Páteční večer – Ostrava – město stvořené z příchodů (2010)

Přidal: Přemek |

Únor 2, 2011

Připravila Marina Feltlová. Režie Radovan Lipus.

Účinkují Veronika Forejtová, Jan Fišar a Martin Jemelka.

Připravila Ostrava v roce 2010. Premiéra 4. 2. 2011 (120 min.).

Lit.: Lipus, Radovan: Ostrava, město stvořené z příchodů. In web Ostrava 2015, b. d. (článek). – Cit.: Jsou města určená mořem. Přístavem. Loděmi, které do něj vplouvají, vůní koření a vzácných dřev. Křikem nosičů a skřehotáním racků. Jsou města určená přílivem a odlivem. Škeblemi vyvrženými na písčitou pláž, zápachem tmavých chaluh, sesychajících jako končící den v mihotavě zapadajícím slunci.
Jsou města určená císaři a králi. S pyšnou, pevně rozvrženou osnovou, přísnou dominancí královského hradu, paláce či biskupského chrámu. Města zmlklých gotických chrličů, matně zelených barokních kupolí a překvapivě kypivých kašen. Města stinných zahrad. Žloutnoucích, drobně popsaných foliantů v renesančních knihovnách a ještě neúplných glóbů, na kterých dosud scházejí kusy kontinentů i celá souostroví.
Jsou města určená vojevůdci, generály a stratégy. Na strmém ostrohu v ohbí prudké řeky stojí pevnost, až po bradu zasekaná do skály. Pozoruje okolí štěrbinami střílen a pod víčky má černé zornice hlavní kanónů. Obytnými domy jsou zde kasárna, pravoúhlou šachovnici ulic naruší jen nevysoká vížka kostela sloužící nikoliv ke chvále Boha, ale jako pozorovatelna blížících se nepřátel. Jinde zas rovinatou krajinu protkává sestava obranných příkopů a kanálů. Při pohledu z nebe jsou dobře čitelná souhvězdí bastionů a ravelinů. Města přehledná. Mírou vzdálenosti je dostřel.
Jsou města určená brodem. Kupeckou stezkou. Křižovatkou cest. Strohou a přímou císařskou silnicí. Tržištěm, které protíná. Bachratými kupeckými domy s doširoka rozkročenými mázhausy zaklenutými diamantovou klenbou. Města skladů soli, obilí a plátna. Města s patrovými sklepy plnými dubových sudů se španělskými víny, v barvě zčernalé zasychající krve. Jsou města určená tím, co je pod nimi. Stříbrnými doly. Mědí a zlatem. Diamanty. Uhlím.
Tato města bývají určená příchody. Příchody lidí. Navzdory hlubokému vnitrozemí stvořená vlnami. Vlnami příchodů. Příboji příchodů vyplavujícím z hlubin zkamenělého třetihorního moře na černou uhelnou pláž tisíce osudů nových a nových korýšů, hlavonožců, elektrických rejnoků, zbloudilých raků poustevníků, zmatených sasanek, průsvitných medúz, velkých dravých ryb i osamělých obřích plejtváků. Města – chvějící se obnažený sval. V okamžiku zrodu i těsně před zánikem. Města oficiálně a slavnostně nikdy nezapočatá a proto nikdy neukončená. Textura. Struktura. Tkáň.
Takovou tkání je Ostrava. Nedynastická. Nepatricijská. Nesídelní. Aristokraticky plebejská bez uzardění. Přímočará bez formalit. Stvořená vrstvami a sedimenty jednotlivců i rodin, přicházejících sem z Haliče, Slovenska, Řecka, Rakouska, Vietnamu, Koreje, Německa, Polska. Za chlebem. Za existencí. Za přežitím. Za závratí. Za tušením bohatství. Za zmarem iluzí.
Stejně jako je urbanismus Ostravy, celý ten neevropský, spíše amerikánský aglomerát spečen a ztaven dohromady z nesourodých kusů vesnic, samot, továren, šachet, sídlišť a měst, je i jeho duše slita za vysokých teplot a sálavého žáru dějin, z rozmanitých rud a hornin. Jak je tu dráty, potrubím, kolejemi, kusy lesa, pláněmi, nadjezdy a čtyřproudými silnicemi odvahou, silou, odevzdaně i svévolně zdrátován dohromady ten zpřevracený a zohýbaný kus světa a pojmenován městem Ostravou, stejně tak jsou tu svými osudy a poryvy historických či politických příbojů, smrští i odlivů spojeni a připoutaní k sobě lidé rozmanitých, mimoběžných, často však i protichůdných a soupeřících osudů. V jednom vchodu porubského budovatelského činžáku tak mohou dnes v identických bytech nad sebou bydlet – zasloužilý hornický předák, stále uvědomělý soudruh a přesvědčený komunista, stejně jako teprve nedávno soudně rehabilitovaný pilot britské RAF, či šedovlasý řecký emigrant, nebo vietnamský obchodník a pod ním respektovaný kardiochirurg, který sem přišel před lety na umístěnku z Prahy. Potkávají se na jednom schodišti, jezdí stejnou zdviží. Z oken pozorují stejný strom i stejné parkoviště. Stejně nad nimi svítá i smráká se.
Ostrava je stvořena příchody. Přílivy. Průtoky. Přívaly. Povodněmi příchodů a poryvy odcházení. Město, které není určeno a ukotveno věžemi chrámů, cimbuřím hradeb, sítí exkluzivních bulvárů. Jeho kótami jsou komíny, těžní věže, vodárny a plynojemy. Jeho souřadnicemi jsou lidé, kteří sem odněkud přišli. Tady a teď. Tehdy i tam.
Ostravské příchody jsou drúzy příběhů, vychladlé i ještě žhavé pečeti osudů, struska příběhů vrstvená na vysokou, stále dýmající haldu. Na posvátnou horu Ema, z jejíhož vrcholu nepřetržitě stoupají vzhůru k obloze sirné páry, jako otázky Bohu, jako zpráva o zápalných obětech našich životů. V Ostravě, ve střední Evropě, ve městě na dávné jantarové stezce, s uhlím pod nohami a plameny koksoven nad hlavou. V Ostravě – ve městě stvořeném z příchodů.