Karel Weinlich (1930-2020)

Přidal: beatman |

Srpen 16, 2005

Režisér. V letech 1949-1953 studoval režii na DAMU, žák Josefa Bezdíčka. Do rozhlasu nastoupil v roce 1952 a působil zde do roku 1989 jako režisér, od roku 1989 až do odchodu do důchodu v roce 1995 jako vedoucí režisér vysílání pro děti a mládež. Režíroval stovky pořadů, především pohádky, hry pro mládež a umělecké četby (Wilde: Šťastný princ, K. J. Erben: Jabloňová panna, H. Ch. Andersen: Sněhová královna, A. de Saint-Exupéry: Malý princ, V. Hugo: Devadesát tři).

Režijně připravil také řadu her pro dospělé (Šotola: Pérák, Lebovič: Hledání v popelu, Benešová: A just věřím na duchy). Z ocenění: Prix Bohemia Radio 1994 (za hru Bakův příběh), 1996 (za realizaci Máchova Máje v podání DRDS), čestné uznání v roce 2001 (za pohádku Zlaté tajemství). V listopadu 1989 působil jako mluvčí OF Čs. rozhlasu. S rozhlasem spolupracoval ještě několik dekád. Zemřel krátce po oslavách jeho devadesátin.

Lit.: Weissová, Lucie: Život na román – pro ženy i pro náročné čtenáře. In Týdeník Rozhlas 16/2016 (článek).
Cit.: Ve vydavatelství Radioservis právě vychází kniha s názvem Karel Weinlich – pokus o životopis. Její autorka Lucie Weissová, dlouholetá Weinlichova kolegyně, zaznamenala běh života zajímavého člověka, rozhlasového tvůrce, na jehož pohádkách vyrostlo několik generací českých dětí. Náplní knihy jsou chronologicky uspořádané vzpomínky na dětství, živelné dospívání, studia na DAMU, k jejichž dokončení mu napomohlo otevření rozhlasové specializace, a hlavně tvůrčí práce v rádiu a ženy. Proslulý svůdce, milovník a desetinásobný manžel neskrývá, že má ženy rád. Ve svých vzpomínkách se netají ani podrobnostmi z jednotlivých vztahů, přestože je za každých okolností taktní a ohleduplný. Nechybějí ani ohlédnutí za působením v rozhlase. K těm nejvýraznějším patří dění v Československém rozhlase v listopadu 1989, kdy se Karel Weinlich stal v budově s adresou Vinohradská 12 mluvčím Občanského fóra.

MOJE LISTOPADOVÉ HRDINSTVÍ

Uplynulo pár celkem klidných týdnů až do pátku 17. listopadu. Tehdy jsem se úplně náhodou ocitl na Národní třídě. Ne proto, že bych šel demonstrovat, ale proto, že moje žena, zaměstnankyně Laterny magiky, se vracela ze zájezdu a já ji šel vyzvednout k Národnímu divadlu.

Všude bylo plno policajtů a já jsem se mezi nimi motal vstříc demonstraci, o níž jsem nevěděl. Zřejmě jsem nevypadal jako demonstrant, neměl jsem v ruce žádnou vlaječku ani transparent, a policajti mě nechali jít. Dostal jsem se až ke kordonu bílých helem, před nimiž stál dav mladých lidí. Náhle jsem zahlédl dívku, která před sebou držela rozsvícenou svíčku, a jeden těžkooděnec ji praštil pendrekem přes ruce, až j í svíčka vypadla na zem. To mě naštvalo: „Prosím vás, co to děláte?“ obořil jsem se na něj. „Vypadněte!“ řekl on. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že to tak nenechám. Svíčku jsem zvedl a jako důkaz ji strčil do kapsy. Dál už mě ale nepustili. Musel jsem se vrátit do Spálené ulice a obejít hlavní třídu postranními uličkami, abych dosáhl cíle své cesty a přivítal svou ženu navrátivší se z Eidhovenu. Nasedli jsme do taxíku a odjeli domů.

O brutálním útoku policajtů na bezbranné studenty jsme nevěděli.

Uplynul víkend, aniž by se ke mně cokoli z událostí v centru města doneslo. V pondělí ráno jsem přišel do rozhlasu a už u vrátnice jsem se dozvěděl, že ústřední ředitel Karel Kvapil, zvaný pro svou kudrnatou kštici Afroředitel, zve zaměstnance do Studia 2. Bylo tam narváno. Lidi už věděli, že se něco stalo na Národní třídě, a byli zvědavi, jak se k tomu vedení rozhlasu postaví. No, jak se dalo čekat. Kvapil pronesl projev o protistátních živlech placených zahraniční propagandou, snažící se rozvrátit naši společnost lživými informacemi o brutálním potlačení páteční demonstrace a o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi. Na podporu svých slov se obrátil do pléna a položil otázku:

„Ostatně soudruzi, byl tam někdo z vás? Viděl to snad někdo?“ Bylo ticho. Až se ozval hlas ze zadních řad: „Ano, já tam byl!“ řekl jsem. Všichni se otočili, ředitel znejistěl. Očitého svědka nepotřeboval. Vytáhl jsem z kapsy svíčku a vyprávěl, co jsem na Národní třídě zažil. Tím se ovšem atmosféra v sále radikálně změnila a Kvapil se svou suitou urychleně shromáždění opustil.

VESELÉ HISTORKY Z NEVESELÉ DOBY

Po roce 1969 nezůstal v rozhlase kámen na kameni. Mnoho slušných a kvalitních kolegů muselo odejít a nahradili je lidé režimu loajální, prospěcháři slabého charakteru, straníci bez víry v Marxe a Engelse. Nás, kterým bylo dovoleno zůstat, mnoho nebylo. Ale na jednoho, který přežil všechny režimy, si vzpomínám. Funkcí byl příslušník stráže čili vrátný a jménem (alespoň tím, které jsme mu dali) to bylo Ušaté torpédo. Takový hubený mužíček s odstálýma ušima, připomínal spíš tyčku s držadly. Mezi těmi držadly bylo zřejmě vzduchoprázdno, a tak dlouholeté působení Ušatého torpéda v rozhlase bylo poseté veselými příběhy. Jednou vyžadoval po herci Národního divadla Františku Kreuzmannovi, aby vyplnil návštěvní formulář. Zasloužilého umělce se dotklo, že se k němu nějaký vrátný chová jako k řadovému občanovi a že ho nezná. Do rubriky důvod návštěvy napsal: Atentát na ředitele. Strážný, spokojený, že byrokracii bylo učiněno zadost, ho pustil nahoru.

Kreuzmann chodil po baráku a vykřikoval: „Kde tu máte ředitele? Jdu ho zabít, mám to úředně povoleno!“ Jednou jsem byl v karlínském studiu a najednou pro mě přiběhli: „Karle, honem poběž dolů, Karen mlátí Ušaté torpédo!“

Co se nestalo: Bedřich Karen, další slavný herec, s hůlčičkou a květinou v klopě minul vrátnici, aniž by j í věnoval pozornost. Ušaté torpédo vyběhlo a zakřičelo: „Haló, soudruhu, kam jdeš?“ Karen pokračoval v chůzi. „Soudruhu, stůj!“ Soudruh nejen že nezastavil, ale ani se na toto oslovení neotočil. A tak vrátný použil nejtěžší kalibr: „Stůj, nebo střelím!“ Teď se mistr Karen konečně otočil, vycházková hůlčička se v jeho rukou změnila ve zbraň, se kterou se vrhl na strážného. Ten naštěstí nevystřelil, ale zbaběle uprchl do své kukaně.

JAK JSEM SI NAMLOUVAL VĚRU KUBÁNKOVOU

Sedl jsem do vlaku a odjel na sever.
Na peroně mě čekala delegace: předseda družstva, jeho dvě dcery a nějací další členové JZD. Ex post jsem se dozvěděl, jaká událost to pro obec byla. Nikdo nevěřil, že jsem student lačný po práci v zemědělství právě v jejich vesnici. Obyvatelstvo se rozdělilo na tři skupiny.

Jedni se domnívali, že chci utéct přes hranice. To byli asi ti méně inteligentní, protože kdo by utíkal do Polska. Druhá část mě měla za estébáka, nasazeného ke sledování bůh ví koho. A třetí skupina se domnívala, že jsem ze Státní zemědělské inspekce a kontroluju jejich hospodaření. Skutečný účel mé návštěvy by neodhalil ani Einstein, kdyby ho v družstvu měli. Pracoval jsem na poli, oni mě dost šetřili, pořád mě pozorovali, kde co šmíruju. Zalíbil jsem se jedné z předsedových dcer a on tomu byl nakloněn. Posílal nás spolu pro seno kravám, ale já byl duchem jinde. V bývalé celnici, kde žila Věřina matka a kde teď přebývala i Věra. Každý večer jsem se vydával do luk, abych tam natrhal kvítí, a to jsem pak pověsil na kliku jejich domu.

Další dění by bylo hodno sovětského barevného velkofilmu. V družstvu zjistili, že mám řidičský průkaz, a udělali ze mě traktoristu. Tahal jsem samovaz, to byl předchůdce kombajnu, který za traktorem vázal snopy. Dostal jsem za úkol žnout u staré celnice. V domě, jak jsem se později dozvěděl, se odehrálo toto: Věřina sestra povídá: „Hele, Věro, ten traktorista vypadá, jak kdyby Weinlichovi z oka vypadl, pojď se podívat.“ Jel jsem přímo proti domu, viděl jsem ji a ona uviděla mě. Ještě ten večer jsme se v lučním kvítí zasnoubili.

PAJDULÁČCI Z LÁSKY

Vzhledem k tomu, že já a několik málo dalších kolegů v rádiu bylo bezpartijních, musel se najít způsob, jak nám sdělovat, co strana a vláda po nás chce. Nejdřív se setkávali ve čtvrtém patře soudruzi se zlatými křidélky. Ti to pak oznámili soudruhům s normálními křidélky. A ti vyslali Václava Čtvrtka, šéfa odborů, aby nám, nestraníkům, oznámil vrcholná stranická rozhodnutí. Tímto postupem, po stranické linii, jak se tehdy říkalo, se řešily i všechny problémy na pracovišti. Jeden z nich nastal, když mě Světla Amortová udala, že jsem oslovoval herce pajduláčci. Zase za mnou přišel Václav Čtvrtek s úkolem dovést mě na stranický výbor ke konfrontaci se soudružkou Amortovou.

Tam Světla Amortová promluvila v tom duchu, že prý snižuju důstojnost herců, když je oslovuju pajduláčci. Režírujete-li herecké osobnosti, je dobré s nimi navázat neformální vztah. To moc nejde, když jim říkáte soudruzi, jak se to vyžadovalo a jak by to jistě chtěla i paní Amortová. A těm velkým hereckým hvězdám – Štěpánkovi, Högerovi, Smolíkovi – to nevadilo. Tušili, že tím obcházím nařízení o soudruhování, a věděli, že je tak oslovuji s láskou. Když to soudružka Amortová nanesla, obrátil se na mne předseda stranického výboru, abych reagoval. Začal jsem, jak jsem byl naučen: „Soudruzi, sebekriticky přiznávám, že… (to byl známý otvírák při podobných akcích)… říkám hercům pajduláčci. Je to proto, že jsou mi blízcí, mám je rád, nesmírně si vážím jejich práce a jsem mezi nimi šťasten. Ale soudružce Amortové se omlouvám a slibuji, že už jí nikdy pajduláčku neřeknu.“

PŘÍSNÝ REŽISÉR

Sahal jsem také po mladých začínajících hercích, potřeboval jsem mladé hlasy pro princezny, prince a hloupé Honzy. Princezna musela mít hlásek, o který se posluchač strachoval. Nejméně dvakrát za rok jsem dělal – dneska bychom to nazvali castingy na uměleckých školách.

Nebylo to jednoduché, protože slečny studentky mívaly hlasivky posílené fernetem a cigaretami, a že by se takový hlas nechal vyštvat v lednu do Krkonoš na jahody, to by mi nikdo nevěřil. Naďa Konvalinková, Tomáš Topfer, Jirka Langmajer patřili k hereckému dorostu, který jsem objevil, a dodneška na to, snad s láskou, vzpomínají. Tvrdí -a možná na tom něco je -, že u Weinlicha začínali jako věci. Porouchaný budík, tužka, pero, kalamář, židle. Když jim to šlo, byli povýšeni na zvířátka: štěkali, mečeli, a teprve když uspěli jako všemožná havěť, mohli se z nich stát lidé.

Jsou herci, kteří se už tak narodili. Za všechny můžu jmenovat Jaromíra Hanzlíka. Přišel z ulice do Vinohradského divadla a mohl hrát cokoliv. Všechno, co řekl, byla pravda. Postavil se před kameru v Romanci pro křídlovku a divák ani nedýchal, jak s ním prožíval jeho trápení a touhy. Nepotřeboval k tomu žádnou školu stejně jako Landovský, Čepek, Hrušínský.

***

Karel Weinlich (1930)

Studoval herectví a rozhlasovou režii na DAMU (1949-1953), na doporučení svého pedagoga Josefa Bezdíčka nastoupil v roce 1952 jako režijní elév do Československého rozhlasu. V Hlavní redakci pro děti a mládež působil s krátkou přestávkou, kdy ho zlákalo divadlo, až do odchodu do důchodu v roce 1996. S rozhlasem však i nadále spolupracuje. V listopadu 1989 spoluzakládal rozhlasové Občanské fórum a stal se jeho mluvčím. Jeho režijní práce sahají od pohádek a her pro mládež až po hry pro dospělé posluchače a počítají se na stovky. Mezi jeho režiemi zaujímají zvláštní místo Andersenovy pohádky, v nichž dokázal zmírnit „drsný severský nádech“. V největší oblibě však má české pohádky a je spokojen s přezdívkou, které se mu dostalo -„pohádkář český“.

Autoři, režiséři, interpreti