Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XII. – Horčičkův koncert hlasů

Přidal: Přemek |

Květen 4, 2012

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 51/2011)

Aškenazyho a Horčičkova hra Bylo to na váš účet je jedním z nejdůležitějších tvůrčích počinů rozhlasové tvorby šedesátých let. Na ploše jedné celovečerní inscenace jsou doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“v tom nejkladnějším slova smyslu. Jako první česká rozhlasová hra získala první cenu italského rozhlasu a televize na Prix Italia 1965 a v letech 1965 a 1967 byla inscenována i v zahraničí.

Velkou cestu urazil již sám dramatik Ludvík Aškenazy. Ten za dramaturgické spolupráce Jaroslavy Strejčkové přetvořil svou dvoustránkovou povídkovou miniaturu Vajíčko v kongeniálně sestavený rozhlasový scénář pro sedmdesátiminutovou rozhlasovou hru,kterou režíroval Jiří Horčička. Aškenazymu se podařilo k dojemné anekdotické příhodě o studentovi,volajícím pravidelně neznámého pana Kohoutka za účelem recesistické zábavy,připojit mnoho dramaticky nosných dějových linií.

Hra bývá označována jako „koncert hlasů“. Na rozdíl od předchozích Horčičkových inscenací zde zcela ustupuje do pozadí hudebně-zvuková koláž (pracuje se zde jen s několika zvuky,například tónem telefonu)a režijní pozornost se zcela přesunuje na herce. Jsou vnímáni nejen jako nositelé textu a kontextu,ale jejich hlas je používán jako hudební nástroj,často zní jako z partitury.

V popředí hereckého obsazení inscenace stál Karel Höger. Režisér Horčička s ním pracoval často,už od počátku padesátých let. Höger podle Horčičky „dovedl s jakýmsi pedagogickým zřetelem přehledně a účinně vystavět i sebesložitější obraz člověka. Zvláštní důraz kladl na řeč. Byl mistrem civilního,konverzačního,duchaplného dialogu v humorném,tragikomickém i vážném tónu,bezpečně vyjadřujícím významové vrstvy postavy.“ Horčička dokázal využít i drobné,humorné detaily. Vladimír Brabec rád své kolegy bavil hlasovými parodiemi Karla Högera i jiných herců. Horčička o této jeho zálibě věděl,a tak toho v inscenaci využil – ne ovššem k nějaké parodické nápodobě,ale ke ztvárnění Pokšteflova-Högerova mladšího já. Na tuto hru přistoupil i Höger,který zcela v souladu se záměry inscenátora v jedné scéně napodobuje „na druhou“,tj.napodobuje Brabcovu nápodobu. Zcela logicky je tento princip uplatněn ve scéně prvního Pokšteflova telefonátu panu Kohoutkovi po válce;ten Pokštefl,který telefonuje,UŽ není Jarýnek,ale JEŠTĚ to není ten stárnoucí,rezignovaný, cynický čtyřicátník.

Takových režijních a hereckých fines najdeme ve hře mnohem více. Už úvodní Pokšteflův monolog,v němž ospale a s lehkou kocovinou rekapituluje svůj život,je plný nejrůznějších zvukových a asociačních odboček,vtípků – a přitom zcela přesně charakterizuje vnitřní prázdnotu,či spíše životní rezignaci postavy. Podobně zaujme monolog esesáka Willyho,plný zámlk,,vzdechů, pauz… Jak si povšiml již rozhlasový historik a teoretik Jan Czech ve své knize O rozhlasové hře,inscenace představuje nový,specificky rozhlasový způsob herectví; i v nejvypjatějších a citově zjitřených scénách dokáží herci zprostředkovat emoce civilním,jakoby nenápadným herectvím,skrývajícím „obrovské vnitřní napětí“. Tuto tezi můžeme ilustrovat například telefonickým monologem Willyho před sebevraždou (vypjatá scéna je realizována pomocí přidušených, zajíkavě přerušovaných vět),ale i výstupy tety Anny (Jaroslava Adamová v rozhovoru s Jarýnkovou matkou ilustruje bezcharakternost své postavy rychlým střídáním citových poloh z hystericky přeexponovaného rozhořčení k přízemně praktickému tématu).

Horčičkovu práci s tempem,zvuky,zámlkami oceníme především v okamžiku srovnání s prací jiných režisérů. Aškenazyho hra Bylo to na váš účet byla samozřejmě realizována i jinými tvůrci, mimo jiné i slovenským režisérem Ivanem Terenem. Slovenská inscenace z roku 1966 nemá vůbec té promyšlenosti,propracovanosti,souvztažnosti. Na rozdíl od českého nastudování tu necítíme žádné vztahy mezi postavami ani sebemenší vývoj hlavního hrdiny (jindy precizní Jozef Kroner).