Pokoušení (1985, 2024)

Přidal: Premek |

Leden 7, 2024

Václav Havel. Hudba Milan Mejla Hlavsa, hraje The Plastic People Of The Universe. Použitá hudba Peter Griffin. Český text Zdeněk Rytíř. Hraje Orchestr Ladislava Štaidla, zpívá Karel Gott.

Účinkuje Václav Havel.

Natočeno 1985 (slovo – Dům Václava Havla, Hrádeček) a 1986 (hudba). Vydala Guerilla Records 3. 1. 2024 (1 CD, GR199-2, celková délka 156 min.). Ukázka k poslechu zde.

Pozn.: Václav Havel napsal Pokoušení, dnes již legendární variaci na faustovské téma, v roce 1985. Krátce na to oslovil skupinu The Plastic People Of The Universe, aby k plánované světové premiéře ve vídeňském Burgtheatru v roce 1986 složila a nahrála hudbu. Vydavatelství Guerilla Records se podařilo získat nejen původní zvukový pás s hudbou PPU, ale též nahrávku Pokoušení, osobně namluvenou Václavem Havlem v roce 1985, kde čte všechny postavy své hry. Jejich spojením vznikla mimořádně působivá audiokniha, která tak posluchači mohou navštěvovat bez ohledu na denní či roční dobu. Máme tak jedinečnou možnost slyšet Havlovu interpretaci vlastního díla. Havel jako herec je velice střídmý, jen občas intonací naznačí charakter a pocity postav, včetně těch opačného pohlaví. Je ale nesmírně přesný v zprostředkování smyslu jednotlivých replik, situaci a jednání postav. A tím i velmi zábavný. A hudba k tomu hraje přesně ta, které měla hrát již v době jejího vzniku. Jako speciální host se na nahrávce objevuje Karel Gott s Orchestrem Ladislava Štaidla. (anotace)

Lit.: Klusák, Pavel: Tady Havel, tady Havel. Záznam s hudbou Plastiků je inscenací, kde nic nechybí. In web Aktuálně.cz, 3. 4. 2024 (recenze). – Cit.: Tento „historický dokument“ je tak poutavý a zábavný, že stojí za to vřadit ho mezi literární události sezony. Také vrhá nové světlo na Václava Havla coby tvůrce divadelních her. Vůbec poprvé pro veřejnost vyšel audiozáznam hry Pokoušení, jak ji autor v roce 1985 namluvil. Hraje ve svém kusu všechny role obojího pohlaví. A pulzuje k tomu původní hudba Plastiků. (…)

Pokoušení, uvozené dnes už slavným „Tady Havel, tady Havel! Přečtu svoji novou hru…“, kolovalo v době vzniku na kazetách: i notně zašuměná čtvrtá kopie byla vděčně přijímaná. Producent Vladimír Lábus Drápal však nyní dohledal originální pásy u zvukaře Robina Karla Poppera a měl k dispozici i tehdejší hudbu Plastiků, která vznikla přímo na objednávku dramatika.

Samozřejmě že nejatraktivněji působí samotné Havlovo „hraní“ všech rolí, které je uměřené, a přece dělá ze sledování textu velkou atrakci. Pokoušení má jednoduchou zápletku. Za vědcem Foustkou, vykazujícím rysy Fausta i Havla, chodí podezřelý chlapík Fistula. Není jasné, zda je tento sírou načichlý protivný mužík vyslancem pekla, nebo fízlem.

Na Havla téma doráželo už od jeho uvěznění v roce 1977, „kdy mne v base ďáblové zvláštním způsobem pokoušeli“, napsal disident svému kamarádu a spoluchartistovi Pavlu Landovskému. Opakovaně se motivem zabýval, vždycky bez výsledku. Až v říjnu 1985, „když jsem byl sám na Hrádečku, jsem náhle dostal jakýsi nápad a tu hru jsem napsal v jakémsi transu za deset dní“. Ta rychlost ho zaskočila: jiné své divadelní hry vytvářel v průběhu několika let. Protože se bál, že by mu mohla policie jedinou kopii zabavit, sám pro sebe ji načetl. „Párkrát se stalo, že Václav při domovních prohlídkách na Hrádečku o některé texty přišel,“ vzpomínal režisér Andrej Krob. (…)

Zprvu prý zvuková verze vznikla skutečně jen pro vlastní potřebu: ovšem s tak havlovskou pečlivostí, že zrodila jakýsi autorský výklad. Havel mění tempo, rytmus, i serióznost, nebo naopak sarkastičnost v hlase dávají znát, jak s textem při inscenování nakládat. Občas slyšíme střih a chvíli v pozadí štěká pes: opravdu výsledek domácí práce, „punkového“ přístupu typu „udělej si sám“.

Pak se začaly šířit opisy Pokoušení a Václav Havel sklidil vřelý ohlas. Řada lidí mluvila o jeho nejlepší hře, mimo jiné kolegové dramatikové Josef Topol, Daniela Fischerová a Karel Steigerwald. Jenomže do světa se rozletělo i „pracovní namluvení“ hry a Havel s údivem zjistil, že kazetový underground se šíří rychleji, početněji a dál, než by řekl. Ohlasy se k němu dostaly z vrstev společnosti, u nichž by kontakt se svým dílem nečekal. Médium kazety představovalo za totality opravdu drobnou oázu svobody: zatímco trh s nahrávkami byl hlídaný a velmi ohraničený, natáčet mohl kdokoli, kazety se prodávaly jako prázdná média určená k zaplnění. Toho čile využívali příznivci nedostupné hudby, ať už zahraniční, nebo domácích kapel a písničkářů, které cenzura dlouho nepustila do nahrávacích studií a médií.

Havel s Pokoušením uviděl, že zvukový záznam výtečně dostal jeho text mezi lidi. Svou další hru Asanace z roku 1987 už zřejmě namluvil přímo s vědomím, že bude mít publikum. (…)

Speciální roli v Pokoušení mají Havlovy autorské pokyny stran hudby. Žádá o vesmírný, sférický, psychedelický rock do všech přestaveb a přestávek, jako by na něj delegoval obřadnost a extatické vytržení. Hudba má navíc ještě zcela konkrétní místo ve vygradovaném závěru, kdy se odehrává maškarní večírek vědců s tématem čarodějnického sabatu a Havlova vize – vlastně spíš filmová než divadelní – zahalí vše do oblaků dýmu.

Do tohoto finále má dunět, dusat a kvílet hudba v nejrozpoutanějším stadiu. Aby byla apokalypsa úplná, dramatik na úplný konec předepsal konvenční, „pohodovou“ dobovou muziku. Vydavatel tuto scénickou poznámku dodržel: zjistil si, která píseň v době Havlova psaní vedla zdejší hitparádu, a do nahrávky nelítostně vmíchal hit Karla Gotta Zůstanu svůj. Dobrá volba: vždyť otázka, jak „zůstat svůj“, je klíčovým tématem Pokoušení.

Havel stran onoho „vesmírného rocku“ věděl, co chce. Pověřil Milana Hlavsu a jeho kapelu The Plastic People of the Universe, aby ke hře složili a nahráli hudbu. To se skutečně stalo – a až nyní Vladimír Lábus Drápal obojí dohledal a společně zveřejnil.

Je to evidentní zásluha. Má však spíš dokumentární ráz: hudba Plastiků tvoří nejméně výrazné místo projektu. Minimalistické opakování jednoduchých segmentů je příliš mechanické, autorsky až odbyté, ve stále stejném souzvuku, jen s občasnou rezonancí dráždivé energie. Zní tence a nemá žádnou dynamiku: jistě, zakázaná kapela nedisponovala technologiemi na lepší nahrávku, to je nutno chápat. Bohužel se tak nepodařilo dosáhnout na dramatikův požadavek hudby s kosmickým, hypnotickým, rebelským i spirituálním rozměrem.

Pokud si Plastici vydobyli mnoho respektu za to, „jak to mysleli“, jaká vytvářeli koncepční alba a nakolik ignorovali běžné hranice rocku, pak zde podkresový ráz muziky na tyto silné momenty nenavazuje.

Ale Havlovo čtení, jakoby pracovní, a přece plné významu a humoru, je dostatečným důvodem, proč na oficiální edici Pokoušení zaměřit pozornost. (…)

K vřelému doporučení ještě poslední doušku: druhý Havlův kazetový počin, drama Asanace, prosíme zveřejnit taky!

Mluvené slovo na zvukových nosičích