Novoroční přání Hajajovi (2010)

Přidal: Přemek |

Leden 2, 2011

Premiéru pohádky Wilhelma Hauffa v režii Jaroslava Kodeše vypráví Eliška Balzerová a jako dárek přidáváme novoroční přání Hajajovi.

Natočeno 2010. Premiéra 1. 1. 2011 (ČRo 2 Praha, 35 min.).

Lit.: Ledvinková, Václava: Hajaja má na dortu 50 svíček! In web ČRo, 10. 12. 2010 (článek). – Cit.: Půl století uplyne 2. ledna od chvíle, kdy se z rozhlasových přijímačů ozvalo: „Dovolíte, jsem Hajaja. Dříve domácí skřítek v domě U Tří zvonů. Můj čas je podvečer…“

Těmto slovům předcházela dodnes známá flétnová znělka autora Jindřicha Šidly, ale ještě předtím rok intenzívní práce, než se z nápadu vyklubala první rozhlasová pohádka na dobrou noc.

Vše začalo v redakci vědy a techniky Hlavní redakce pro děti a mládež. Skupina rozhlasáků tehdy přišla s tím, že by stálo za úvahu vyprávět každý večer nejmenším posluchačům drobnou pohádku k lepšímu usínání, prostě dětem číst. Mezi těmi osvícenými byli např. redaktoři Josef Kleibl, Vlasta Váňová, režisérka Helena Philippová, ale také spisovatelé Václav Čtvrtek nebo Olga Hejná.

Z jejich společného přemýšlení postupně čím dál tím víc vyvstávala představa, že by nemělo jít o pouhé předčítání známých pohádkových příběhů, ale spíš o navození důvěrné chvilky před usnutím, jako když se někdo z nejbližších posadí večer k postýlce a začne vyprávět. Inu, trocha vzpomínek, trocha pohádkových kouzel a fůra fantazie… Tak vznikl nápad na zrození jakéhosi rozhlasového skřítka, veselého a laskavého průvodce do dětských snů.

Volba padla na Vlastimila Brodského, který sám o mnoho let později vzpomínal, jak u něj v roce 1960 zazvonil telefon a ozvalo se: „Tady Philippová! Prosím vás, Vlastíčku, pojďte se mnou dělat v rádiu takového skřítka. Vyprávěl by dětem pohádky. Vemte to! Vás bych nemusela kočírovat, máme na věci stejný pohled.“ A Bróďa, jak mu všichni s výjimkou právě zmíněné paní režisérky říkali, to vzal.

Zbývala vlastně jen maličkost – připravit pohádky. Mělo jich být asi tak 365, aby byly do foroty na celý příští rok. Ujali se toho ti nejlepší autoři jako Václav Čtvrtek, Olga Hejná, Marie Kubátová, Alois Mikulka, František Nepil a mnozí další, mezi nimi, což se možná dnes už ani neví, i např. Jiří Suchý. Jednu si dokonce napsal také Vlastimil Brodský a vzhledem k jeho příznačné skromnosti měla název Nic. Vedle toho dramaturgie sáhla i do klasického repertoáru, reprezentovaného třeba Boženou Němcovou, K. J. Erbenem či H. Ch. Andersenem, aby snad děti nebyly o nic ochuzeny.

Fáze pohádkových příprav spěla ke konci. Vypravěč, který usedne k mikrofonu, tu byl, ale jak se uvede, jak se představí? Že bude hrát roli rozhlasového pohádkového skřítka už bylo jasné, zbývalo vymyslet mu jméno. A opět s odvoláním na vzpomínky jeho otců stvořitelů (ovšem dámy nevyjímaje) je nutné říci, že dlouho jasno nebylo. V množství návrhů, které zabraly několik hustě popsaných stránek, vítězila jména dvě: Vítek alias Modrá čepička a Lucián. Volba nakonec padla na to druhé, jakoby světélkující skřítkovské jméno, a první pilotní pořady s touhle postavičkou byly natočeny. Jenže pořád to nebylo ono a navíc šéfové měli výhrady. A před autory byl ostrý start. Tehdy Olga Hejná pronesla cosi v tom smyslu, že nic lepšího už stejně nikdo nevymyslí a děti je třeba „poslat do Hajan“. A tak náhle, jakoby mávnutím kouzelného proutku se v minutě dvanácté zrodil Hajaja a jeho opravdu první pohádka z 2. ledna 1961, po nichž následovaly stovky, ba tisíce dalších.

Ale jestli si myslíte, že jsme obloukem přeskočili do současnosti a budeme rozhlasovému skřítkovi zapalovat padesát svíček na dortu, tak se mýlíte. Ano, před padesáti lety se opravdu poprvé objevil v rozhlasovém vysílání, jenže nebyl by to Václav Čtvrtek, kdyby nevymyslel nějakou kulišárnu. Jak to tedy bylo, Hajajo?
Inu, skřítek od počátku o sobě tvrdil, že se nenarodil jen tak, protože si ho někdo vymyslel, že tu vlastně žil už dávno, působil v jednom staropražském domě a pak jen nedopatřením na sto let usnul. Když se probudil a zjistil, jak moc se svět změnil, rozhodl se zaměnit své domácí poslání za to pohádkové. Neboli popravdě řečeno, jeho věk zůstává tak trochu cimrmanovským způsobem celému národu dodnes utajen.

Hajaja (historický obr. autorsky chráněn, pouze pro ČRo)Foto: ČRo 2 – Praha (archiv)

Svoji podobu ale díky Jiřímu Trnkovi neutajil a jeho hlas byl rovněž nezaměnitelný. V 60. letech se opravdu proslavil. Ačkoli se tenkrát pořad jmenoval Dobrou noc, děti, pro všechny to byl jednoduše Hajaja. A pan Brodský si jakožto Hajaja užil ještě víc. Dokonce tak, že mu to za nějaký čas začalo komplikovat jeho práci v divadle, když se při jeho nástupu na scénu ozývaly z hlediště výkřiky: „Hele, hele, Hajaja!“ A třebaže k Hajajovi postupně přibyl Hajadán v podání Jaroslava Kepky a o něco později i Kanafásek, na oblibě Bródi to nikterak neubralo, ba naopak. Děti mu psaly, svěřovaly se a Hajaja, samozřejmě v zastoupení redaktorského týmu, odpovídal. Měl svůj vlastní dopisní papír, ozdobné razítko se jménem a v rozhlasové fonotéce, kde jsou uloženy nahrávky, i vysílací pásy speciálně označené a vyhrazené jen a jen pro něj.

Jenže bylo nebylo… a třebaže jsme uprostřed pohádkového vyprávění, i mimo něj se děly věci. Po roce 1968 byl jednoho dne okamžitým rozhodnutím rozhlasového vedení vysloven panu Brodskému zákaz předstoupit před mikrofon. Pohádkový fond už byl naštěstí dost velký, aby se mohlo reprízovat a aby děti o svou pohádku nepřišly. S novými pohádkami se ovšem začaly ozývat další herecké hlasy. A tak ono hloupé politické rozhodnutí, které naštěstí nemělo až tak dlouhého trvání a pro herce fatální důsledky, znamenalo pro pana Brodského i částečné vysvobození z téměř nekonečného hajajovského údělu. Později natočil ještě mnoho a mnoho pohádkových příběhů, některé i znovu, protože jiným zásahem „shůry“ byla řada z nich smazána, ale vymanil se z každodenního nekonečného kolotoče. Přesto jak sám přiznával, mu rozhlasová práce vždycky přinášela obrovskou radost. A to zdaleka nemáme na mysli jen pohádky.

Ale dovolte ještě malou, lehce sportovní odbočku pro pamětníky. Rozhlasový Hajaja byl skutečným fenoménem své doby a pronikl i do sportu. Dokonce ani některá významná sportovní klání se neobešla bez jeho účasti. Platilo to hlavně o těch, která se v přímém přenosu vysílala před 19:00 hodinou, kdy „úřadoval“ ve studiu skřítek. A tak např. 18. února 1961 vstupoval do Stanislavem Sigmundem komentovaného přátelského hokejového utkání naší reprezentace s Kanadou, které mimochodem skončilo pořádnou gólovou nadílkou, bohužel v náš neprospěch v poměru 6:7. Ale slavil úspěch i na fotbalovém trávníku zásluhou legendárního československého fotbalisty Andreje Kvašňáka přezdívaného právě Hajaja.

A teď zase trochu suché historie pro ty, kteří mají rádi rozhlasové pohádky a vysílání vůbec. 6. ledna 1969 byl pořad přejmenován na Dobrý večer, děti. O tom, proč se tak stalo a proč právě na Tři krále, archivy mlčí. Možná zafungovala příznačná pohádková symbolika, ale spíš za tím stálo opět jakési rozhodnutí, z něhož nebylo úniku. Pohádky se připravovaly, natáčely a vysílaly dál, jen skřítka Hajaji v jedinečně zosobněném podání Vlastimila Brodského bylo méně.

Postupně se rozprostřela široká paleta pohádkových příběhů moderních i klasických, rejstřík hereckého vyprávění a po odchodu Heleny Philippové z tohoto světa i režijních postupů dalších režisérů, kteří tuto drobnou rozhlasovou práci pro děti stále ctí. Všem patří dík, a to včetně dramaturgů, kteří o tento pořad v minulosti pečovali – kromVlasty Váňové to byli např. František Nepil, Milena Lukavská, Markéta Zinnerová, Milan Navrátil, Martina Drijverová.

I při veškeré snaze tvůrců se ale stalo něco jiného. Hajaja, onen laskavý dětský kamarád, začal postupně mizet. Nebylo jak a s kým jej ztotožnit. Také jeho výtvarná podoba poněkud zastarala. Návratem k rozhlasovému heslu Hajaja se měl stát 1. leden 1982, kdy byl pořad potřetí přejmenován, tentokrát na ono prosté Hajaja evokující pohádkového skřítka. Ačkoli se vysílaly i mnohé tzv. kontaktní pořady, ačkoli tu pohádky byly dennodenně přítomné, věhlas rozhlasového Hajaji uvadal. Ale na druhé straně se není čemu divit, televize uváděla Večerníček už nikoli jen dvakrát týdne jako v jeho počátcích od roku 1967, ale denně a posléze i na obou tehdejších programech. Půvabné animované seriálky děti zaujaly víc než jen prosté vyprávění, byť právě ono odkrývá téměř nekonečný prostor pro vlastní fantazii. Starší Večerníčkův bráška, rád nerad, přenechal své místo na výsluní svému sourozenci. Ale nevzdal to. Věrní rozhlasoví posluchači naštěstí zůstali a díky jim i všem tvůrcům se pomyslný pohádkový štafetový kolík předává stále dál, novým generacím. Byla by škoda ho upustit, neřku-li zahodit.

V roce 1994 se z iniciativy redaktora hudební redakce Jiřího Dohnala zrodil nápad vyhlásit dětskou výtvarnou soutěž na oživení Hajajovy podoby. Z vítězných návrhů pak designéři stvořili dnešního skřítka. Má široký úsměv, oblek v barvě noční oblohy a nechybí čepice s dlouhým střapcem.

Tak známe Hajaju i dnes v době jeho padesátiletého rozhlasového výročí. Ale krom pohádek, které za něj dnes už převážně vyprávějí jiní, je stále tím pomyslným hybatelem, který se v rozhlasovém zákulisí stará o děti, o jejich radosti i strasti a svými příběhy, v nichž dobro a pravda s pohádkovou neomylností vždycky vítězí, je posílá do říše fantazie a snů. A podle moudrého citátu, který praví: „Kdo vymýtí ze svého srdce pohádku, otevře tím dveře ďáblovi,“ bychom neměli dopustit, aby se nám vytratil a rozplynul ve všednodennosti. Vždyť na hajajovských pohádkách „vyrostlo“ několik generací posluchačů i autorů. Za spisovatele jmenujme např. Václava Čtvrtka, Olgu Hejnou, Františka Nepila, Markétu Zinnerovou, Alenu Vostrou, Martinu Drijverovou Pavla Šruta, Irenu Obermannovou, Jindřicha Balíka, Melitu Denkovou, Arnošta Víta a mnohé další. A za posluchačskou obec nechť si každý, prosím, dosadí své jméno sám.

Připijme tedy (děti samozřejmě limonádou) veselým kulatinám rozhlasového skřítka Hajaji a společně trochu zavzpomínejme s jeho novoročním vysíláním starších nahrávek i s premiérovým vysíláním té nejnovější pohádkové nabídky v roce 2011.
Příležitostí ke vzpomínání bude také pořad Tobogan v sobotu 8. ledna na „dvojce“ Českého rozhlasu. A kdybyste snad oslavy čirou náhodou propásli, úplně postačí, když zachováte přízeň pohádkám, ty rozhlasové nevyjímaje. Stará se nám tam totiž o ně jeden skřítek…
A kdo dočetl až sem, ví o něm už skoro všechno.
Tak ať žiješ, Hajajo!

Hajaja