Judita aneb Tatínek řekl, ty budeš žít… (2010)

Přidal: Přemek |

Červen 8, 2010

Miriam Škudlová. Životní příběh Judity Bohodčanerové, která se narodila v roce 1924 na Podkarpatské Rusi, stala se československou vlastenkou, unikla smrti v koncentračním táboře, emigrovala do Spojených států a ve svých 85 letech se vydala do Evropy po stopách svého dramatického osudu. Redaktor Michal Lázňovský.

Natočeno 2010. Premiéra 2. 6. 2010 (60 min.).

Lit.: Škudlová, Miriam: Judita. In web ČRo, květen 2010 (anotace). – Cit.: Životní příběh Judity Bohodčanerové, která se narodila v roce 1924 na Podkarpatské Rusi, stala se československou vlastenkou, unikla smrti v koncentračním táboře, emigrovala do Spojených států a teď se, ve svých téměř šestaosmdesáti letech, ještě jednou vydala do Evropy po stopách svého dramatického osudu. V dokumentu vzpomíná na život v době 1. Československé republiky, na Masaryka, na rodiče, na školu, na soužití Židů, Rusínů, Čechů a Maďarů i na směsici jazyků, kterými byl tehdejší život na Podkarpatské Rusi prostoupen. Ale vzpomíná i na léta válečná a na ty nejtěžší chvíle svého života, kdy byla s transportem odvezena do koncentračního tábora.
Měla štěstí, přežila… jako by to její tatínek tušil, když jí kdysi řekl slova, která se jí vryla do mysli: Ty budeš žít!

Městečko Jasina bylo za první republiky nejvýchodnější obcí Československa. Tady tehdy byla konečná zastávka rychlíku z Prahy, který sem dorazil za 17 hodin.
Podkarpatská Rus se stala součástí Československa v roce 1919. „Od Jasiny do Aše, republika je naše“ – tuto říkanku si pamatují všichni, kteří v této oblasti po 1. světové válce žili. A v Jasině se narodila i Judita Bohodčanerová, která dnes žije ve Stamfordu, v USA. Při zmínce jména T.G. Masaryka se jí rozzáří oči a celá ožije. Na život v Jasině vzpomíná ráda a citové pouto k Čechům a všemu českému je v ní stále velmi silné. Měla krásné dětství a mládí – dokud Jasina patřila Československu. Ale když jí bylo 14 let, v návaznosti na mnichovský diktát, muselo Československo odevzdat Maďarsku jižní část Slovenska a také tuto část Podkarpatské Rusi.
Juditino šťastné dětství skončilo. Obchod smíšeným zbožím, který patřil jejím rodičům, byl konfiskován. Mohli sice obchod nadále vést, ale výnosy museli odevzdávat státu. Celá rodina, a s ní i třetina obyvatel Jasiny, si musela na záda a na rukáv našít židovskou hvězdu, po šesté hodině večerní nesměli vycházet z domu, děti přestaly chodit do školy. Všichni židé museli prokazovat, že jejich rodiny platily daně už od roku 1876. Ti, kdo nemohli, například z důvodu, že se přistěhovali z jiné oblasti, byli automaticky deportováni do Polska. Juditin pradědeček daně platil, a tak, jak ona říká, „my jsme mohli žít“.
Nakonec ale ani to jim nepomohlo. V roce 1944 se Judita ocitá na rampě koncentračního tábora v Osvětimi. Během několika hodin ztrácí svého otce i matku spolu s dalšími příbuznými. Všichni šli doprava. Ona s neteří doleva.
Seznámila jsem se s Juditou před deseti lety. Upoutala mě svojí srdečností a vřelostí. Zajímá se absolutně o všechno. Ve svých 75 letech si pořídila počítač, abychom si mohly dopisovat. „Tak takhle stárnout bych si přála,“ pomyslela jsem si. Letos v březnu jsem se rozhodla ji navštívit. Odlétala jsem do USA s myšlenkou, že bych s ní „něco“ natočila pro rozhlas. A pár minut poté co jsem zapnula magnetofon, jsem na něj zcela zapomněla. A Judita také. Naše povídání nás zcela pohltilo. Protože Judita dokáže přenést posluchače do svého světa.
Už řadu let navštěvuje školy v celém státě Connecticut. Je členkou spolku The Holocaust Child Survivors of Connecticut (Děti, které přežily Holokaust).
A několik týdnů po mé návštěvě odletěla se skupinou amerických studentů do Polska v rámci 65. výročí osvobození koncentračních táborů a March of the Living – pochodu pro živé. Poznání, které na ni čekalo v lágru Belsetz, bylo to nejhorší. Našla odpověď na otázky, které ji trápily 65 let – jen proto, že se z neznámého důvodu oddělila od skupiny a šla doprava, místo doleva… Ale zároveň jí to přineslo, podle jejích slov, „jakési uzavírání“.
„Jsem ráda, že jsem šla,“ říká.
V té době se ale uzavřela evropská letiště kvůli sopečnému prachu z islandské sopky a Judita nemohla odletět zpět do USA. Jeli jsme si ji proto vyzvednout do Německa a přivezli jsme ji do Prahy. Byla radostí bez sebe, že opět může vidět své milované město. Málem se podařilo celý příběh dokonale uzavřít. Škoda, že se do Prahy nedostala o měsíc dřív. Stihla by tak ještě výstavu k výročí narozenin T. G. Masaryka. Ale aspoň jsem s ní v Praze v klidu mohla dotočit naše povídání…

Škudlová, Marie: Judita aneb Tatínek řekl, ty budeš žít… In web ČRo, únor 2011 (anotace). – Cit.: Životní příběh Judity Bohodčanerové, která se narodila v roce 1924 na Podkarpatské Rusi, stala se československou vlastenkou, unikla smrti v koncentračním táboře, emigrovala do Spojených států a ve svých téměř šestaosmdesáti letech se ještě jednou vydala do Evropy po stopách svého dramatického osudu.

V dokumentu vzpomíná na život v době 1. Československé republiky, na Masaryka, na rodiče, na školu, na soužití Židů, Rusínů, Čechů a Maďarů i na směsici jazyků, kterými byl tehdejší život na Podkarpatské Rusi prostoupen. Ale vzpomíná i na léta válečná a na ty nejtěžší chvíle svého života, kdy byla s transportem odvezena do koncentračního tábora. Měla štěstí, přežila… jako by to její tatínek tušil, když jí kdysi řekl slova, která se jí vryla do mysli: Ty budeš žít!

Městečko Jasina bylo za první republiky nejvýchodnější obcí Československa. Tady tehdy byla konečná zastávka rychlíku z Prahy, který sem dorazil za 17 hodin.

Podkarpatská Rus se stala součástí Československa v roce 1919. „Od Jasiny do Aše, republika je naše“ – tuto říkanku si pamatují všichni, kteří v této oblasti po 1. světové válce žili. A v Jasině se narodila i Judita Bohodčanerová, která dnes žije ve Stamfordu, v USA. Při zmínce jména T.G. Masaryka se jí rozzáří oči a celá ožije. Na život v Jasině vzpomíná ráda a citové pouto k Čechům a všemu českému je v ní stále velmi silné. Měla krásné dětství a mládí – dokud Jasina patřila Československu. Ale když jí bylo 14 let, v návaznosti na mnichovský diktát, muselo Československo odevzdat Maďarsku jižní část Slovenska a také tuto část Podkarpatské Rusi.

Juditino šťastné dětství skončilo. Obchod smíšeným zbožím, který patřil jejím rodičům, byl konfiskován. Mohli sice obchod nadále vést, ale výnosy museli odevzdávat státu. Celá rodina, a s ní i třetina obyvatel Jasiny, si musela na záda a na rukáv našít židovskou hvězdu, po 6. hodině večerní nesměli vycházet z domu, děti přestaly chodit do školy. Všichni židé museli prokazovat, že jejich rodiny platily daně už od roku 1876. Ti, kdo nemohli, například z důvodu, že se přistěhovali z jiné oblasti, byli automaticky deportováni do Polska. Juditin pradědeček daně platil, a tak, jak ona říká, „my jsme mohli žít“.

Nakonec ale ani to jim nepomohlo. V roce 1944 se Judita ocitá na rampě koncentračního tábora v Osvětimi. Během několika hodin ztrácí svého otce i matku spolu s dalšími příbuznými. Všichni šli doprava. Ona s neteří doleva.

Seznámila jsem se s Juditou před deseti lety. Upoutala mě svojí srdečností a vřelostí. Zajímá se absolutně o všechno. Ve svých 75 letech si pořídila počítač, abychom si mohly dopisovat. „Tak takhle stárnout bych si přála,“ pomyslela jsem si. Letos v březnu jsem se rozhodla ji navštívit. Odlétala jsem do USA s myšlenkou, že bych s ní „něco“ natočila pro rozhlas. A pár minut poté co jsem zapnula magnetofon, jsem na něj zapomněla. A Judita také. Naše povídání nás zcela pohltilo. Protože Judita dokáže přenést posluchače do svého světa.

Už řadu let navštěvuje školy v celém státě Connecticut. Je členkou spolku The Holocaust Child Survivors of Connecticut (Děti, které přežily holokaust).

A několik týdnů po mé návštěvě odletěla se skupinou amerických studentů do Polska v rámci 65. výročí osvobození koncentračních táborů a March of the Living – pochodu pro živé. Poznání, které na ni čekalo v lágru Belsetz, bylo to nejhorší. Našla odpověď na otázky, které ji trápily 65 let – jen proto, že se při prohlídce tábora z neznámého důvodu oddělila od skupiny a šla doprava, místo doleva… Ale zároveň jí to přineslo podle jejích slov „jakési uzavírání“.
„Jsem ráda, že jsem šla,“ říká.

V té době ale byla náhle uzavřena evropská letiště kvůli sopečnému prachu z islandské sopky a Judita nemohla odletět zpět do USA. Jeli jsme si ji proto vyzvednout do Německa a přivezli jsme ji do Prahy. Byla radostí bez sebe, že opět může vidět své milované město. Málem se podařilo celý příběh dokonale uzavřít. Škoda, že se do Prahy nedostala o měsíc dřív. Stihla by tak ještě výstavu k výročí narození T.G.Masaryka. Ale aspoň jsem s ní v Praze v klidu mohla dotočit naše povídání…

Radiodokument