Nevěsta (1966)
Adolf Hoffmeister. Veselohra. Rozhlasová úprava Jaromír Ptáček. Scénická hudba Jaromír Dlouhý, hraje Taneční orchestr Gustava Broma. Zvukový mistr Otakar Tajovský. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Miroslav Nejezchleb.
Osoby a obsazení: Harry White (Rudolf Krátký), Anny Back (Miriam Hynková), notář (Jiří Brož), John Mac Denby (Zlatomír Vacek), číšník (Jiří Letenský), kamelot (Jaroslav Kuneš), lékař (Pavel Kunert), sestra (Libuše Billová), pán (Arnošt Navrátil), Hester (Zora Bílková), Nelly (Jana Kuršová), Fanny (Marie Durnová), Mary (Libuše Přichystalová), Pola Ona (Helena Trýbová), stařec (Karel Fajt), představená (Jana Ebertová), pastor (Ladislav Suchánek), Voiceband (Olga Hegerová, Eva Hradilová, Jana Hlaváčková, Libuše Vaněčková, Jiří Olijnyk, Jan Heger, Jaroslav Tuček, Marcel Halouzka).
Natočeno 1966 (53 min). Premiéra 14. 6. 1966 (Československo I). Repríza 29. 1. 2006 (ČRo 2 Praha, 20.30 h); 5. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.).
Pozn.: V roce 1970 vznikla v brněnském televizním studiu inscenace podle Hoffmeisterovy Nevěsty Růženko, spíte sama? (scénář a režie Dušan Klein, v hlavní úloze Jiří Hrzán).
Lit.: Nešvera, Karel: Ve stínu importu. In Večerní Praha XII/138 (3552), 13. 6. 1966, s. 3 (článek).
Lit.: Hložková, Hana: Adolf Hoffmeister: Nevěsta. In web ČRo 3 Vltava, říjen – listopad 2016 (článek). – Cit.: Americká veselohra ve třech jednáních, jak avantgardní drama Nevěsta nazval její autor Adolf Hoffmeister, pojednává o jedné kuriózní podmínce k získání miliardového dědictví. V malém baru hlučného velkoměsta sedí mladík, který má sotva na šálek kávy. Krátce předtím, než se z novin dozví o úmrtí svého movitého strýce, potká krásnou dívku z Texasu, do které se zamiluje. Mohlo by se zdát, že naplnit poslední vůli strýce bude snadné, ale naivní dívka má právě sjednanou schůzku za účelem sňatku.
Než se Harry White rozhodne projevit své city, Anny Black mu mizí ve společnosti muže na inzerát. Hned nato obdrží smutnou i potěšující zprávu zároveň, a sice že ho zesnulý strýc v závěti učinil univerzálním dědicem. Aby získal pohádkový majetek, musí se do 24 hodin oženit s pannou, což se zdá prakticky nemožné. Desetimiliardové dědictví však k Harrymu záhy přiláká protřelého obchodníka a spekulanta Johna Mac Denbyho, který – s vidinou tučné provize – slíbí, že mu nevěstu najde. Jaké je ale jeho zděšení, když zjistí, že „ženy nadobro porazily panenství“ a jediná panna, kterou je možné pojmout za choť je figurína z výlohy. Za patřičnou úplatu notáře i kněze je ale možné, aby se s ní Harry oženil. Co má Harry dělat? Oženit se, nebo čekat, jestli se náhodou neobjeví Anny?
„Svět a reklamy otáčej se hvězdami, frkačky aut, lomoz provoz jazz band velkoměsta,“ tak zní citace z dadaistické komedie výtvarníka, literáta, publicisty a karikaturisty Adolfa Hoffmeistera (1902 – 1973). Hra, zesměšňující obchodní manýry, kterými jsou ovládány mezilidské vztahy, byla poprvé uvedena 25. května 1927 v Osvobozeném divadle v režii Jindřicha Honzla. Patří k několika českým avantgardním dramatickým experimentům, ve kterých se důsledně pracuje s hravostí jazykovou i situační, ale také s voicebandovými pasážemi, pohybovými vstupy aj., jimiž Osvobozené divadlo manifestovalo svou koncepci poetismu.
Rozhlasová inscenace ze šedesátých let 20. století zachycuje s lehkostí a vtipem dadaistický humor i revuální strukturu dramatu, aniž by text používala k pouhé historické „rekonstrukci“ určité divadelní poetiky. Herecká stylizace, vyžadující odpsychologizovaný projev, jakož i zcizující prvky – v podobě rytmizace pomocí voicebandu, ale i písňových vstupů, činí z inscenace i pro současného posluchače svižné a zábavné dílo, jehož smyslem bylo také zaznamenání divadelní tvorby, prezentující českou meziválečnou avantgardu.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Nevěsta od Adolfa Hoffmeistera. Je to i v rámci brněnských inscenací, které se vyznačovaly v šedesátých – stejně jako ve třicátých – letech objevností, něco nebývalého a nečekaného; je to poučený a s nadhledem natočený exkurz do poetiky a inscenační lehkosti avantgardy let dvacátých. Režisér Nejezchleb tu výtečně pracuje s voicebandy, jazzovou kapelou i s jednotlivými herci, vytvářeje tak atmosféru, jakou bychom si snad mohli představit v Divadle DaDa nebo v avantgardních počátcích Osvobozeného.
Text je pravda již notně zaprášený, původní humor se nám tak trošku vytratil, ale – pánové i dámy prominou – ten „ajfr“, ta síla nadšení a invence, které se v hojném množství dostavily do brněnského studia jednoho dne roku 1966, ty stojí za to…