Posel (1996)

Viktor Dyk. Dramatické podobenství. Jazyková a rozhlasová úprava (podle druhého opraveného vydání z roku 1922) Josef Hlavnička. Scénická hudba Vladimír Merta (+ zpěv a hra na kytaru). Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Tomáš Roh (Radovan Lukavský), Barbora, jeho žena (Milena Dvorská), Anna, jeho dcera (Věra Hučínová), Petr Skalník (Jan Novotný), Matyáš Roh, bratr Tomášův, kněz (Alois Švehlík), Bratr Ondřej (Ilja Racek) a Posel (Boris Rösner).

Natočeno v roce 1996. Premiéra 29. 3. 1997 (Vltava, 14.30 – 16.05 h.; 88 min.) v cyklu Velké divadlo světa. Repríza 6. 7. 2004 (ČRo 3 Vltava); 28. 10. 2006 (ČRo 3 Vltava); 2. 11. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 28. 10. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: Bystrov, Michal: Píseň v hlavě – Strhaných cest kluzkost. In Lidové noviny, 16. 12. 2013, s 8 (článek). – Cit.: “ (…) Ale ještě více si s Dykem padl do oka Vladimír Merta, jenž jeho sloky před lety zhudebnil pro Český rozhlas. Až se někdy rozhlas milostivě uvolí, možná se tyto nahrávky dostanou k Mertovým fandům na některém z jeho nosičů. Zatím je zná jen ten, kdo slyšel inscenaci Dykovy hry Posel s Borisem Rösnerem v hlavní roli. Působivé a stále živé drama v rádiu režírovala Hana Kofránková, která také měla ten šťastný nápad proložit jednotlivé scény Mertovým preludováním.“ – Text byl znovu použit v článku M. Bystrova Píseň v hlavě – Proč, srdce mé, jsi smutno tak? (in web Lidovky, 3. 2. 2014).

Pekárek, Hynek: Viktor Dyk: Posel. In web ČRo 3 Vltava, březen 2014 (anotace). – Cit.: Co je pro člověka lepší? Přijímat trpně osud, nebo vzít život do vlastních rukou? Tato základní otázka nesmiřitelně rozděluje postavy hry Viktora Dyka Posel. Hra je zároveň obrazem českých dějin krátce před bělohorskou bitvou, dramatickým podobenstvím situace a příčin historických osudů českého národa.

Lit.: Říhová, Klára: Hana Kofránková: Jsem pyšná, že patřím k neviditelným. In web Novinky, 2. 1. 2018 (rozhovor). – Cit.: (…)  Dramatická pauza je můj oblíbený výrazový prostředek. Když točím tzv. rovnou četbu (čte jeden člověk), zvukař se na každém odstavci zastaví a ptá se: Nechtěla jsi delší pauzu? Odpovídám: Vždyť víš, že ano. Ticho ale musí být naplněné, ne pouze technické.

Měla jsem kolegu Josefa Melče, vynikajícího režiséra, který byl mistrem pauz a rozeznával jich sedm druhů. Když točil Jeruzalémskou bibli, přestřihával ji a vlepoval nebo krátil pauzy, byl to pro něj základní tvarový prostředek. Říkal, že je nutné myslet na to, co je v podtextu. Osobně jsem měla asi nejdelší odmlky při dialogu pánů Rösnera a Lukavského v Dykově hře Posel. Napětí se hromadí – a pak najednou vyšplíchne. (…)

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)