Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Páteční večer – O křídla prosím milovanou zem (2000)

Rozhlasová mozaika na hrubínovské téma. Připravili a provázejí Pavel Šrut a Rudolf Matys. Hudebním průvodcem večera bude básník sám – zazní jeho oblíbené skladby (např. Liszt, Janáček, Dvořák).Režie Hana Kofránková.

Účinkují Luděk Munzar, Eduard Cupák, Daniela Kolářová, Petr Haničinec, Petr Pelzer, Jan Hartl, Jitka Sedláčková a Hana Kofránková.

Natočeno 2000. Premiéra 8. 9. 2000 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:45 h.; 170 min).

Obsah: Výběr z rozhlasových záznamů básníkova hlasu (o Hrubínově dětství, o poezii i básnických přátelích, ukázky ze slavného projevu na 2. sjezdu českých spisovatelů z r. 1956 aj.). – Hrubínovský díl cyklu Semper viva s verši z básníkových počátků. – Verše z let 1945-48 v pořadu Za časů Hirošimy. – Komentovaný výběr z Hrubínových překladů Paula Verlaina. – Ukázky z rozhlasových nahrávek Hrubínových básnických skladeb Romance pro křídlovku a Lešanské jesličky i novely Zlatá reneta.

Lit.: Hnilička, Přemysl: „Každé slůvko z hlavy dřít…“ In Týdeník Rozhlas 41/2010 (recenze). – Cit.: Jeden ze zářijových týdnů byl na Vltavě věnován sto letům od narození velkého českého básníka („mámivého melodika“, jak psal ve svém Zápisníku F. X. Šalda) Františka Hrubína. Jak se redakce s výročím vyrovnala? Nutno hned na začátku říci, že dobře; přesto se drobné výhradě nevyhneme.

Ale popořádku: první hrubínovskou akvizicí byla páteční repríza deset let starého Pátečního večera O křídla prosím milovanou zem. Rozhlasovou mozaiku připravili Pavel Šrut a Rudolf Matys. Je to opravdu dvouhodinový rozhlasový požitek, v němž je zužitkována vzácná rozhlasová matérie v tempu pozvolném, je to vyznání poctivé básnické práce, která nikdy nebyla lehká, plytká a povrchní. Střídají se tu výsostně básnické pořady (ukázky z Matysova Semper Viva) s dokumentárními pásmy (hrubínovské Fonogramy Václava Cibuly s vzácným záznamem básníkova projevu na 2. Sjezdu spisovatelů z roku 1956), to vše proloženo rozhlasovými nahrávkami básní a rozsáhlejších skladeb; zde potěší především ukázka z Červinkovy inscenace Romance pro křídlovku z roku 1962. Jejím interpretem tehdy byl Luděk Munzar. Ten má v celém hrubínovském týdnu zvláštní postavení – je jakousi spojující postavou, blízkým básníkovým přítelem a zároveň interpretem jeho veršů. (…) Vše tedy proběhlo ke všeobecné spokojenosti – Hrubínovo výročí se připomnělo pietně, ale ne akademicky, s láskou k jeho veršům a próze. A to je právě kámen úrazu. Nás, milovníky dramatu, mrzí, že se v celém týdnu nenašlo alespoň pár minut pro Hrubína – dramatika.

Lit.: Matys, Rudolf: Poezie v rozhlase – O křídla prosím milovanou zem. In Týdeník Rozhlas 38/2000 (4. 9. 2000; anotace). – Cit.: 17. září by se dožil devadesáti let básník (a ovšem taky prozaik, dramatik, překladatel i klasik literatury pro děti) František Hrubín. Obáváme se, že tento nejmladší z velkých básníků, kteří vstoupili do literatury v meziválečném dvacetiletí, je dnes zklasičtělý až příliš – a předčasně! K čemuž mu jistě pomohly dnes již nepříliš poutavé „hymnické chvály kladných životních sil“, jimiž byl dlouho především představován. Páteční večer na hrubínovské téma, který jsme nazvali O křídla prosím milovanou zem, se pokusí nános těchto čítankových floskulí z Hrubína seškrábnout a představit básníka v daleko přitažlivějším světle, tj. i v některých polohách málokdy připomínaných.

V naší mozaice nutně zazní hned několik bloků básnických. Hrubínovský díl cyklu Semper viva připomene jeho první knížky: verše „tichého extatika a mámivého melodika“ (Šalda), v nichž po úzké, pružné lávce kantilény rozechvívané každým dotekem přecházejí zmatky a tápání teprve zrajícího muže rovnou do překvapivě jistého a jakoby navždy definitivního tvaru, verše, jejichž spiritualita přiblížila mladého básníka Čepovi i Zahradníčkovi. Pásmem Za časů Hirošimy pootevřeme zapomínanou těsně poválečnou kapitolu, v níž se bytostný venkovan Hrubín překvapivě inspiruje temným rmutem každodennosti velkoměstské periferie, a to na dotek blízce kolářovské Skupině 42. Těžko tu samozřejmě mohou chybět fragmenty z obou nejznámějších Hrubínových básnických skladeb – Romance pro křídlovku a Lešanských jesliček. Hrubínovu prozaickou tvorbu bude v Pátečním večeru reprezentovat závěr z jeho málokdy připomínané, ale skvělé (a kdysi i velmi dobře do filmové podoby převedené) novely Zlatá reneta; jeho překladatelské dílo si zpřítomníme – kým jiným než mistrovsky zvládnutým Verlainem.

Náš Páteční večer oživí i řada rozhlasových záznamů básníkova hlasu z pořadu Fonogramy: básník v nich bude hovořit o svém dětství, o poezii, o svých přátelích, zazní také ukázky z jeho proslulého projevu na 2. sjezdu českých spisovatelů aj. I hudebním průvodcem pátečního večera bude sám Hrubín, který si kdysi z klasické hudby vybral své menu: Liszt, Janáček, Dvořák – a taky Trojanovu rumbu ze Srpnové neděle. Páteční večer připravili a provázejí jím Pavel Šrut a Rudolf Matys v režii Hany Kofránkové.

Lit: Machalická, Jana: Munzar prolomil léta mlčení. Kvůli příteli Hrubínovi. In web Lidovky, 8. 9. 2010 (rozhovor). – Cit.:  Luděk Munzar patří k velkým osobnostem českého jeviště. A to i přesto, že v divadle za sebou nekompromisně zavřel dveře. Rozhovor odmítal několik let, až nakonec souhlasil s povídáním o svém milovaném příteli Františku Hrubínovi, kvůli němuž se 14. září postaví před diváky. Po pětatřiceti letech.

Jak vznikl nápad uspořádat vzpomínkový pořad o Františku Hrubínovi?

Přišel s tím Robert Tamchyna. A jak prý bych si to představoval, tak říkám: „Ode mě toho moc nečekejte, a už vůbec ne, že bych někoho tahal z hrobky.“ A tak přinesl koncept, že by tam byl krátký úvod, který by přednesl Vladimír Justl. No, a vidíte, jak to dopadlo. Vladimír už žádný úvod neřekne. Takže se to dostalo do Violy k paní Viklické, sešli jsme se a přišel i Emil Viklický, že by rád k tomu udělal hudební doprovod, kdyby mi to nevadilo. Co by mi na tom mělo vadit, takový muzikant! Pan Tamchyna navrhoval, že v první půlce by se mě ptal na náš vztah. Pak jsme se dohodli, že něco přednesu z Romance pro křídlovku, protože jsem ji kdysi právě na popud Vladimíra Justla takhle dělal. Pokaždé zjara a na podzim.

Proč právě zjara a na podzim?

Protože 20. března jsou moje narozeniny a pak první jarní den a 14. září byly zase Františkovy narozeniny. Ale to jsem nikdy takhle neuváděl, to bylo moje napojení na Františka. Jezdili jsme k němu na chalupu vítat jaro a loučit se s létem, to byla vždycky pro mě taková tichá, soukromá vzpomínka. Nebudu recitovat, protože jestli něco nesnáším, tak to je slovo recitovat, protože verše se musejí jenom číst a nahlas. Nebo to musí být dramatický tvar. První část večera tedy uzavře Romance, pak bude další rozhovor. Moc rád bych se také dostal ke sbírce Černá denice. Ale já můžu mluvit jen o tom, u čeho jsem byl, a ne o tom, co mi někdo zprostředkoval.

Jak jste se seznámili, v Národním divadle?

Samozřejmě, při Srpnové neděli. Ale ta původní Srpnová neděle, to vlastně byla pohádka, dokonce s vodníkem, který dlel v rybníku Hejtman. Karel Kraus byl ale tvrdej dramaturg a trval na tom, aby to František předělal.

Otomar Krejča to ale risknul a vzal mu ji.

Vzal, protože to byla současná hra. Ale František pak chodil každý den na zkoušky a dál pracoval na textu. V původním obsazení měla hrát a začala i zkoušet Zdenička Baldová, její roli pak převzala Jiřina Šejbalová. Baldová byla strašně nemocná, ale nedala si říct. Jeli jsme třeba výtahem na zkoušku a ona najednou: „Zastav, tady něco cejtím.“ Tam byla závodní jídelna. „A to dělají bramboráky, běž mi jeden koupit.“ Já povídám: „Paní Zdeničko, bude vám špatně.“ Ne. Koupila si dva bramboráky, ještě ve výtahu se do toho pustila a samozřejmě jí bylo špatně. Otomar Krejča viděl, že to nemusí dopadnout dobře, ale ona byla pro roli ideální, některé její nápady tam pak v určitých aranžmá zůstaly a Jiřina je převzala. Taková herečka jako Šejbalová, a stála vzadu a koukala, na každou zkoušku chodila velice ohleduplně, aby to Baldová nepoznala a zároveň aby nerušila. Všem pak usnadnila práci, když Zdenička zemřela a ona do toho vstoupila.

Když jste se poznali, jaký byl váš první dojem?

Vždyť já byl pořád ještě kluk z venkova, i když jsem strávil čtyři roky na DAMU. Ve dvaapadesátém roce jsem odešel z domova a tady jsem poprvé v životě viděl živého básníka. A to ještě básníka, kterého jsem znal a četl. Dodnes si pamatuju, jak v roce 1945 po revoluci vyšlo zvláštní vydání časopisu s fotkami z revoluční Prahy s barikádami, a tam byly básničky Seiferta, Holana a Hrubína.

A zapadl do vaší představy, jak má básník vypadat?

Neměl jsem představu, jak má vypadat básník. Tady najednou seděl sympatický pán, dlouhý, skromný, tichý. Krejča zase naopak sršel ironií. A já byl pořád kluk a na psychologično byl mladej. A přidrzlej, takže jsem přišel na scénu, něco jsem řekl a Krejča: „Stop, prosím tě, kdo tě učil na tý DAMU?“ „Profesorka Fabianová.“ František byl každý den na zkoušce a hodně kouřil, Krejča taky, ale herci si nesměli zapálit, tak byla občas malá pauza. O jedné ke mně Hrubín přišel a říká: „Víte, ti kluci na venkově jsou přesně takoví, já je znám, neberte si to.“ Tak jsem řekl, že si to taky neberu. A on mi povídá: „Vy jste taky z venkova, že jo?
„No.“
„Já jsem Franta, ty jsi Luděk.“
„To já nemůžu, to se nezlobte.“
„Já na tom trvám.“
No a takhle naše přátelství začalo. O premiéře jsme se už i navštěvovali a potom přišla další hra – Křišťálová noc.

Co vás nejvíc spojovalo, čím jste si byli blízcí?

Oba jsme byli z venkova. Sdělovali jsme si různé dojmy, i to, jak jsme to měli s holkama. Já jsem jediný žijící, který ví, kdo byla Tonka z Romance, což ze mě paní Hrubínová nikdy nevymámila. Taky jsem ho vozil autem, Franta si koupil octavii, ale neuměl jezdit. Takže jsem se stal i jeho quasi šoférem. A pak jsem najednou zjistil, že to tykání mně jde vcelku samozřejmě a že se neokázale dozvídám o tom, co je to poezie, aniž bych se na to vyptával.

Jak taková „výuka“ probíhala?

My jsme pořád debatovali, dlouhá odpoledne jsme proleželi na zahradě v Lešanech. Bylo krásný červnový odpoledne: „A to je ticho, viď?“ A najednou vznikla společná úvaha nebo esej o tichu, co to obnáší. Říkal: „Víš, pro mě jedno z nejlepších tich je, když večer všichni spí, já vím, že jsou děti doma, Jarmila jde taky spát a já slyším výtah a z dálky zvoní tramvaje, to není randál, to je ticho, to se mi nejlíp píše.“ A tady zase slyšíme ptáky, ale je to jiné ticho, než když jsem tady byl jako kluk a chodil nahoru, kde měl dědeček svázaný knihy. A já jsem zase vzpomínal, jak jsem byl na seníku u babičky. Tehdy jsem objevil Vojnu a mír, bylo vedro a já seděl v seníku a četl Tolstého úplně uchvácenej. Tohle jsme si všecko propojovali a o tom všem mluvili hodiny. Taky jsme oba obrovsky milovali řeku, i když on byl potom v kraji rybníků.

Mezi vámi ale byl věkový rozdíl, to vám nevadilo?

Byl starší o 33 let, ale ten rozdíl se smazával, spolu jsme oba byli jako kluci. Paní Hrubínová také říkala, že se se mnou se vrací do klukovských let. Měli jsme společné zážitky, svět jeho dětství a mládí nebyl pro mě vzdálený, on pamatoval samozřejmě první světovou válku, kterou já znal jenom z vyprávění od tatínka a od sousedů a to zase bylo moje krásný dětství, když se sešli ti chlapi a vykládali. A o tomhle všem jsme mluvili, o soudržnosti lidí na vesnici, o tom, co to je venkovský pohřeb. A přesto, že byl o tolik let starší, tak přesně znal mé pocity. Nebo jsme hovořili o básnících a literátech – o Josefu Horovi, ale také o Václavu Černém, který se na Františka hrozně rozzlobil a jeho to do konce života mrzelo. Čili ten pořad, to bude splátka lidem, kteří hodně znamenali, ale už se o nich dneska nemluví. Jsou generace, které o nich nevědí, a já považuju za svoji povinnost slušně se jim poklonit.

Říkal jste, že František Hrubín pro vás také překládal Cyrana z Bergeraku. Jak to s tím bylo?

Jednou takhle v neděli dopoledne František nemohl přijít a omlouval se mi do telefonu a říká: „Počkej, já ti něco přečtu.“ Žádnej básník neumí říkat své verše, jedině Pavel Kohout, když to povím upřímně. Takže František začal svým poloskřípavým hlasem číst a já povídám: „Můžu? To je Cyrano, ne?“
„No, to překládám pro tebe, chci, abys to v Praze hrál.“
„To je strašně hezký.“
„Tak za týden u nás, máš dopoledne čas?“
Tak jsme se sešli a probírali jsme, kde by se to dalo uvést. František se pak šel se mnou rozloučit na chodbu k výtahu, přivřel dveře a říká: „Luďku, já už to nedodělám, už na to nemám sílu a nestačím na to, já umřu. A chybí tam to, na co jsem se nejvíc ze všeho těšil a co jsem si nechával na konec, to je ten milostnej dialog.“ A já mu říkal: „Františku, co tě znám, pořád o sobě mluvíš jako o starci nad hrobem.“
Ale v jeho tónu bylo něco divného. Dal mně pak jeden rukopis Cyrana bez té scény. V dalším týdnu mi volala paní Hrubínová, že Františkovi je špatně a že je v Českých Budějovicích v nemocnici. A to byl konec, v podstatě umřel během čtrnácti dnů. Takže to poslední naše setkání bylo na chodbě před tím výtahem. Je to jako špatná literatura a já tvrdím, že život píše tu nejhorší.

Vracíte se po pětatřiceti letech na jeviště. Jaké máte pocity?

No jo, to je takový markentigový tah Violy. A proč ne, já mám k Viole vztah, když jsem měl utrum v divadle, stala se mým druhým jevištěm.Výzva pana Tamchyny mně od května ležela v hlavě, a díky tomu se mi vynořily nádherný vzpomínky. A nejenom na Františka, ale takové, které souvisejí s tím, že se po tak dlouhý době postavím před lidi. Jestli se ale podaří, aby ty dva večery byly skutečnou připomínkou velkého básníka, jakým Hrubín byl, tak úplně stačí.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů