Panáčkův průvodce – Kolik toho unese žákyně sedmé třídy

Přidal: Premek |

Květen 17, 2024

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 25/2021)

Markéta to opravdu nemá jednoduché. Žije s maminkou a mladším bráškou Tomíkem bez otce, který se jednoho dne nevrátil z nemocnice, a většina domácích starostí leží na jejích bedrech. Maminka je navíc z práce, kde se musí ohánět, aby rodinu uživila, unavená a často zahrnuje Markétu výčitkami nebo si na ní vylévá zlost. A ke všemu je tu ještě bráška, o kterého se musí téměř nepřetržitě starat a který dokáže být pěkně tvrdohlavý. Proto nemá Markéta na nic čas, což pro změnu vadí její kamarádce Štěpce, a tak si za Markétu najde náhradu…

Rozhlasová hra pro mládež Řekni ř a řekni ne, kterou napsala Marie Šedivá a režíroval Karel Weinlich, měla premiéru v roce 1985 a upozorňovala na úskalí života svobodných matek, které musí vydělávat a zároveň se starat o děti – a na nelehkou situaci dětí samotných.

Ve hře se tematizuje také formálnost chování dospělých, kteří se soustředí na to, jak se mluví a ne na to, co se říká. Jinak empatická učitelka v podání Věry Galatíkové tak vystavuje stálé kritice novou žákyni Petru Venhudovou, která sice občas nejde pro slovo daleko, ale zato má ryzí charakter. To ostatně prokáže v druhé polovině hry, kdy zoufalé Markétě pomůže nejen ze splínu ze ztraceného přátelství, ale také s věčným šišláním malého Tomíka.

V postavě Markéty vystoupila Simona Perušičová, která velmi přesně odstiňuje všechny nálady frustrované pubescentky. Jejího bratra Tomíka, který nedokáže vyslovit “ř” a dovádí ji k šílenství, představovala Daria Špačková. Vedle naivně roztomilé polohy dokázala přesvědčivě zahrát i scénu, v níž se hystericky plačící Tomík vrací ze školní rvačky s rozbitým obličejem. Jaroslava Pokorná se představila v postavě věčně unavené a často nespravedlivé Markétiny maminky. V malé postavě tatínka, jehož hlas zní už jen ze starého magnetofonového pásku, se objevil Marek Eben.

Postavu Petry Venhudové představovala dětská herečka Ilona Včelišová (dnes Melicharová). Když si hru nedávno znovu poslechla, oživily se její vzpomínky na natáčení a také na dobrou radu herce Františka Němce: “Jednou jsme měli z rozhlasu společnou cestu. Byl moc milý, zapovídali jsme si a najednou někdo z kolemjdoucích řekl: “Jé, to je ta jeho nemanželská dcera!” Pan Němec se jen usmál, chytil mne kolem ramen a řekl mi: “Ilonko, tohle si dobře zapamatuj. Pokud se rozhodneš v dospělosti jít cestou herečky, pak se připrav na to, že ztratíš soukromí a lidé si o tobě budou vymýšlet příběhy, které se nikdy nestaly. Musíš se na to připravit a být silná anebo si dobře rozmyslet, jestli takové povolání budeš chtít dělat.” Bylo to rozhodující, protože jsem se nakonec vydala jiným, i když také uměleckým směrem: stala se ze mne grafička.”

Historie rozhlasových her