To byl Max Gerstl (2010)

Přidal: Přemek |

Září 14, 2010

Miriam Škudlová. Ohlédnutí za renomovaným českým architektem, který ve 30. letech navrhoval a realizoval přední pražské obchody a který pak podstatnou část života strávil v New Yorku. Redaktor Michal Lázňovský.

Natočeno v roce 2010. Premiéra 15. 9. 2010 (52 min).

Lit.: Škudlová, Miriam: To byl Max Gerstl. In web ČRo, září 2010 (anotace). – Cit.: V roce 2002 uspořádal arch. Zdeněk Lukeš výstavu, která se jmenovala Splátka dluhu. Šlo o znovuobjevení architektů, kteří pracovali v Praze v letech 1900–1938, ale do poválečného vývoje pražské architektury už neměli možnost zasáhnout. Většinou byli židovského původu a jejich osudy byly dramatické: ti, kteří nestihli emigrovat, skončili v koncentračních táborech. V seznamu 70 jmen figurovalo i jméno Max Gerstl, o kterém se dlouho nedařilo zjistit téměř nic. Shodou šťastných okolností pomohla nyní k hlubšímu poznání zapomenutého architekta autorka radiodokumentu To byl Max Gerstl Miriam Škudlová, která se s jeho dcerou setkala ve Spojených státech a pomohla v Praze umístit jeho pozůstalost.

Architekt Max Gerstl se narodil v roce 1897 v Praze. Vystudoval stavební školu a za 1. světové války narukoval na frontu. Po válce navštěvoval třídu profesora Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1922 se oženil a o 4 roky později si otevřel vlastní projektovou kancelář v centru Prahy.
Historik architektury Zdeněk Lukeš poprvé narazil na jeho jméno v 80. letech, kdy dělal systematický průzkum pražské moderní architektury. Gerstlovy obchody ho zaujaly jako ukázka špičkového designu. Typickými atributy byly rozměrné výklady s rámy z chromované oceli, zaoblená skla, prostorové vitríny, neonové nápisy nebo markýzy nad nárožními vstupy do obchodů. Byla to malá umělecká díla. Max Gerstl ale navrhoval a stavěl například i vily. Bohužel, jen málo z jeho realizací se dochovalo.

Max Gerstl pocházel z významné židovské rodiny. Jeho předkové přišli do Prahy už v roce 1492. A sám Max Gerstl byl navíc vysoce postavený svobodný zednář. Proto se rozhodl už v roce 1938 emigrovat s manželkou a dvěma dětmi do New Yorku, kde zemřel v roce 1982. Prahu, kterou miloval, už nikdy neuviděl, ale nikdy nepřestal mluvit česky. Jeho dcera Bronja Gerstl–Rayman, se kterou se autorka rozhlasového dokumentu To byl Max Gerstl Miriam Škudlová setkala v New Yorku, vzpomínku na otce uzavírá slovy: „Na jeho náhrobek jsem dala napsat „BORN IN PRAGUE“, protože on to město tak miloval. To byl jeho život“. Bronja Gerstl–Rayman předala do Prahy otcovu pozůstalost, a tak se konečně podařilo alespoň poodhalit osud jednoho ze „zapomenutých“ pražských architektů. Stanice Český rozhlas 3 – Vltava vysílá dokument Miriam Škudlové To byl Max Gerstl v rámci pravidelného Radiodokumentu ve středu 15. září ve 21.45 hod.

Lit.: Škudlová, Miriam: To byl Max Gerstl. In Týdeník Rozhlas 37/2010 (článek). – Cit.: V roce 2002 uspořádal arch. Zdeněk Lukeš výstavu, která se jmenovala Splátka dluhu. Šlo o znovuobjevení díla architektů, kteří pracovali v Praze v letech 1900–1938 a jejichž rodným jazykem byla němčina. Většinou byli židovského původu a jejich osudy byly dramatické – ti, kteří nestihli emigrovat, skončili v koncentračních táborech a jen nemnozí se dočkali konce války. V seznamu 70 jmen figurovalo i jméno Max Gerstl. Shodou okolností pomohla k hlubšímu poznání zapomenutého architekta autorka následujícího článku Miriam Škudlová, která je také autorkou rozhlasového dokumentu To byl Max Gerstl.

Před časem mne kontaktovala paní Bronia Gerstl–Reymanová ze Spojených států, zda by Praha neměla zájem o fotografie a architektonické plány po jejím tatínkovi, architektu Maxi Gerstlovi. V životě jsem to jméno neslyšela. Začala jsem horečně pátrat na internetu. Výsledek byl chatrný. Jeho jméno zmiňoval pouze architekt Zdeněk Lukeš, se kterým jsem se pak sešla při natáčení rozhlasového dokumentu. A letos na jaře, během pobytu v New Yorku, jsem měla možnost setkat se osobně i s paní „Bunny“. Přestože tato sympatická a čilá dáma opustila Československo už v roce 1938, ve věku 12 let, brzy se rozhovořila plynnou americkou češtinou.

Narodil se v roce 1897 v Praze. Vystudoval stavební školu a za 1. světové války narukoval v hodnosti poručíka. Utrpěl těžká zranění, ale jak říká jeho dcera: „Byl mladý, zdravý a měl štěstí, že ho našli.“ Po válce navštěvoval třídu profesora Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1922 se oženil a o 4 roky později si otevřel vlastní projektovou kancelář v centru Prahy.
Architekt Zdeněk Lukeš poprvé narazil na jeho jméno v 80. letech, kdy dělal systematický průzkum pražské moderní architektury. Gerstlovy obchody ho zaujaly jako ukázka špičkového designu. Typickými atributy byly rozměrné výklady (odborně „výkladce“) s rámy z chromované oceli, zaoblená skla, prostorové vitríny, neonové nápisy nebo markýzy nad nárožními vstupy do obchodů, elegantní firemní štíty, prosvětlené opaxitové desky z probarveného skla a na nich plastická písmena nebo neonové trubice. Byla to malá umělecká díla.
Max Gerstl ale navrhoval a stavěl i vily. Bunny vzpomíná, že v jeho kanceláři obdivovala jejich sádrové modely. (Bohužel, nesměla na ně ani sáhnout, natož si s nimi hrát.) A co se obchodů týče, které si vybavuje? – Především Lyonský dům hedvábí, který stával dole na Václavském náměstí, obchodní dům ARA, CITY, Ascot Cravats, Wolf & Schleim, Bambino, ale i ten, který měl poutavý reklamní slogan: „Tlustá matka, štíhlá dcera, najdou šaty u Eisnera“.
Bohužel, jen málo z Gerstlových realizací se dochovalo. Jednu nárožní markýzu najdete na rohu Melantrichovy a Havelské ulice, další je na rohu Zenklovy poblíž libeňského divadla. Snad se ještě najde nějaká zachovalá vila, ale zatím se všechny ani nepodařilo lokalizovat.

Architekt Zdeněk Lukeš o Praze 30. let říká: „Byla to nesmírně dynamická doba. Stavěly se velkoměstské paláce, které byly polyfunkční, to byla specialita Prahy. Budovaly se domy, jejichž role byly kulturně společenské – byla tam divadla, kina, bary, restaurace a především kavárny. Říkávalo se, že Václavské náměstí se dá obejít na dvou úrovních – ta první byla po chodníku – ta druhá kavárnami v 1. patře. Tím se v nadsázce naznačovalo, že téměř každý dům měl kavárnu nebo prodejnu v patře. Domy také musely mít určité procento bytů, bankovní prostory nesměly být v přízemí do ulice, aby město žilo. Majitelé nemohli domy po dlouhou dobu prodat, snažili se tedy, aby dům projektoval významný architekt…“
Max Gerstl pocházel z významné židovské rodiny. Jeho předkové přišli do Prahy už v roce 1492. Pradědeček Abraham von Gerstl byl během sedmileté války povýšen do šlechtického stavu. A sám Max Gerstl byl nejen Žid, ale i vysoce postavený svobodný zednář. Proto se rozhodl už v roce 1938 emigrovat s manželkou a dvěma dětmi do New Yorku.

Začátky ve Spojených státech nebyly jednoduché, ale situace se změnila po válce. Američané začali nakupovat a dovážet zboží, otevíralo se mnoho obchodů. Bylo třeba profesionálů, kteří dokázali vyřešit, kde uložit a pověsit zboží, jakým způsobem ho vyložit, jak navrhnout výkladce, osvětlení i nábytek. Max Gerstl si opět otevřel vlastní kancelář. Během války udržoval kontakt s Janem Masarykem, stal se členem zednářské lóže Humanitas, stýkal se se zajímavými lidmi, chodil na přednášky a byl vcelku spokojený – až na to, že „nechal Prahu tam, kde ji nechal.“ Když se ho dcera zeptala, co by v Praze dělal, když už tam nikoho nemají, odpověděl: „Půjdu se podívat na každý kámen, co miluju. Jen když můžu jít na Vyšehrad, když můžu jít do Zlaté uličky, když můžu jít kamkoliv… Já to miluju.“
Max Gerstl zemřel v roce 1982. Prahu už nikdy neuviděl, ale nepřestal mluvit česky. A Bunny povídání o tatínkovi uzavírá: „Na jeho náhrobek jsem dala napsat „BORN IN PRAGUE“, protože on to město tak miloval. To byl jeho život“.
Bronia Gerstl–Raymanová předala otcovu pozůstalost do jeho rodného města. Podařilo se ji umístit v Národním technickém muzeu, a tak jsme si při natáčení tohoto dokumentu mohli s arch. Lukešem prohlédnout fotografie obchodů a vil, o kterých ani on do té doby neměl tušení. Osud jednoho ze „zapomenutých“ architektů se konečně podařilo alespoň poodhalit.

Radiodokument