Akvárium aneb polidštěný zákon džungle

Přidal: Přemek |

Leden 8, 2011

Jakub Kamberský

Uvádíme recenzi hry Akvárium, kterou autor napsal pro Týdeník Rozhlas – v rozšířenou verzi!

V posledním listopadovém čtvrtečním večeru jsme v čase pravidelného cyklu Hra pro tento večer na Vltavě byli svědky poslechu rozhlasové koláže Akvárium.

Pro sebe bych tuto koláž o osmnácti epizodách nazval comedy-blogem. Jedná se totiž o autobiografické deníkové zápisky francouzské dokumentaristky Mariannick Bellot, která v nich na objednávku rozhlasu zužitkovala s notnou dávkou satiry a nadhledu své zkušenosti ze zaměstnání v jedné kulturní instituci. Tedy v takové instituci, kde hraje prim bezskrupulózní přístup tzv.super-šéfů, kde kvantita převyšuje kvalitu atd.

Autorka svůj pocit stísněnosti z takového druhu zaměstnání trefně přirovnává k akváriu, v němž bývají malé rybičky požírány těmi velkými, dravějšími rybami. Věrohodně popisuje principy a praktiky, které v této instituci panují. Před posluchačem defiluje nepřeberné množství postav a charakterů. Na jedné straně šéfové, které autorka výstižně nazývá otrokáři, na druhé straně řada zaměstnanců a vedle nich externistů, tzv. otroků, kterým nezbývá nic jiného, než dělat bezchybně svou práci. Sebemenší prohřešek, např. v podobě pozdního příchodu, odklonu od předepsaného oděvu, atd., znamená v lepším případě přeřazení na zpravidla nižší pozici, v tom horším rovnou vyhození. Někde mezi nimi se nalézá autorka a její protipól, kterým je kolega „mořský polyp“, podlézavě se deroucí nahoru.

Jeden se chce spolu s autorkou ptát, kam tato novodobá forma otrokářství může vést? V případě Mariannick k vysvobození, kdy dostane nabídku od známého napsat pro rozhlas o svých zkušenostech dokumentární epizodní miniseriál. Ten měl úspěch, proto byl přetvořen v rozhlasovou hru, která získala zvláštní ocenění na berlínském festivalu Prix Europa roku 2008. Krom franouzského originálu existuje ještě německá verze. Česká verze je třetí realizací.

K samotné realizaci: U režiséra Ivana Chrze lze obdivovat, s jakou vervou se přes svůj, řekněme, pokročilejší věk pouští do zvukově náročných experimentů, někdy i méně vydařených. Akvárium bych však řadil mezi ty vydařenější realizace.

Ivan Chrz v týmu se zvukovým designérem Ladislavem Železným a autorem hudebních motivů Ladislavem Křivohlavým vytvořili náročnou hudebně-zvukovou koláž, která velmi silně umocňuje prožitek z poslechu, povětšinou neupozaďuje obsah vyřčeného, byť by se tak na první poslech mohlo zdát. Zvuková složka je zde totiž záměrně nad slovem a dokresluje veškeré dění. Dobře to ostatně funguje při závěrečné scéně apokalypsy, případně při cestě hlavní aktérky městkou hromadnou dopravou, kdy jsme svědky myšlenek, které si sama vkládá do úst.

Ovšem ve chvíli, kdy do hry vstupuje dialog, který nám má napovědět něco o charakteru postav, tedy o možném průběhu děje, je malá hranice slyšitelnosti podstatným problémem.

Teď nejspíš někteří posluchači/čtenáři namítnou, že se mýlím. Bohužel i oni mohou mít pravdu. To, co jsem psal o zvukové složce a dialozích, platí za předpokladu, že by posluchači, stejně jako já, měli možnost slyšet původní nahrávku. Jinak vyzněla hra při poslechu na internetu a jinak v případě digitálního vysílání. Ano, mluvím o tzv. optimodech, jakýchsi regulátorech hlasitosti ve vysílání. Nejsou-li totiž optimálně nastavené, může se při tak náročné kompozici stát následující: mluvené slovo je silně v popředí, ruchy, které mají být nad slovem, jsou však notně tlumeny (internet), zároveň dialog, kterému nebylo původně na několika místech téměř rozumět, je tím pádem naprosto srozumitelný. V případě digitálním příjmu bylo mluvené slovo po celou dobu srozumitelné, a zároveň i scény, kde ruchy mají být nad slovem, vyzněly, tak jak měly vyznít.

Ve hře Akvárium je řada vtipných momentů z pera autorky, kterými se strefuje jednak do absurdit na pracovišti, ale i do rozhlasových klišé.

Ke cti tvůrců české verze je třeba dodat, že obohatili text o vlastní vtipné nápady, např. protknout hru hudebními motivy z Hvězdných válek, při zmínce o penězích použít jako podkres notoricky známou píseň Money od skupiny Pink Floyd, práci na počítači navodit koláží známých zvuků nejrozšířenějšího operačního systému Windows, jako bonus použít volně dostupnou hlasovou syntézu pro nevidomé. Dalším příkladem budiž vtipná parodie na Schwarzenegerovy repliky při zmínce velkého šéfa typu Arnold Schwarzeneger, vložené do úst právě Pavlu Soukupovi, který jej často daboval.

Pak se zde objevují ale narážky běžnému posluchači takřka nesrozumitelné. Mám na mysli scény v hromadné dopravě, kde byly použity výpadky a špatný střih. Byť od tvůrců vím, že to byl záměr, stejně jako posluchači neznalému věci mi tento záměr vyšel samoúčelně a rušivě. Naprosto vyčnívá nejen z celé vycizelované kompozice, ale hlavně nijak nezapadá do hry. Totéž bych řekl o scéně, kdy se na samotném závěru hry dostaneme do studia, z něhož se ozývá lamentace dramaturga nad nedostatkem peněz, nevyřešenými autorskými právy, atd. Tahle scéna navíc působí dost křečovitě. Zkrátka a dobře, všeho moc škodí.

Z herců se na prvním místě patří zmínit Janu Strykovou, která se zhostila partu Mariannick se vší grácií, nadhledem a civilností. Je dobře, že se režisérovi podařilo utlumit teatrálnost, ke které má často náběh. Klobouk dolů před oběma.

Chválit Pavla Soukupa by bylo nošením dříví do lesa, tady je třeba ocenit jeho smysl pro humor i pokoru, s jakou se zhostil menší roličky známého hlavní hrdinky a namlouvače názvů jednotlivých epizod.

Menší výhrady bych měl k Michalu Novotnému, který sice roli podlézavého Polypa hraje přesvědčivě, ale přehnaně civilním projevem až ku škodě věci, kdy některé jeho repliky byly na hraně srozumitelnosti.

Přes veškeré výhrady, patří hra Akvárium k jedné z několika vůbec nejlepších realizací roku 2010.

Názory a komentáře