Cikády (2003)

Přidal: Přemek |

Duben 12, 2006

Ingeborg Bachmannová. Experimentální rozhlasová hra. Rozhlasová hra o lidech, kteří hledají únik před životní skutečností v životě na ostrově a ve svých snech. Překlad Michaela Jacobsenová. Dramaturg Pavel Minks. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: vypravěč (Pavel Soukup), Antonio (Michal Zelenka), vězeň (Lukáš Hlavica), Robinson (Jiří Ornest), Benedikt (Josef Somr), Mrs. Brownová (Dana Syslová), Mr. Brown (Ilja Racek), Salvatore (Alois Švehlík), princ Ali (Václav Vydra), Jeanette (Hana Maciuchová), Stefano (Matěj Hádek) a další.

Natočeno 2003. Premiéra 14. 10. 2003 (Vltava, 21:30 h.; 85 min.) v cyklu Klub rozhlasové hry. Repríza 2. 10. 2004 (Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Pozn.: Inscenace vznikla za přispění Rakouského kulturního fóra.

Pozn.: Ingeborg Bachmannová (1926 Klagenfurt – 1973 Řím), rakouská lyrička a spisovatelka, rozhlasová redaktorka ve vídeňském rozhlasu, docentka poetiky na Univerzitě ve Frankfurtu. Od začátku padesátých let žila jako volná spisovatelka v Římě, Neapoli a Curychu; do literatury vstoupila roku 1953 básnickou sbírkou Čas na úvěr; po druhé básnické sbírce Vzývání Velkého Medvěda (1956) opouští oblast poezie.

Literární kritici ji tento odvrat od poezie k próze nikdy neodpustili, o čemž svědčí i označení „padlá lyrička“, kterým ji počastoval prominentní německý kritik Marcel Reich-Ranicki. Úhelným kamenem její tvorby zůstane ohledávání jazyka a jeho schopnosti odrážet více či méně realitu, které Bachmannová sdílí s filozofem Wittgensteinem. Pásmo o umělkyni, jejíž jméno nese jedna z nejprestižnějších cen německé literární oblasti, připravuje Tomáš Dimter, který se v této speciální příloze bude zabývat i vztahem básnířky k Čechám a také k mužům.

„S básníkem Paulem Celanem plánovala soužití, Thomas Bernhard si ji přál za sousedku, oba ji před uskutečněním společného snu zbaběle opustili; s o mnoho let starším Švýcarem Maxem Frischem pět let bojovala v nerovném vztahu, který našel svůj zakódovaný obraz v jejím románu Malina, zatímco Frisch ji v mužsky narcistní podlosti nediskrétně „zašlapal do země“ ve svém pozdním románu Montauk. Robert Musil ji svým románem Muž bez vlastností fascinoval utopismem a Jean Améry popisem způsobů mučení v díle Bez viny a bez trestu.“

„Bachmannová, která v římském exilu podlehla na následky popálenin, jež si s největší pravděpodobností způsobila sama, je bezesporu první dámou rakouské literatury.“ (Jiří Kamen)

Rozhlasové hry