serie mystifikací vyústila v grandiózní oslavu tohoto samorostlého vědce a vynálezce. Ukázalo se, že šíře oborů, v nichž si Cimrman získal věhlas, je vskutku neobvyklá. Na tomto základě vzniká celý vědecky mystifikující obor, tzv. cimrmanologie, z níž se rodí nový aktuální typ humoru. Svým elánem zachytila „cimrmanologie“ tvořivou aktivitu šedesátých let a dala podnět k rozvinutí této mystifikace na evropském, respektive česko – rakouském historickém podkladě.
V červnu 1967 představují autoři fiktivní osobnost Járy Cimrmana na scéně pražské Malostranské besedy. V úvodu byla provedena Cimrmanova hra Akt, v režijní a dramaturgické „úpravě“ Zdeňka Svěráka. Dialogy a děj vycházely ze současnosti; později byla osobnost zapomenutého vynálezce a vědce „přesunuta“ z opatrnosti do doby starého Rakouska. Vznikaly další hry a extempore: Vyšetřování ztráty třídní knihy, Domácí zabijačka, Hospoda na mýtince,Vražda v salonním kupé, Němý Bobeš, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Posel z Liptákova aj. Zásluhou obratného kryptogramu nyní již populárního jména Járy Cimrmana se po veleúspěšných premiérách a reprizách přiročilo dokonce k natočení celovečerního filmu. Parodická „cimrmanologie“ se šířila lavinovitě u nás i ve světě.
Základním rysem této mystifikace je rozpětí mezi absurdností nápadu a přesností a dokonalostí, s níž je „vědecky“ dokumentován a zpracováván. Literárním „dědečkem“ tohoto postupu byl patrně francouzský básník Alfred Jarry, zvláště postava doktora Faustrolla, k jehož vynálezu „patafyziky“ se cimrmanovští badatelé otevřeně hlásí. Tato vtipná intelektuální parodie však připomíná i humornou vynalézavost dvou písařů Gustava Flauberta z románu Bouvard a Pécuchet, kteří reagují na vědecký pokrok ustrnulým rozoumkem maloměšťáka. Jiným předchůdcem Cimrmanovy absolutní „vynalézavosti“ by mohl být i kapitán Kapp Alphonse Allaise, vynálezce neskonalých praktických „blbostí“.
Cimrmanologie však získala značnou oblibu ne kvůli těmto slavným předchůdcům, ale tím, že v realativním uvolnění duchovního života našli skulinku pro realizaci chytrého humoru. K jejich úspěchu přispělo i to, že mystifikující humor bývá pro dohlížitelské orgány těžko srozumitelný a někdy téměř nerozluštitelný. Řada groteskních námětů v sobě zahrnovala i satirické jádro. Postupně totiž autoři „zamontovávali“ do Cimrmanových objevů i náměty dříve „nedotknutelné“ a „ostře sledované“, jako bylo např. tzv. „světové prvenství“ sovětské vědy.
Cimrman, tento podivuhodný básník, beletrista, dramatik. malíř, filozof, aviatik, pedagog a gynekolog samouk byl i prvním středoevropským patafyzikem. Nebude to ostatně prvně, co je Cimrman první. Byl to on, který přišel na myšlenku dobýt Severní pól a přenechal pak vlastní provedení jiným, byl to on, kdo pilotoval první stihací vzducholoď, kdo zavedl na českém psacím stroji samostatnou kapku „ř“, kdo poprvé narýsoval ataxiálu, kdo založil na Bílé Rusi první sodovkárnu… Pro odpor carských úřadů, které označily Cimrmana jako „snílka prchavých nápadů“, se projektu sodovkárny vzdal a uchýlil se do kláštera sv. Prochora – Zastánce. V kolektivu pravoslavnýuch popů byl velice oblíben. Stal se učitelem tance a zpěvu a při práci s obřím pěveckým sborem, čítajícím v létě 640, v zimě pak až 850 kněží, položil Cimrman základy k dnešní pop-music.“
In: Světová literatura 5-6, l969
Ve veřejnosti vzniklo mínění, že snad Cimrman je skutečná osobnost a že jeho objevy a vynálezy nejsou fiktivní, ale opravdové. Také tento moment v sobě skrýval satirický osten. Snad proto se snažili autoři posunout dějiště Cimrmanovy osobnosti do dob starého Rakouska. Humorná mystifikace však zůstala hlavním rysem cimrmanovské stylizace, nikoliv jeho secesní kolorit. Postupně rozšířili svou parodii na další a další obory a snažili se zabrousit svými utajenými mystifikacemi i do „zakázaných“ vod komunistického kultu. Původní rozsah rozhlasových parodií se rozšířil na oblast filozofie a pedagogiky, dále na výtvarné umění, hudbu, a konečně i na parodii literární.
Cimrmanovo dílo pedagogické
Co vedlo Cimrmana k zájmu o pedagogickou problematiku? K prvním jeho kontaktům s touto problematikou došlo na Ukrajině, a to záhy po ztroskotání smělého plánu vybudovat poblíže Lvova mamutí sodovkárnu… Sžíravá myšlenka na vybudování sodovkárny ho hnala na Bílou Rus. Na jaře roku 1903 ho však nalézáme v Petrohradě, kde v chladné Něvě pořádá potapěčské produkce, při nichž vypouští ze skafandrů bublinky, aby získal knížete Vanilkina – Krjabinského pro financování vysněného nápoje. Na podzim téhož roku je opět na Ukrajině, kde na pusté pláni za osadou Chutor blíže Děkaňky začíná sám, holýma rukama kopat základy závodu. Ale jak tomu v carskému Rusku ani jinak být nemohlo, je okamžitě v podezření z podzemní činnosti.
Světová literatura 1969, č. 5-6
„Nesmyslností“ a uvolněností svých mystifikací se cimrmanovští „badatelé“ vysvobozují z tehdejšího sevření kultury, nemuseli se už tolik pitvořit a přikrčovat; mystifikace jim dovolila produkovat humor na poměrně vysoké intelektuální úrovni. Nejdůmyslněji si vedli v oboru pedagogiky, neboť čelní autoři byli původně učitelé. Svědčí o tom Cimrmanův vynález „průtokových poznatků“, který je aktuální i dnes, v době informační exploze:
Dodnes nevyužit zůstává Cimrmanův způsob „separace průtokových poznatků“. Ukázalo se totiž, že si žáci pamatují pouze jednu desetinu toho, čemu se ve škole učí. Devět desetin poznatků bylo průtokových – laicky řečeno šly jedním uchem tam a druhým ven. Tehdy se Cimrman rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout… Pro tyto dvě oblasti učiva razil Jára(da) Cimrman názvy Nězabudka a Zabudka. Žáci se učili obojímu, ale jen Nězabudku si směli pamatovat. Velice rafinovanými chytáky dovedl Cimrman odhalit, zda si žák nepamatujue i něco ze Zabudky. Při tomto obráceném způsobu zkoušení užíval pochopitelně i obráceného způsobu klasifikace a ten se na Rusi zachoval dodnes.
Tamtéž

V mnoha podnětech předstihli zakladatelé Divadla Járy Cimrmana svoji dobu. Souběžně s cimrmanovskými objevy však vzniká pokus reagovat na současnou dobu intelektuálně inspirovanými verši a písněmi, a „vědeckými“ přednáškami, zarámovanými mystifikujícím „úsměvem idiota“: učinila to dvojice Jan Vodňanský – Petr Skoumal. I zde jde rovněž o důmyslnou mystifikaci, ovšem v rovině hudebně parodické a intelektuální. Teprve po odhalení lehce ironických epigramů a písňových textů se objeví současné myšlení bez příkras a ideologických cingrlátek – ve své duchovní nicotě.
Vodňanský píše též básnické parodie a písňové texty, protkané velmlouvavými rýmy a dětsky „naivním“ viděním. (Na počátku to byly vtipné parodie na ruské „častušky“, prostoduché dětské říkánky s tautologickými rýmy a s vědomě „neobratnými“ přesahy.) Na veřejnost vystoupil ve šťastném spojení s hudebníkem Petrem Skoumalem (klavírním, virtuozem), jenž s neobyčejnou invencí rozvíjí brilantní parodii na sokolské i „budovatelské“ pochody a šlágry.
Pozoruhodným typem mystifikace jsou „filozofické“ přednášky Jana Vodňanského. V scénických vystoupeních paroduje Vodňanský pseudovědeckou terminologii i stereotypní způsob myšlení. Vtipnou travestií je například „filozofická definice“ neteře:
„Jak tady tak sedíme, eventuelně stojíme, tak se nalézáme v trojrozměrném porostoru. Chápeme-li jej jako trojrozměrný, vektorový prostor, je zvláštním případem m – rozměrného vektorového prostoru. Čili svým způsobem jsme v m – rozměrném vektorovém prostoru pro m = 3… Naproti tomu neteř: živoucí, empiricky daná entita, a přitom nemá dodnes na rozdíl od m – rozměrného vektorového prostoru přesnou exaktní definici. Tedy neteř chápu jako složitý strukturovaný hmotný celek, který má zdroj pohybu sám v sobě. To je na ní zajímavé, ona se pohybuje, hned je zde, hned tam, těká doslova, a přitom zdroj pohybu je někde v ní, nevidíme žádné přídavné zařízení, žádnou vrtuli, žádné vysokotlaké potrubí, přívod elektrického proudu – nic.“
„Idiotský úsměv“ Jana Vodňanského a cimrmanovská mystifikace přežily dokonce i zhoubné období „normalizace“, která udusila duchovní elán Werichův a odsunula poetiku Semaforu do oblasti písňových koncertů. Přijít na kloub mystifikujícím narážkám znamená něco znát a umět, umět porozumět vtipu, jenž roste z nečekaných významových posunů a kombinací.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů