Voloďa (2012)

Přidal: Přemek |

Březen 12, 2012

Anton Pavlovič Čechov. Příběh o krásném, ale i obtížném a bolestivém, období, kdy se chlapec mění v muže. Technická spolupráce Jiří Volf. Režie Luboš Koníř.

Účinkují Tomáš Drápela, Lenka Krčková a Daniela Bambasová.

Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2012. Premiéra 11. 3. 2012 (ČRo České Budějovice, 19:05 h.; 25 min.). Repríza 10. 8. 2016 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.) v cyklu Noční bibliotéka.

Lit.: Koníř, Lubomír: Březnové povídky budou z pera A. P. Čechova. In web ČRo Olomouc, b. d. (článek). – Cit.: Společným jmenovatelem březnových povídek bude osoba jejich autora – Anton Pavlovič Čechov, jeden z nejlepších a nejuznávanějších povídkářů všech dob.

Ruský spisovatel Anton Pavlovič Čechov se narodil v roce 1860 v Taganrogu jako syn obchodníka se smíšeném zbožím. Čechov studoval medicínu v Moskvě a na živobytí si vydělával psaním humoristických příběhů. Pomáhal tím živit svou matku i sourozence. Pod svá díla se podepisoval pseudonymem. Živil se také jako reportér ze soudní síně a psal rovněž komické texty pro divadlo.

Rozvíjel svůj talent, snažil se psát prostě a stručně, ale vystihnou při tom pravdu života. Čechov si celý život přál napsat velký román a dramatické dílo, ve kterém by popsal nelehký život své generace.

Jeho dramatická tvorba se však dostala mezi lid teprve po jeho smrti a získala si obdiv klasiků moderního divadla. Jeho hry jsou dodnes znovu a znovu uváděny po celém světě.

V roce 1888 přešel Čechov na žánr psychologické povídky. Soustředil se na vnitřní postižení postav a společenské atmosféry. V jeho dílech se i nadále uplatňoval jeho smysl pro humor. V posledních letech svého života Čechov tvořil pro divadlo. Anton Pavlovič Čechov byl vynikajícím povídkářem a tvůrcem lyrických komedií. Zemřel v roce 1904.

V nedělních podvečerech – vždy krátce po 19. hodině – uslyšíme v premiérovém vysílání postupně tyto povídky.

4. března:
MRÁZ, účinkuje Rudolf Kvíz

(úryvek z povídky)

…Zůstal jsem po maminčině smrti takový maličký čertík, sirotek bez přístřeší… Příbuzní a známí žádní, šaty roztrhané…, jedl bych, nocovat kde nemám, zkrátka bez obyvatelného místa.
Tehdy jsem musel za pětník denně vodit po městě jednu slepou stařenku… Byly zrovnatak kruté a tuze zlé mrazy. Sotva člověk vyšel se stařenkou ven, začínalo utrpení. Stvořiteli nebeský! Nejdřív dostaneš třesavku jako v horečce, krčíš se a poskakuješ, později tě začínají bolet uši, prsty i nohy. Bolí, jako by ti je někdo v kleštích svíral.
Ale to všecko by nic nebylo, to by byla hloupost, legrace. Horší je, když začne tuhnout celé tělo. Chodíš v tom mraze tři hodinky, vladyko svatý, a ztratíš lidskou podobu. V nohou ti cuká, na prsoutě tlačí, břicho se ti propadá a nejhorší je to, že u srdce bolí tak, že hůř ani být nemůže. Srdce bolí, nevýslovně bolí a v celém těle máš tíseň, jako bys nevedl za ruku stařenku, ale smrt…

11. března:
VOLOĎA, účinkují Tomáš Drápela, Lenka Krčková a Daniela Bambasová

(úryvek ze scénáře)

Voloďa:
Anna Fjodorovna se vracela od řeky, z koupání. Přes ramena měla osušku a pod bílým hedvábným šátečkem jí vykukovaly mokré vlasy. Voněla vlažnou, svěží vůní řeky a levandulového mýdla. Horní knoflíček blůzičky měla rozepnutý.
Anna:
Copak, Voloďo? Pročpak mlčíte? To se přece nesluší – mlčet, když s vámi mluví
dáma. Ech… Jaký vy jste přece medvěd, Voloďo! Pořád jen sedíte, mlčíte, koumáte,
jako nějaký filozof. Není ve vás ani kapička života, ani kapička ohně! Jste protiva,
namouduši! Ve vašich letech byste měl žít, skákat, bavit se, dvořit se ženám, hořet
pro ně!
Voloďa:
Díval jsem se na její osušku, přidržovanou bílou, baculatou rukou, a uvažoval, co říci – co udělat…

18. března:
V KŮLNĚ; UPRCHLÍK, (2 povídky) účinkuje Rudolf Kvíz

(úryvek z povídky Uprchlík)

Z malého okénka vykoukl do čekárny pacientů ospalý ošetřovatel.
„Tak se pojďte zapsat!“ vyzval přítomné.

Malý Paška se z maminčiných odpovědí dověděl, že se nejmenuje Paška, nýbrž Pavel Galaktionovič, že mu je sedm let, že neumí číst ani psát a stůně už od Velikonoc.

Sotva se zapsali, museli na chvíli vstát, protože čekárnou prošel doktor v bílé zástěře a přepásaný ručníkem. Když šel kolem jednoho z čekajících s obvazem na noze, pokrčil rameny a řekl jasným zpěvavým hlasem:
„Ty jsi ale trdlo! No řekni, nejsi trdlo?
Říkal jsem ti, abys přišel v pondělí, a ty si přijdeš v pátek!
Ale pro mě za mě nechoď třeba vůbec, když chceš, abychom ti pak uřízli nohu!“

Pak začal doktor ordinovat.

25. března:
VYŠETŘOVATEL, účinkuje Jan Dvořák
SPÁT A SPÁT! účinkuje Daniela Bambasová

(úryvek z povídky Spát a spát! )

„Podej mi to dítě!“ mluví na Varju něčí známý hlas.
„Ty spíš, mrcho?’
Varjenka vyskočí, rozhlíží se a pomalu chápe. Je ve světnici a uprostřed stojí mistrová, která přišla dítě nakrmit. Zatímco bachratá, ramenatá mistrová kojí, Varjenka před ní stojí a čeká, až skončí.
Venku zatím dostává vzduch modravý nádech, stíny a zelená skvrna od lampy na stropě blednou. Brzy bude ráno.

„Na!“ říká mistrová a zapíná si živůtek.
„Pláče a pláče. Asi ho někdo uhranul.“ Varjenka bere děťátko, položí je do kolébky a znova začíná kolíbat.

1. dubna:
SÁZKA, účinkuje Martin Hruška
ZAOSTALOST, účinkuje Rudolf Kvíz

(úryvek z povídky Sázka )

…a bylo dohodnuto, že právník si bude svou samovazbu odbývat pod nejpřísnějším dozorem v domku na bankéřově zahradě. Právník se zavázal, že po dobu patnácti let nebude mít právo překročit práh domu, spatřit živého člověka, slyšet lidské hlasy a dostávat dopisy a noviny. Povoloval se mu hudební nástroj, směl číst knihy, psát dopisy, pít alkohol a kouřit. S vnějším světem směl podle úmluvy udržovat styk pouze mlčky malým okýnkem, které bylo
k tomu účelu speciálně upraveno. Všecko potřebné — knihy, noty, víno a podobně — si mohl vyžádat písemně v jakémkoliv množství, ale jenom okýnkem. Úmluva obsahovala všecky podrobnosti a detaily, zaručující přísnou samovazbu, a zavazovala právníka, aby ve vězení setrval přesně patnáct let, od dvanácté hodiny dne 14. listopadu 1870 do dvanácté hodiny dne
14. listopadu 1885. Sebemenší porušení podmínek, byť i jen dvě minuty před stanovenou
lhůtou, bankéře zprošťovalo povinnosti vyplatit právníkovi dva milióny.

Povídky