Příběhy 20. století – Případ Zdeněk Mikš (2012)

Po únoru 1948 se ale ve škole změnil systém bodování: nejvíce bodů student získal nikoliv za odborné předměty ale za ty osvětové. Na prvních místech v seznamu se najednou ocitali mladíci s ústy plnými komunistických frází, paradoxně ti, kteří byli před Únorem na posledních místech.

„Většinou patřili k takové letecké spodině. Nešel bych s nimi létat skupinu ani za nic, poněvadž bych se bál, že by mne zabili,“ rozčiluje se dodnes Zdeněk Mikš. Po několika měsících pak přišla poslední zásadní změna: bezkonkurenčně nejvíc bodů student obdržel za členství v KSČ.

Prohlášení prověrkové komise

Prověrková komise letecké akademie měla předem připravený seznam osob, které měly být vyhozeny. Vyplývá to nejen ze vzpomínek studentů, ale i z archivního dokumentu uloženého v Archivu bezpečnostních složek (Vojenský historický archiv, Č.j. 21.512/Taj.let. 5.1949 ze dne 20.1.1949, originál je ve slovenštině):

„Podle předložených dokumentů o vojenských leteckých akademicích, určeno pro 5. oddělení velitelství letectva.

Je třeba ihned propustit z LVA akademiky, kteří nejenže nemají kladný vztah k lidově demokratickému zřízení našeho státu, ale přímo a otevřeně se stavějí proti státu a KSČ, která převzala zodpovědnost za budoucnost našeho lidu. Tito akademici vědomě převzali všechny negativní zásady od bývalých reakčních a proti lidových příslušníků velitelského a profesorského sboru LVA, kteří dnes většinou zběhli za hranice. Uvedení letečtí akademici se ani po únorových událostech nezměnili, jsou nadále nositeli a propagátory západní ideologie a není žádný předpoklad pro jejich převychování… Představitele naší vlády a národní fronty zesměšňují nevhodnými a nemístnými vtipy a kritizují. Na takové akademiky je zbytečné věnovat značný náklad na jejich další školení, proto je nutné je ihned propustit…“ A následuje třináct jmen studentů akademie včetně těch, kteří se následně pokusili o útěk: Horníčka, Klenovského, Mikše, Nového a Valáška.

V listopadu 1948 pozvali Mikše k politickému přezkoušení, podle něhož se mělo oficiálně rozhodnout, jestli zůstane na škole. Zdeněk Mikš věc považoval za dávno vyřešenou, protože o něm bylo všeobecně známo, že nové manýry, prosazované komunisty, nepodporuje. „U toho přezkoušení seděli študáci, kluci od nás, jeden větší lempl než druhý! A v čele kapitán politické osvěty Kugler!“ Prověrková komise vyloučila jen z Mikšovy třídy třináct akademiků včetně Zdeňka. Zbýval jim necelý půlrok do absolutoria.

Risk

V noci 13. května 1949 kolem půlnoci se pět mladíků a jedna dívka (Zdeněk Mikš, Jan Horníček, Jaroslav Valášek, Miroslav Nový a Vlastimil Klenovský, který přivedl ještě svoji dívku – jemnou, krásnou a dlouhovlasou Hedu Prokopovou) plížili podél železniční trati vedoucí od Chocně směrem k letišti.

Studenti museli zjistit, kde byli strážní – esenbáci Bernard a Pochobratský – překvapit je, odzbrojit, svázat a vyzvednout klíče od hangáru. Všichni počítali s tím, že jakmile na policisty vytáhnou zbraně, dobrovolně se vzdají. Klenovský a Valášek se s pistolí v ruce plížili k dvěma letadlům. Jedno byl Sokol, kterého chtějí ukrást, druhé menší dolnoplošník typu Čáp.

To se ale nestalo. Policisté byli po přepadení nejdříve překvapeni, ale po chvíli se jeden z nich vzpamatoval a vystřelil. Strhla se rvačka, při které jednoho z esenbáků střelili do ruky. Studenti nakonec vyhráli, krvácejícího esenbáka svázali a začali se připravovat na cestu. On ale pořád naříkal, jak ho rána bolí, že chce, aby mu ji Heda ošetřila a aby mu povolila pouta, protože ho tlačí. To ale posádka netušila.

„Vlastík seděl vedle mě a Heda na třetím sedadle za námi. Zavíral jsem kabinu a v duchu si říkal: teď mi tady můžete všichni vlézt na záda! A v ten moment to začalo. Najednou jsem slyšel ránu, jako když práskne motor. A pak zaslechnu Hedu říkat: ‚Vlastíku, on tě střelil?!‘ Podíval jsem se na Vlastu a už mu jen klesla hlava, zůstal viset v popruzích.“

„Jak jsem se pootočil, vidím koutkem oka, že za kabinou stojí esenbák a míří na mě puškou. Prudce jsem se sehnul, a protože jsem nebyl připoutaný, mohl jsem se ohnout až ke kolenům. Proto mám prostřelený obratel. Kulka se mi v ramenním kloubu otočila, roztrhla mi plíce a dodnes ji mám někde nad bránicí. Zůstal jsem nehybný, dělal jsem mrtvého. Vzápětí ten esenbák střelil Hedu, která pár vteřin chroptěla a umřela. Už neřekla ani slovo. Nikdy to nezapomenu: ‚Vlastíku, on tě střelil…‘ – rána a konec,“ popisuje tragédii Zdeněk Mikš.

Promiň Zdeňku, jsme plný!

„A teď si představte, vylezl jsem ven a doklopýtal ke klukům v té druhé mašině! Řekl jsem jim, co se stalo, že Vlastík a Heda jsou mrtví a mě střelili taky. No a kluci mi odpověděli: ‚Jsme plný!‘ Přidali plyn a odstartovali,“ vypráví Zdeněk Mikš. Zůstal na choceňském letišti postřelený, spolu se dvěma mrtvými v nepoužitelném letadle a se dvěma ozbrojenými esenbáky.

Druhý letoun odstartoval, měl však poškozený výškoměr. Posádka ztroskotala někde nad šumavskými kopci. Zázrakem přežili. StB však během jednoho dne všechny dopadla. Studenti, kteří přežili, u soudu vyfasovali mnohaleté tresty vězení, nikoliv smrt. Strážmistr Bernard i přes mnohé upomínání předsedajícího u soudu vypověděl, že střílel Klenovský, ostatní zbraně neměli a chovali se k němu slušně. Zdeněk Mikš dostal třicet, odseděl si 13 let.

Příběhy 20. století

Příběh Zdeňka Mikše zmapovali dokumentaristé z Post Bellum a Ústavu pro studium totalitních režimů. V neděli jeho vyprávění a několika dalších pamětníků odvysílá Český rozhlas – Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století.