Zrození Járy Cimrmana v armádním rozhlase : Málo známý původ velikána
Motto:
Díky matrikáři IV. vídeňské farnosti Franzi Huschkovi, který prováděl většinu zápisů ve stavu opilosti, nelze dodnes s jistotou říci, zda se manželům Marlen a Leopoldu Cimrmanovým narodil synek v mrazivé únorové noci roku 1856, 1864, 1868 či 1883. Matrikářův nejistý rukopis připouští i rok 1884. Takže v příštím roce tomu bude opět sto dvacet pět let, co se Jára Cimrman narodil.
Jára Cimrman. Zneuznaný génius, který ovlivnil chod světových dějin a jehož jméno bylo málem zapomenuto. Dnes, díky nezdolné snaze několika nadšenců naštěstí zná toto jméno každý správný Čech. Po odhalení Cimrmanovy pamětní desky v sídle Stálé mise České republiky při Evropské unii v Bruselu, se ovšem pomalu sláva tohoto velikána dostává i do mezinárodního povědomí. Jára Cimrman, ano tento nezařaditelný fenomén, se zrodil v armádním (!) vysílání Československého rozhlasu 23. prosince 1966.
Léta šedesátá
Píše se polovina šedesátých let. Období, které v tehdejší době bylo vnímáno jako znatelné uvolnění. Nelze se divit: padesátá léta jsou nenávratně pryč. Politické popravy se již nekonají, lidé odsouzení v padesátých letech na základě vykonstruovaných obvinění, se vracejí, často na amnestii, domů. Nikde se to sice přímo neoslavuje, ale po prožitém dusnu je situace vnímána jako svěží vyvětrání. Na Západě je v plném proudu období hippies, i přes stále přítomnou a velmi funkční železnou oponu doléhá do tábora míru a socialismu vítr změn, které se týkají nejen sovětského bloku.
Není předmětem tohoto rychlého přehledu rozebírat klima šedesátých let, rýpavý autor si však nemůže odpustit poznámku k určité české sebestřednosti při hodnocení této doby. Léta šedesátá jsou jistě dobou našeho národního vzepětí a posléze tragédie. Pohyb, který již nešel vzít zpátky, je však patrný na celém světě. Je pryč Elvis Presley, který nepochodí s podporou „našich hochů“ ve Vietnamu. Blíží se okamžik, kdy jedna ze dvou nejmocnějších armád světa, do té doby neporažená, dostane na zadek v polozapomenutém koutě jihovýchodní Asie, o jehož existenci do té doby většina Američanů neměla potuchy. Ke škodolibé radosti opačného bloku je celý Západ zmítán prudkou revoltou mládeže, která jednou provždy odmítá životní schéma svých rodičů. Na Woodstocku se kouří tráva. Make love, not war!
V armádním studiu československého rozhlasu, přesně podle hesla pod svícnem největší tma, vzniká recese „v mezích zákona“, která teprve dlouhým vývojem získá na mohutnosti. Vysílá se přímý přenos z nealkoholické Vinárny U pavouka, do které časem přichází i Jára Cimrman.
Armádní vysílání ČsRo
Armádní vysílání Československého rozhlasu není, jak by se mohlo očekávat u militantního režimu té doby, nijak zvlášť významným oddělením. Ve své době to bylo pravděpodobně jediné armádní vysílání na světě. Počátky, sahající do roku 1945 jsou mlhavé a neveselé. Že se nejednalo o pořad, který by trhal rekordy v poslechovosti, je nasnadě. Vysílání v přísném vojenském pořádku posluchačům představovalo „vzorné vojíny“ a jejich statečný přístup k obraně a budování lidově demokratického zřízení.
V 50 letech přichází ovšem básník Karel Šiktanc a s ním neobyčejně tvůrčí genius loci, který v domě č.p. 14 v Dykově ulici na Vinohradech vydrží až do normalizace. V zahnívajících vodách vojenské redakce nastává pohyb. Mnoho lidí, kteří si v nenáročných podmínkách libují (redakce má přes 40 lidí) musí odejít. Šiktanc se dostává často do konfliktu s konzervativními „lampasáky“ v armádě a dokonce i s ÚV, ovšem doba přeje odvážným. V této době (jsme stále ještě v 50. letech) působí v armádním rozhlase i Karel Kyncl (ano, TEN Karel Kyncl). Na obranu K.K. nutno poznamenat, že profesionálně již tehdy velmi zdatný Kyncl patří k, dejme tomu, progresivní části redakce. Jeho pořad Vojenský večerník vzbudil na poměry Armádního rozhlasu mimořádný ohlas.
Tak končí léta padesátá. Jako ředitel Československého rozhlasu nastupuje Karel Hoffmann. (Ano, TEN Hoffmann, který při invazi 21. srpna 68 vypnul vysílání rozhlasu ve snaze zabránit šíření zpráv.) V roce 1961 přichází Miloň Čepelka. Ten posléze přivede kamaráda Zdeňka Svěráka.
Nealkoholická vinárna U pavouka
O atmosféře panující v Armádním rozhlase vypovídá Svěrákův popis přípravy štědrovečerního pořadu pro vojáky „Dejme tomu anděl“, vysílaného 24.12.1963. Typicky již svěrákovským způsobem se v pořadu mísí slavnostní atmosféra s jemným humorem a snahou o hluboké pochopení obyčejných vojáků, kteří jsou hrdiny příběhu. Povzbuzeni úspěchem, autoři se pouští do projektu, který i z dnešního pohledu vypadá značně odvážně.
Je 29. října 1996. Toho dne se poprvé vysílá pořad, který nese již sám o sobě absurdní název „Nealkoholická vinárna U pavouka “. Měsíčník vznikl jako zákonitá reakce na suchopárné zprávy „ze života vojáků“. Používá regulérních prostředků reportáže (popis situace „z patra“, zvukové pozadí a pod.) Tvůrci zcela vědomě manipulují posluchači a je třeba uvést, že část posluchačů mystifikaci naprosto podlehla a v existenci popisovaného podniku uvěřila. Vysílá se světová jazzová hudba, takto pašovaná do éteru jako vinární produkce.
Osoby a obsazení Vinárny: Zdeněk Svěrák a Jiří Šebánek autoři, režie H. Philipová, hudební dramaturg I. Štědrý. Stálým hostem býval dr. Hedvábný, což je Karel Velebný, jazzman, který dovedl říkal neuvěřitelné věci zcela vážně. Ing. Artuš Lefler (jinak Oldřich Ugner) vystavoval své „sochy ve větru“ a sedací telefonní budku, byl tam také playboy Čejka, důchodce. Vyvrcholením každé relace bývala pak vystoupení kouzelníka-iluzionisty Jožky Merana Blažejovského. K jeho špičkovým číslům patřila drastická demonstrace hesla „Hlavou zeď neprorazíš“.
Jára Cimrman přichází
O tom, že máme nového velikána a že se jmenuje Jára Cimrman, o tom se český národ dozvěděl z rozhlasu. A ví se přesně kdy. Bylo to 23. prosince 1966. Samotný zrod národního giganta příliš oslnivý nebyl. Zdeněk Svěrák: „Zpočátku, když jsme nevěděli, že to bude mít nějakou budoucnost, jsme ho pojali jako našeho současníka, jako řidiče parního válce Stavby silnic a železnic v Pardubicích, myslím, a ten vystavoval své naivní sochy v nafukovacím stanu a ten stan mu ucházel a on to pumpičkou dohušťoval, aby nesplasknul úplně. A toto jméno jsme potom použili pro člověka, kterého zná veřejnost dneska, toho vynálezce, gynekologa samouka, básníka, hudebního skladatele Járu Cimrmana, který žil na přelomu století a byl zneuznaný a teprve naše doba ho pochopila.“ Je proto důležité nezaměňovat datum zrození postavy Jára Cimrmana s datem legendární schůzky 29. října 1966, kterou svolal Jiří Šebánek a oznamuje nápad na založení Divadla Járy Cimrmana. Tato historie je dostatečně známa, již jen slavnostním odhalením pamětní desky na domě v Dykově ulici č.p. 14. (Proběhlo 29.10.2002).
Cimrman opouští rozhlas
Hvězdné okamžiky Armádního rozhlasu definitivně končí normalizačním odchodem (a degradací) Slavomila Vondráška, šéfa vysílání, který po celou dobu za svými lidmi stál. Je „odejit“ přesně rok po okupaci, 21. srpna 1966. Vzápětí podávají výpověď všichni tři klíčoví aktéři: Šebánek, Čepelka i Svěrák.
Jára Cimrman žije dál v Divadle Járy Cimrmana, které bylo založeno 29. října 1966 v sídle armádního vysílání. Iniciátorem schůzky nebyl nikdo jiný, než Jiří Šebánek, který pozval své redakční kolegy Zdeňka Svěráka a Miloně Čepelku a tehdejšího redaktora nakladatelství Mladá fronta Ladislava Smoljaka. Poprvé se soubor divadla představil 4. října 1967 v Malostranské besedě.
To už je však jiná, mnohem známější historie. Ať už je tomu jakkoli, díla, pod nimiž je podepsán Jára Cimrman, patři k vrcholům světové dramatické tvorby. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat…
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Rád bych se s touto cestou spojil se Zdeňkem Svěrákem, který mne ocenil v pořadu VoMě (vojenský měsíčník) přímo první cenou zvukové soutěže- získal jsem totiž od něho cenu, kterou se teď příliš chlubit nemohu – totiž vous z brady proroka Mohameda. V pouzdře od propisovací tužky byl (pravděpodobně konopný) provázek a k němu se váže dost zajímavá historie: V té době se totiž začalo mezi obecným lidem šířit tehdy ještě poloilegální amatérské vysílání na tzv. občanském pásmu CB (Citizend band), kde jsem nemohl chybět. Právě jsem mluvil s klatovským kamarádem, kterého příšerně bolela hlava a úporně hledal pomoc. Řekl jsem mu, že jsem dostal konopný provázek, ke kterému je možno čichnout, je-li zapálen a který (je-li opravdu konopný), způsobí nápravu. Klatovský přítel se odmlčel, pak následoval řev a výrazy vole a nevole, po skončení řevu bylo vysvětlení: „vzal jsem provázek, zapálil jej, byl ale silonovej a při jeho čichání se mi přitavil k nosu….“
Po chvíli ticha se ozvalo: „Fakt ale je, že ta hlava bolet přestala.
Další historie a to jak jsem se seznámil na Šumavském Špičáku s L. Smoljakem a to přes psy, se sem bohužel nevejde.
Jsem trochu mladší než Zdeněk, nicméně jsem též gerontem (pardon), a proto mu vyslovuji díky za jeho práci a v předstihu mu gratuluji k jeho blízkému jubilejnu.
Bude-li mít zájem, snad napíše.
Dali jste si s tímto seznámením s rozhlasem 50.a 60.let práci, všechna čest. Ale máte tam také mnoho nepřesností a chyb-hlavně v dataci.První živý přenos z vinárny se uskutečnil 6.12.1965. Kupte si CD Vinárna U Pavouka a CD JC-Čech nebo Rakušan, kde o Vinárně a Cimrmanovi Šebánek s O.Suchým vypráví. Zdravím. D.Š.