Ukázat propast (2010)

Rudolf Matys uvádí rozhlasovou kompozici z balad Karla Jaromíra Erbena Vodník, Polednice, Holoubek a Svatební košile v režii Josefa Melče. Připravil Miloš Doležal. Režie Markéta Jahodová.

Natočeno 2010. Premiéra 28. 11. 2010  (60 min.).

Pozn.: Pořad o plánovaném cyklu Kytice (2001).

Lit.: Matys, Rudolf: Kytice Josefa Melče. In Týdeník Rozhlas 47/2010 (článek). – Cit.: Rozhlasové pásmo, které připomene vynikajícího režiséra Josefa Melče (1934–2002), odvysílá v neděli 28. listopadu ve 20 hodin Český rozhlas 3 – Vltava. Jak vznikal Melčův poslední režijní opus – Kytice Karla Jaromíra Erbena – líčí následující text.

Takovou věc? Vyloučeno!

Všemu předcházelo, jako vždycky, Josefovo zoufalé lámání rukama: „To není možný, za tak krátkou dobu?! Takovou věc! Vyloučeno.“ A tak přišlo na řadu úpěnlivé přemlouvání: „Hudební redakce chystá vysílání všech Dvořákových symfonických básní na témata z Erbenovy Kytice a chtějí souběžně uvést i jejich slovesné předlohy, no a my z nich máme momentálně použitelný jen Zlatý kolovrat. Prosím tě, Josefe!“
Nakonec jsme ho tedy spolu s někdejším šéfem literární redakce Vltavy Janem Halasem na konci toho roku 2001 umluvili, či spíš uhartusili, a mohli jsme začít. Jako obvykle studiem. Natahal jsem pro něj z domova nejmíň deset knížek: Erbenovy sny, Grunda, Jiráta, strukturalisty, surrealisty, chtěl znát i bizarní interpretace, například studii jednoho amerického bohemisty o sexuálním sadomasochismu Svatebních košil, v němž ten mladý učený pošetilec spatřil charakteristiku českého národního typu. Pak přišel rozpis textu a první srovnávací analýzy („jak to, že v jednom seriózním vydání jsou pomlčky a v druhém středníky?“).
Po čtrnácti dnech Josef praví: „Už jsem všechno přečetl, pojď, zavřeme se do zkušebny.“ Tam jsme o věci hovořili asi patnáctkrát, úhrnem neméně než třicet hodin. „Tak jedeme, připomněl jsem si Dvořáka, no, je to jistě krásný, ale to je přece o něčem úplně jiném, ne? U Erbena přece není žádný dekor, žádný ornament, žádné vnějškové kouzlení, pestrosti. K tomu by podle mne možná víc seděl nějaký Alban Berg.“ A pak šla balada po baladě…

Oškrabat nánosy, ukázat propast

Co bylo pro Josefa Melče podstatné? „Musíme se za každou cenu dostat z toho říkadlového rytmu a intonace, totiž z těch stereotypních automatismů, které jsme si přinesli ještě z dětských zkušeností a ze školy, ty přece naprosto odvádějí od vnitřku. Je nutné oškrabat tyhle nánosy a šablony a ukázat propast, co je pod nimi. Je to všechno naprosto holé, vnějškově nebarevné, nekouzlivé, tak neúprosně, drtivě elementární jako kameny z Baalbeku uzavřené do klauzury osudovosti, ale přitom zároveň při bližším ohledání taky strašně vnitřně nejednoznačné. Je to pro mne překvapivě daleko těžší než třeba Máchův Máj: tam bylo možno pracovat s velkými plochami, s plastickým a členitým veršem a bohatou metaforikou, s textem, který vlastně nic nedoslovuje, jen sugeruje, a stále tedy nabízí nové a nové šance k odstiňování. Do těch pár holých Erbenových slov se v téhle realizaci musí vejít i motivace, psychologie figur, její zvraty a proměny, jako by šlo o rozsahem velké drama.“

Z etiky do teologie

Při každé replice, při každém verši jsme se stále vraceli k otázce: Proč? Proč tady Erben například mění ve zdánlivě mechanickém opakování určité slovo za jiné? A co třeba se začátkem Vodníka, ta vlastně „veselá“ popěvková říkanka – je to od Erbena záměrný kontrast k tomu, co se později stane, nebo tohle všechno už je tu v určitém šklebu implicitně přítomno? Tak jsme o tom mluvili, a přeskakovali přitom z versologie do psychologie, z etiky do teologie.
A pak přišlo další trápení – obsazování herců. S žádným interpretem nebyl režisér úplně spokojen, snad jen s jasnou výjimkou Josefa Somra. Na pár veršíků někdy zkoušel v těžkém časovém stresu pět šest interpretů a snažil se samozřejmě o neoposlouchané hlasy, zejména pokud šlo o mladé party. Všechno, co Josef Melč o Erbenovi věděl a zevnitř z něj cítil, napsal jako obvykle do obsáhlého dopisu, který rozeslal hercům, technice, prostě všem, kteří s věcí nějak souviseli. Do studia mě pak už samozřejmě nepustil, ale slyšel jsem průběžné fáze z pásů. Neměl jsem žádné výhrady, natož podstatné, což ho přímo rozlítilo: „To je všechno?! K čemu tě teda mám?!“ Ale co jsem měl říct, když jsem zrovna slyšel už tisíckrát omletého Erbena jakoby poprvé, a dost jinak: objevil se mi najednou skutečně jako velký dramatik tragických miniatur. Vnímal jsem ho naprosto současně, aniž bylo třeba pohnout s jedinou čárkou, natož ho nějak „aktualizovat“, zejména pak v duchu módního divokého kouzlení „á la fantasy“.
Co k tomuto – bohužel poslednímu – režijnímu opusu Josefa Melče, který chodil z nemocnice stříhat ještě v posledních týdnech své smrtelné choroby, ještě říct? Snad jen, že je škoda, že Josef Melč tu není mezi námi, a taky je škoda, že nemohl realizovat Kytici celou. Byl by to jedinečný ucelený doklad o jedné těžko napodobitelné rozhlasové škole, která měla jméno jediného člověka.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)