Oko za oko (2004)

Přidal: Přemek |

Srpen 17, 2005

William Shakespeare. Hořká komedie o vášni, morálce a spravedlnosti. Přeložil Martin Hilský. Dramaturg Marek Horoščák. Scénická hudba Oldřich Veselý. Režie Zbyněk Srba.

Osoby a obsazení: kníže vídeňský (František Derfler), Angelo, jeho náměstek (Igor Bareš), Escalus, starý šlechtic (Rudolf Krátký), Claudio, mladý šlechtic (Martin Havelka), Lucio, výstřední hejsek (Jan Kolařík), Isabela (Monika Dudková), Mariana (Gabriela Ježková), Julie (Klára Sochorová), jeptiška (Jana Hlaváčková), kuplířka, madam Prošoupaná (Zuzana Slavíková), Hektor, šenkýř a pasák (Erik Pardus), Julie (Klára Sochorová), jeptiška (Jana Hlaváčková), Petr, mnich (Jindřich Světnica), Barnardin, vězeň českého původu (Jiří Pištěk), druhý pán (Václav Vašák), posel, sluha (Josef Koller).

Nastudovalo Brno. Premiéra 17. 11. 2004. Repríza 6. 7. 2008 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.); 21. 5. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 80 min.); 20. 4. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 21. 9. 2024 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Lit.: anonym: Rozhlasová hra: William Shakespeare: Oko za oko – 6.7. In web ČRo 2 Praha, červenec 2008 (článek). – Cit.: Hořká komedie o tom, jak snadné je zneužít moc, o morálce, kterou všichni kážou, ale nikdo se jí neřídí, a o tom, že zdravý rozum a schopnost odpouštět jsou někdy víc než přísná litera zákona, promlouvá k dnešku také díky novému překladu Martina Hilského. V hlavních rolích rozhlasové adaptace, pod níž jsou podepsáni režisér Zbyněk Srba a dramaturg Marek Horoščák, se představí František Derfler, Igor Bareš, Monika Dudková, Martin Havelka, Rudolf Krátký a Jan Kolařík. Hru uvede stanice Český rozhlas 2 – Praha ve 20.05 hodin.

Oko za oko nebo Veta za vetu či Půjčka za oplátku – tak zní názvy českých překladů Shakespearovy komedie Measure for Measure (doslova tedy: míra za míru, nebo také: něco za něco). Čtyři sta let stará hra (poprvé byla uvedena v roce 1604) nepatří k nejhranějším kusům slavného dramatika, rozhodně si však nezaslouží, aby zůstala opomenuta. Její fabule, zpracovaná i jinými autory, vychází ze skutečné události, kterou roku 1547 zaznamenal maďarský student Joseph Macarius. V soukromém dopise popisuje tragédii, jež se stala nedaleko Milána: Vysoce postavený činovník podlehl kouzlu krásné prosebnice, zneužil své moci a slíbil propustit z vězení jejího manžela odsouzeného k smrti, jestliže by mu byla po vůli.

Když však dosáhl svého, dal manžela stejně popravit. Nakonec byl sám potrestán tím, že musel svedené paní vyplatit vysoké věno a sám si ji vzít za manželku. Potom byl sťat. Shakespeare bere tento příběh za základ své „kruté pohádky“, jeho vyznění však změkčuje. Základní dějovou linku obohatil o komické výstupy „nízkých“ figur z lidu, mezi něž patří mimo jiné i nezdolný vězeň českého původu jménem Barnardin. Hlavní postavou této zvláštně lomené hry je kníže Vincentio, vládce města Vídně, ve kterém už čtrnáct let i přes přísné zákony stále bují smilstvo, prostituce a další neřesti.

Ten určí na čas svým zástupcem šlechtice Angela a doufá, že jemu se lépe podaří nastolit pořádek. V převleku za mnicha pozoruje, zda si tento vyhlášený strážce mravnosti a čistoty bude počínat lépe než on sám. Angelova pevná vůle je však záhy vystavena zkoušce: Krásná Isabela přichází prosit za život svého bratra Claudia – ten má být sťat, protože se přišlo na to, že jedna z dívek čeká jeho dítě a nejsou přitom sezdáni. Angelo podlehne kráse Isabely a nabídne vyměnit svobodu jejího bratra za jednu noc s ní. Místo ní však přichází v noci za Angelem jeho bývalá snoubenka Mariana. To vše v režii knížete, který stále je a není ději přítomen, a je a není jeho hlavním strůjcem. Jako velký hráč táhne jednotlivými figurami hry až ke šťastnému konci, kdy omilostní všechny viníky a sám (jak to tak v pohádkách bývá) si bere za ženu krásnou Isabelu.

Rozhlasové hry