Tantalův rod 1/3 (2006, 2019)
Rozhlasová hra na staré řecké motivy. Napsal Jan Vedral. Hudba Vladimír Franc (+ použitá hudba z filmu Řek Zorba). Dramaturg Ivan Hubač. Režie Aleš Vrzák.
Osoby a obsazení: Lukáš Hlavica (posluchač, Poseidon), Ilja Racek (Dadúchos), Ivan Trojan (Pelops), Magdaléna Borová (Hippodamia), Pavel Rímský (Áres), Ladislav Frej (Oinomaos), Martin Zahálka (Myrtilos), Rudolf Kvíz (hlas). Dále účinkují Ivan Řezáč, Vilma Cibulková, Lucie Trmíková, Vojtěch Hájek,Taťjana Medvecká, Daniela Kolářová, Kryštof Hádek, Miroslav Táborský a Jana Stryková.
Natočeno v roce 2006. Předpremiéra leden 2007. Repríza 10., 17. a 24. 1. 2015 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).
Vydala Radiotéka, červen 2019 (MP3).
Část první – Zrození bohů. Premiéra 10. 2. 2007 (Praha, 13:00 – 14:00 h.; 56min.).
Část druhá – Tantalova muka. Premiéra 17. 2. 2007 (Praha, 13:00 – 14:00 h.; 54 min.).
Lit.: Goščíková, Romana: Nikdy to neskončilo a nikdy neskončí… In: Týdeník Rozhlas, č. 2/2007, rubrika Jak to slyší.
Veselovská, Kateřina: Tantalova muka – dar nikoliv danajský. In: Týdeník Rozhlas, č. 6/2007, rubrika Jak to slyší.
Cit. – Romana Goščíková: „Nikdy to neskončilo a nikdy neskončí… I takto bychom s nadsázkou mohli nazvat velkolepý plán Českého rozhlasu natočit seriál z řecké mytologie Achajové. Zatím vznikly první tři díly, které tvůrci představili v předpremiéře veřejným poslechem: po krátké ukázce z první a druhé části (Zrození bohů, Tantalova muka) následoval celý díl třetí (Pelopovy námluvy). Málokdy má kritik příležitost vnímat rozhlasovou tvorbu „divadelně“, v početném publiku; vlastní emociální prožitek to skutečně může obohatit.
Většina přítomných v následné diskusi ocenila dramatičnost inscenace, emotivnost a kompozici pořadu – propojení mýtů s dneškem prostřednictvím rozhovoru Posluchače se sběratelem příběhů Dadúchem. Po možná příliš dlouhé expozici, v níž se přes rozbouřené moře dostaneme k Poseidonovi a jeho sporu s bohem války Áreem, se přeneseme k Pise, kde právě probíhá závod koňských spřežení krále Oinomaa a nápadníka jeho dcery Hippodamie. Ten vzápětí končí porážkou mladíka a na kůl putuje další hlava. Oinomaos je díky pomoci svého otce Área neporazitelný, ale jen do té doby, než se do děje zapojí Poseidon, stojící na straně dalšího z princezniných ctitelů – Pelopa.
Autoři ve snaze co nejvíce rozšířit posluchačův obzor zmiňují vedle čitelného hlavního příběhu řadu osobních a místních jmen, která jsou sice vysvětlena, nicméně ne vždy jsme je schopni z množství informací vstřebat. Kromě toho zde nalezneme také odkazy k dějinám malířství i k novodobým událostem (Osvětim, Hirošima, vlny tsunami).
Pelopovský mýtus má ovšem různé varianty. Ne ve všech se mluví o incestu mezi Oinomaem a Hippodamií, v některých je věštba, podle níž má král zemřít rukou svého zetě. Tvůrci rozhlasového zpracování upravili motivaci oněch krvavých závodů (velice napínavě vyjádřených kombinací reálných zvuků jedoucích vozů, koňského cvalu, i komentářů Posluchače a Dadúcha) a strach ze smrti nahradili chlípností, kterou Ladislavu Frejovi opravdu věříme. Také ostatní herci se svých postav zhostili přesvědčivě a jejich dialogy jsou plné napětí – zvlášť poutavé je seznámení Oinomaa s Pelopem v podání Ivana Trojana a znásilnění Hippodamie.
Jednou z nejdůležitějších a nejzdařilejších složek inscenace je emotivní hudba, která nejen podtrhuje, ale mnohdy i vytváří atmosféru a napětí. Totéž platí o reálných zvucích přílivu, zápasu, jedoucích vozů, seknutí meče, aj. Je ovšem otázkou, jestli z běžného přijímače vyzní tak působivě, jako v poslechové místnosti Českého rozhlasu.
Seriál by se mohl stát příjemnou i užitečnou vzdělávací součástí rodinných podvečerů. Proto doufejme, že trilogií Tantalův rod neskončí a brzy si poslechneme další pokračování.
Kateřina Veselovská: „První tři ze zamýšlených čtyřiadvaceti dílů mytologického seriálu Achájové (Zrození bohů, Tantalova muka a Námluvy Pelopovy) zachycují prvotní spor lýdijského krále Tantala s bohy a jeho následky až po závod Pelopa s Oinomaiem. Téma je to nosné, leč posluchačsky poněkud náročné. Zpřítomnění antiky zahrnuje několik problematických aspektů, z nichž nejpodstatnějším se jeví míra poučenosti diváka či posluchače.
Cyklus má v podtitulu přídomek „rodinný“. Dramaturgie zvolila inscenační klíč, který skutečně nabízí zážitek ze hry posluchačům každého věku – nepředpokládá ani nevylučuje znalost mýtu. Režijní koncepce je založena především na neustálém toku energie, který vtáhne do příběhu i posluchače antikou zcela netknuté. Režisér Aleš Vrzák se snaží především o opodstatnění starověkých mýtů ve spojitosti s dnešní dobou. Sází tedy na obecně platné přesahy mýtu, především „boj chaosu a řádu, který nikdy neskončil a nikdy neskončí“.
Dalším úskalím inscenování antické mytologie jsou vzájemně provázané, leč spletité dějové linie. Příslovečnou Ariadninu nit nahrazuje rámcová koncepce příběhu. Spočívá ve vyprávění starce Dadúcha (skvělý Ilja Racek), který sedí se svým posluchačem na břehu moře, symbolu věčné obnovy, a vrací se k osudu Tantala a jeho rodu. Vedralovo pojetí se neodchyluje od původního mytologického syžetu: Tantalos chtěl vyzkoušet vševědoucnost bohů tím, že jim na hostině předložil maso svého syna Pelopa. Byl za to uvržen do podsvětí, kde trpěl trojími mukami. Oživený Pelops později zápasil s Oinomaiem o jeho dceru Hippodamii. Na tuto stručnou osnovu je ovšem navázáno množství odboček (příběh Brotea atd.), které děj „zahušťují“ a komplikují. I přesto se podařilo zachovat srozumitelnost základního příběhu.
V jednotlivých peripetiích je kladen důraz na detail v práci se stereoefektem a zvukem vůbec. Můžeme tak slyšet každé šplouchnutí moře, každý zvuk meče při souboji. Působivé jsou zejména scény závodu spřežení Pelopa a Oinomaia, navozující atmosféru Kakojannisových filmů ze šedesátých let – v některých pasážích inscenace je ostatně použita hudba z filmu Řek Zorba. Nebezpečí nepřehlednosti zde bylo překonáno i výběrem herců a jejich režijním vedením. Hlasy jsou snadno rozlišitelné, velká jména české činohry dokáží zahrát a barevně odstínit také mnoho různých poloh v rámci jediné postavy. Autenticky, ale ne vulgárně vyznívají i místa interpretačně choulostivá (např. znásilňování Hippodamie otcem).
Výrazová pestrost vyniká především díky Vladimíru Franzovi. Ten obohatil scénickou hudbu mimo jiné o chór, odkazující na původní inscenace antických her. Chór zde plní tradiční funkci „komentátora děje“, zároveň ale přispívá ke zvýšení napětí inscenace. Jeho vstupy jsou založeny na principu středověkých madrigalových písní. Soubor Ars Brunensis Chorus byl využit i v dalších úryvcích, efektivně navozujících například atmosféru podsvětí.
Ač by se mohlo zdát, že realizace „antického cyklu“ představuje Prokrustovo lože rozhlasové dramaturgie, inscenační tým Českého rozhlasu se s touto tematikou vyrovnal se ctí. Tantalův rod je v rámci cyklu antických rozhlasových her jistě slibným začátkem. Ať už je intence tohoto „rozhlasového velkofilmu“ výchovná či pouze zábavná, má šanci uspět u posluchačů všech generací. Každý si tak může tantalská muka užít po svém.
(Publikované texty vznikly v semináři rozhlasové kritiky, pořádaném katedrou divadelní vědy FF UK Praha.)
Vedral, Jan: Nešťastní lidé s osudem nepřiměřeným… In: Týdeník Rozhlas, 7/2007.
Potřetí – a zatím naposledy – můžete vstoupit do zvláštního prostoru, který nenajdete na světě nikde, ale zároveň se nachází v každém z nás, a do času, který nikdy nebyl a zároveň trvá stále. I ve třetí epizodě seriálu Tantalův rod se můžete potkat s nevyzpytatelnými živly, jež jsme se naučili označovat souslovím mytičtí bohové. I zde se setkáte s nešťastnými lidmi, kteří se dopouštějí, či jsou oběťmi nepřiměřených skutků.
„Jak nešťastní jsou lidé s osudem nepřiměřeným!“ varuje nás ústy Chóru přes propast dva a půl tisíce let Sófokles v tragédii Oidipús. Míra, uměřenost, byla pro staré Řeky základní hodnotou života jedince, i celé pospolitosti, obce, polis. Dnešní mediální voayerství nejenže k nasycení údajné divácké poptávky nepřiměřenosti vyhledává, ale dokonce je už i samo produkuje. Přitom nad starými evropskými mýty prý moderní člověk krčí nosem – degradovaly se pro něj do podoby nějakých divných pohádek. Opravdu, co my máme společného s Oidipem, jenž zabil svého otce a souložil se svou matkou, s Médeou, která z pomsty nevěrnému manželovi zahubila své děti, s Oinomáem, který popraví každého nápadníka, aby jeho dcera Hyppodamia mohla zůstat současně i jeho manželkou?
Mnoho, chce se odpovědět neodpovědným prodavačům konzumentské zábavy! Mýty, tyto prvotní příběhy z úsvitu lidského vědomí, vyjadřují všechny skryté síly, které jsou – jako možnost – uloženy v každém z nás. Jsou to síly, které dokáží tvořit, ale i síly ničivé a sebedestruktivní. Ať nám bavičství, reklama a politika namlouvá co chce, mýty vědí, že nejsme na světě odsouzeni k nekonečnému štěstí.
Mýty formou obrazného vyprávění sdělují základní a prvotní lidskou zkušenost s těmito silami. Vyprávění mýtů lidem slouží tomu, aby tyto síly rozpoznali a ovládli. Denně se dozvídáme o starých lidech utýraných vlastními dětmi. Denně se někde v kontejnerech a na skládkách nacházejí zubožená tělíčka mimin a batolat, které zabily vlastní mámy. Nemine den, abychom nenarazili na odporné příběhy sexuálního zneužití dětí otci a matkami…
Dnešní euroamerická civilizace stojí na třech křehkých kulturních nohách – na starozákonním judaismu, novozákonním křesťanství a na antické mytologii. Z těchto zdrojů se napájela celá evropská kultura a vzdělanost, bez jejich znalosti nejsme schopni číst symboliku, porozumět idiomatům většiny děl, která zde vznikla. A tato díla předávají lidskou zkušenost předků, jejich zprávu o sdílení světa a života.
„Zrodili jsme se z příběhu a můžeme jej vyprávět,“ říká slavný scenárista J.- C. Carriére. A znalec mýtů K. Kerényi tvrdí, že „mrtvé příběhy“ vydávají svůj smysl jen tehdy, jsou-li přesazeny „do prostoru vyprávění a naslouchání“. Kde jinde takový prostor hledat, než v rozhlase?
Děkuji Českému rozhlasu 2, že před pěti lety přijal mou nabídku pokusit se o nové převyprávění základních obrazů a příběhů antické mytologie ve čtyřiadvacetidílném seriálu Achajové. První tři díly, sedminu zamýšleného celku, jsme vám, milí posluchači, nabídli k posouzení. Nebude záležet jen na silách tvůrců, ale i na vašem zájmu, zda se záměr završí, či skončí jako torzo. Slýchám totiž, že dnešního člověka více než prastaré příběhy zajímá jeho současnost.
Nebudeme-li ale hledat, a to i za pomoci nástroje, který za tím účelem objevili naši předci, totiž vyprávěním mýtů, ve svých životech míru, marně můžeme někomu jinému vyčítat, že jsme nešťastní. Svět není zásobárna požitků vyzývajících k neodkladné spotřebě a život není nástroj, jímž se těchto požitků můžeme nenasytně zmocňovat. Řecký mýtus o stvoření světa vypráví, že svět se zrodil z chaosu díky lásce, že boj řádu a chaosu, chcete-li, dobra a zla nikdy nekončí a že o jeho výsledku rozhoduje každým svým činem každý z nás.
Je lépe prožít krajnosti své duše sdílením mýtu, než je ověřovat činy. Hodně štěstí!
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Možná až moc chválím, nicméně nikdy jsem nepatřil k milovníkům řeckých bájí, ale tato hra mne zaujala. Třeba i skvělým hereckým obsazením. Takže ze svého pohledu mohu říct, že hra je určitě vhodná pro mládež. Chce to hustit do nich složitější poutavé příběhy, aby nezblbnuli s různých počítačových her, play stationů, tuctových stříleček apod.