Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Bylo to na váš účet (1964, 2014)

Ludvík Aškenazy. Rozhlasová hra. Trýznivé vzpomínky na období německé okupace. Technická spolupráce Zdeněk Škopán, Anna Halbichová, Radislav Nikodém a Artur Šviha. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Karel Höger (Jaroslav Pokštefl, úředník), Vladimír Brabec (Járínek), Jana Drbohlavová (Hanička), Jaroslava Adamová (teta Anna), Rudolf Hrušínský (Willy), Valtr Taub (pan Kohoutek), Marie Vášová (maminka), Jindra Holmanová, Věra Labská (telefonistky).

Natočeno 18. – 27. 5. 1964 (studio 6). Premiéra 14. 6. 1964 (Praha – RPD, 19:55 – 21:01 h.). Reprízy 2. 1. 1965 (Československo II, 21:10 h.); 3. 8. 1989 (Vltava, 20:00 – 21:03 h) v cyklu Hra náročného posluchače; 2. 5. 1997 (ČRo 3 Vltava, 21:06 – 22:07 h.), 26. 3. 2002 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:33 h.), 6. 10. 2005 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 21:04 h.), 27. 3. 2007 (ČRo 2 Praha, 16:58 – 18:00 h.), 1. 5. 2007 (ČRo Olomouc, 15:05 – 16:05 h.), 11. 4. 2011 (ČRo 2 Praha, 20:00 – 20:59 h.), 8. 5. 2015 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 30. 10. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra a Kánon 100 – nejvýznamnější rozhlasové inscenace. Následovala závěrečná debata z prvního vltavského Radiokina. Hovoří Jarmila Konrádová a Jan Vedral, uvádí Petr Gojda. Další reprízy 27. 2. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama k 100. výročí narození L. Aškenazyho; 2. 4. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Vydal Radioservis, červenec 2014 (1 CD, JM007-2 – 8594168769043; 59 min.).

Pozn.: Jako první česká rozhlasová hra získala 1. cenu italského rozhlasu a televize na Prix Italia 1965. Byla inscenována i v zahraničí v letech 1965 a 1967.

Jana Drbohlavová účinkovala také v krátkometrážním filmu Vajíčko (1964, režie Zdeněk Kopáč) podle stejnojmenné povídky Ludvíka Aškenazyho; z té vznikla i hra Bylo to na váš účet.

Úryvek in: Janoušek, Pavel (ed.): Dějiny české literatury III. Praha: Academia, 2008, zvuk. příl (1 CD).

Lit.: -kn- (= Nešvera, Karel): L. Aškenazy dramatik. Úspěšná premiéra v rozhlase. In Večerní Praha 139 (2832), 15. 6. 1964, s. 5 (anotace).

Lit.: Martinec, Jan – Rozhlas. Sedm hlasů. In Rudé právo, 9. 10. 1964 (recenze).

Lit.:  Hnilička, Přemysl: Skvosty archívu 2. – Bylo to na váš účet. In web Panáček v říši mluveného slova, 2. 2. 2010 (recenze).

Lit.: Czech, Jan: O rozhlasové hře, 1988, s. 34 – 44 (kpt. Období zrání).

Štěrbová, Alena: Bylo to na váš účet po pětadvaceti letech. In Scéna 19/1989, s. 3 (recenze). – Cit.: Gymnazista Pokštefl týden co týden volal v pátek ve tři hodiny panu Kohoutkovi, aby se zeptal, zda jsou snesena vajíčka. Pak přišel 17. listopad 1939 a pan Kohoutek čekal v pátek marně. Do Prahy se Pokštefl vrátil 11. května 1945, v pátek, za deset minut tři — pamatoval si jediné telefonní číslo a zavolal, aby se zeptal, jestli slepička snesla vajíčko. To je zhruba vše z kratičké povídky Ludvíka Aškenazyho Vajíčko. Pokud byla 3. srpna 1989 repríza Aškenazyho hry Bylo to na váš účet ohlášena jako zpracování této povídky, není to tak zcela pravda. Bylo to na váš účet napsal Ludvík Aškenazy jako zcela samostatnou rozhlasovou hru. V dramaturgii Jaroslavy Strejčkové vznikl původní a rozhlasově velmi nosný scénář, v němž se původní mini-povídka rozrostla do složité mozaiky vztahů a osudů nejen gymnazisty Jaroslava Pokštefla a náhodně vybraného telefonního účastníka pana Kohoutka, ale také Jaroslavovy ustarané matky, poživačné tety Anny, rozporuplného důstojníka ge¬stapa Willyho a židovské dívenky Hanky.

Hra Bylo to na váš účet má rozhlasově důmyslnou kompozici, založenou nejen na oblíbeném principu telefonátů, ale také na autorsky dokonale zvládnutém střídání reálných a ireálných motivů v retrospektivně pojatém snu čtyřicetiletého pana Pokštefla, který telefonicky rozmlouvá se svým sedmnáctiletým Já. Dramaturgicky dokonale připravený scénář byl dokonale režijně ztvárněn Jiřím Horčičkou a neméně dokonale interpretován Karlem Hogrem, Vladimírem Brabcem, Marií Vášovou, Jaroslavou Adamovou, Rudolfem Hrušínským, Janou Drbohlavovou a Valtrem Taubem. Výsledkem byl „koncert hlasů“ s hlubokým obsahem.

Nejednou bylo zdůrazňováno, že Aškenazyho „spontánní lyrický talent se vyznačuje bohatou fabulační invencí a silným smyslem pro poezii drobného životního detailu“ (Aleš Haman), což jsou kvality, kterých právě rozhlasová dramaturgie úspěšně využila. V rozhlase Aškenazy debutoval už v roce 1945 reportážní hrou Začalo to v Chicagu, z roku 1951 je hra Dítě a bomba, až po deseti letech vznikla další hra Piškot (1963), následuje Bylo to na váš účet  (1964), vynikající je také hra Kůže (1967). V souvislosti se součas¬nou rozhlasovou dramaturgií mi však vrtá hlavou určitý paradox. Po pětadvaceti letech je inscenace Bylo to na váš účet uváděna jako „hra náročného posluchače“.  Ano, v roce 1965 získala právě tato inscenace významné mezinárodní ocenění — Cenu Italského rozhlasu a televize na Prix Italia, ale v repertoáru Čs. rozhlasu bylo několik dalších stejně kvalitních inscenací. Znamená to, že normální rozhlasový posluchač „znenáročněl“ nebo „znenáročněla“ normální rozhlasová produkce?

Lit.: Floriánová, Eva: Studentské reflexe – Bylo to na váš účet – analýza rozhlasové inscenace. In web RadioDock, 27. 5. 2018 (analýza). – Cit.: Text vznikl jako výstupní práce ze Semináře analýzy rozhlasu, který se vyučoval v letním semestru na Katedře divadelních a filmových studií, FF Univerzity Palackého v Olomouci. Autorka je studentkou 1. ročníku oboru Televizní a rozhlasová studia – Filmová studia.

Ve své závěrečné práci se budu věnovat rozhlasové inscenaci Bylo to na váš účet od režiséra Jiřího Horčičky z roku 1964. Tato inscenace je dodnes považována za vrcholné dílo českého rozhlasu a já se v této krátké souhrnné analýze pokusím poukázat na to, proč tomu tak je.

Rozhlasovou hru Bylo to na váš účet napsal český poválečný spisovatel Ludvík Aškenazy roku 1964. Dílo je inspirováno spisovatelovou povídkou Vajíčko. V tomtéž roce se jí ujal režisér nastupující rozhlasové generace Jiří Horčička. Ten s pomocí dramaturgyně Jaroslavy Strejčkové i za přispění samotného spisovatele převedl text v mluvené slovo. Dvoustránková povídka se tak stala dramatickým dílem s rozhlasovou stopáží šedesát minut. Natáčení ve Studiu 6 probíhalo mezi 18. a 27. květnem 1964, hra byla tedy na světě za pouhých deset dní. Bylo to na váš účet se dočkalo premiéry 16. dubna téhož roku.

Téma jako dělané pro intimnější rozhlasový projev je telefonický rozhovor řadového úředníka Jaroslava Pokštefla, který právě slaví čtyřicáté narozeniny, a který v kocovině mluví se svým sedmnáctiletým Já. O všech událostech, jež se zapsaly do života hlavní postavy se tedy dozvídáme pomocí dialogu. Jedná se o retrospektivní sen, přičemž na povrch vyplouvají zapomenuté události z let válečných, jež jsou velmi bolestné pro celou tuto generaci.

Celý rozhovor mezi panem Pokšteflem a jeho alter egem doplňují vzpomínky na útržky rozhovorů zprostředkované právě Jaroslavovým sedmnáctiletým Já, jež je oslovováno jako Jarýnek. Jeho schopností je přehrávat již odehrané telefonické rozhovory, pokud si to pan Pokštefl přeje. Zároveň umožní svému staršímu Já rozhovor s Haničkou, jeho dávnou láskou. Ten je ale zcela důsledkem imaginace pana Pokštefla. Společně si pak připomínají například poživačnou tetu Annu, milovaného pana Kohoutka nebo třeba maminku, na niž postupně mění časem zavedený názor. Pan Pokštefl se pomocí svého mladšího Já dozvídá o osudech lidí, které si již dávno skoro nepamatuje.

Název inscenace Bylo to na váš účet souvisí s poslední větou inscenace, kdy telefonní operátorka oznámí zdrcenému Jaroslavu Pokšteflovi, že celý hovor s jeho mladším Já byl, mluvíme-li o finanční stránce „na jeho účet“.

Režisér Horčička vsadil při obsazování na své prověřené herecké kolegy. Pro hlavní roli pana Pokštefla zvolil Karla Högera, s nímž spolupracoval od poloviny padesátých let velmi často (Klapzubova jedenáctka, Válka s mloky nebo Sedm svědků). Jeho společníkem – mladším Já – se stal hlas Vladimíra Brabce, v té době rovněž člena Národního divadla. Jaroslava Adamová je ujala role tety Anny, zatímco Jana Drbohlavová ztvárnila roli židovky Haničky. Mamince Jaroslava Pokštefla propůjčila hlas Marie Vášová. Valtr Taub se představil v roli pana Kohoutka. Kromě jmenovaných slyšíme také Rudolfa Hrušínského v roli rozporuplného důstojníka gestapa Willyho. V rolích, jež zahrnovaly i fráze v cizích jazycích se vystřídaly Jindra Holmanová a Věra Labská jako telefonistky.

V inscenaci dochází za vedení zkušeného režiséra Horčičky k velmi propracovanému střídání reality a fantazie. Kvůli nepřítomnosti hudby jsou předěly mezi reálnem a nereálném téměř neznatelné. Dramaturgicky důmyslně rozložené repliky proložené minimem zvuků z okolí vytváří spletitou síť vztahů, v níž se posluchač musí s pomocí vlastní představivosti zorientovat, aby pochopil celý příběh.

V mnoha ohledech nejdůležitější vlastností Jiřího Horčičky se stala otevřenost a snaha, se kterou spolupracoval a komunikoval s herci. V inscenaci Bylo to na váš účet se rozhodl otevřít cestu tzv. civilnímu herectví, jež se projevovalo hlavně způsobem, jakým herci dávali najevo emoce. Ty byly totiž ve vypjatých situacích ukazovány jen velmi nenápadně, zatímco v pozadí bylo přímo hmatatelné obrovské vnitřní napětí postav, které se projevovalo například přidušeným přerušováním vět. A to především v případě Karla Högera a Jaroslavy Adamové. Nejen díky Horčičkovi v pozdějších letech civilní herectví v rozhlase převládlo.

Horčičkův autorský rukopis odhalujeme ve chvíli, kdy inscenaci komparujeme s dalšími interpretacemi textu od jiných režisérů. Například v inscenaci slovenského režiséra Ivana Terena z roku 1966 nejsou rozpracovány ani vzájemné vztahy postav, ani vývoj hlavní postavy jako takové. Specifickým prvkem se pro Horčičku staly také refrény, jež se projevují v opakování vět o „kočičce“ nebo o „plačícím dítěti“.

Ne bezdůvodně bývá inscenace považována za „koncert hlasů“. V díle je totiž zásadně potlačena hudebně-zvuková složka, hudba dokonce není obsažena vůbec. Výjimku tvoří scéna, kdy je hudba diegetická – jedná se o maminčinu hru na piano. Zvuková aparatura dále doplňuje pouze zvuk telefonu. Veškerá pozornost se soustředí na hlasové projevy herců. Ti jsou nositeli jak veškerého textu, tak i důležitého a těžko rozpoznatelného kontextu.

Karel Höger bývá označován za hereckého vypravěče, což znamená, že se neuchyluje k pouhému čtení textu, naopak v každém slově projevuje emoci, hraje hlasem. V inscenaci Bylo to na váš účet je ve srovnání s ostatními herci hlasově dominantní. Höger, jako herec známý precizní výslovností a znamenitým témbrováním, při práci vždy kladl důraz na řeč. Sám Jiří Horčička o něm prohlásil: „za každou větou, kterou Karel Höger řekl, cítil ještě něco jiného, než jen pouhé verbální sdělení nějaké skutečnosti – a v tom jsme si rozuměli, protože rovněž já nechci nějakou scénou (…) zprostředkovat pouhé prostě sdělení.“[1]

Přednes Karla Högera je velmi plastický. Na tom má podíl jednak jeho bezpodmínečná znalost psychologicky hutného textu, ale také způsob, jakým pomocí řečových gest realizuje konkrétní emoci. Protože kromě hercovy profesionality a skvěle zvládnuté techniky, zkušeností, je to nakonec vždy hercův naturel, který je do role vložen a jež ji činí výjimečnou. A to hlavně proto, že Karel Höger pro umírněnost a vyváženost, jež vkládá do své řeči, zřídka přesáhne hranici, za kterou už jeho projev nebude věrohodný.

Práce s dechem, kdy se přesouváme od zpomalování způsobeného domnělým přemýšlením až po rychlou, skoro nedbalou snahu něco sdělit. Ta je stejně jako například intenzita v hercově projevu charakteristická přesně zvládnutým balancováním na hraně. Karel Höger nikdy nepřekročí hranici, za kterou už by se jeho projev dal označovat jako „příliš“. Mnohdy razí heslo „méně je více“, takže při jeho řeči nedochází k přehrávání.

V závěrečné scéně, kdy se sedmnáctileté Já Jarýnek odpojí a dialog tím skončí, přejde Höger od smířeného tónu a tiché, ale jasné mluvy, kdy se zdá být plně ztotožněn s tím, že jsou vzpomínky zase pryč do zoufalého a prosebného volání po Jarýnkovi. Využívá ve svém projevu pauzu, jež vyvolává napětí, jak bude celá situace pokračovat.

Vladimír Brabec vytváří v inscenaci roli sedmnáctiletého Já hlavního hrdiny, přičemž je v podstatě pouhým výplodem fantazie z opilosti se zotavujícího Karla Högera – Jaroslava Pokštefla. Jeho hlas působí střídmě a disciplinovaně, protože jeho postava je v tuto chvíli vševědoucí.

Brabcův hlas zné chvílemi až poeticky a zasněně, mluví velmi tiše, nekřičí a často i šeptá. Vše mu přijde jasné a jednoduché. Je hlavním vypravěčem, nese hlavní děj celé inscenace, opravdu působí vševědoucně – za jeho slovy je cítit cosi, co neřekne, informace, kterou si nechává pro sebe.

Režisér Jiří Horčička bohatě využívá imitačních schopností Vladimíra Brabce. Byl si totiž dobře vědom jeho záliby v parodickém imitování přednesů svých hereckých kolegů (včetně Karla Högera), a proto se rozhodl umístit do díla několik narážek na tuto skutečnost. Brabcova role není v inscenaci Bylo to na váš účet nijak ironická ani výsměšná. Narážka spočívá pouze v tom, že Brabec napodobuje Högerův hlas, protože se přece jen jedná o jeho vlastní starší já.

Ze začátku je těžké rozpoznat jednotlivé hlasy herců Högera a Brabce, protože se jejich výpovědi prolínají bez sebemenšího daného vzorce. Po čase však rozpoznáme drobné rozdíly – především protahování jednotlivých slov, jež je často patrná u Brabce, a naopak krátkou Högerovu výslovnost. Stejně tak přilneme k jejich odlišným témbrům. Jelikož Brabec hraje mladší Já Högera, je podobnost předvídatelná.

Z ženského obsazení se nejvíce projevuje Jaroslava Adamová v roli tety Anny. Adamová hodně pracuje s tempem, kdy například při rozhovoru s Jarýnkovou maminkou plynule přechází od pomalého, odměřeného, ale milého toku řeči až k hysterickému, překotnému rozhořčení a ke křiku. Věrohodnost Tetiných výlevů podporuje i fakt, že postava, kterou Adamová ztvárňuje není zrovna zářným příkladem člověka s pevnými morálními zásadami. Horčičkovým režijním záměrem je nechat ji některé vyhrocené pasáže pronášet téměř bez dechu, aby tak vyzněla naléhavost celého sdělení.

Adamová je mistryní v práci s kolísáním hlasové intenzity – například ve scéně, kdy se dozví, že její milenec Willy se zastřelil, se zdá nejprve odměřená a jistá si sama sebou, má pevný a čistý hlas, po chvíli se ale stává zoufalou, mluví tiše a pozornost posluchače se soustředí hlavně na její práci s dechem, kdy používá pauzy, aby ještě umocnila děs, jež ji obklopil při tomto zjištění.

Jana Drbohlavová ztvárňuje roli židovské dívky Haničky, která je současně Jarýnkovou láskou. Dívka působí veskrze pozitivně a usměvavě, je otevřená a přímá. Osobnost její postavy se však hodně mění, protože je kvůli své příslušnosti k židovské menšině vystavována neustálému strachu, což se v jejím hlase samozřejmě odráží. Od bezstarostného projevu a čirého hlasu se Drbohlavová postupně přesouvá k výrazné práci s dechem, používá povzdechy, časté hlasité nádechy, a hlavně hysterický smích.

Pro veškerý tvůrčí tým, stejně jako pro herce, byla po odvedené práci velkým úspěchem 1. cena na prestižní mezinárodní rozhlasové přehlídce Prix Italia v roce 1965. Československo bylo před sedmnácti lety při založení soutěže, vítězství bylo velkým úspěchem jak pro režiséra Horčičku, tak i spisovatele Aškenazyho. Bylo to na váš účet se stalo první českou inscenací, která byla v soutěži vůbec oceněna.

Přemysl Hnilička hodnotí inscenaci Jiřího Horčičky takto „Aškenazyho a Horčičkova hra Bylo to na váš účet je jedním z nejdůležitějších tvůrčích počinů rozhlasové tvorby šedesátých let. Na ploše jedné celovečerní inscenace jsou doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“ v tom nejkladnějším slova smyslu. Hra i inscenace se skutečně proslavila. (…) Byla inscenována i v zahraničí v letech 1965 a 1967.“[2]

V roce 2014 vyšla inscenace Bylo to na váš účet přesně po padesáti letech v reedici na zvukových nosičích. Dodnes je schopna posluchače přimět k poslechu a donutit ho prožít ji společně s aktéry. Inscenace označovaná za náročnou na poslech, zůstává stěžejním dílem rozhlasové tvorby šedesátých let a jednou z klíčových inscenací Jiřího Horčičky (vedle Války s mloky a Vojny a míru). Ukazuje se být průkopnickou z hlediska volby tématu i formy zpracování, ve své době upevnila Jiřímu Horčičkovi výsadní pozici na poli české rozhlasové režie. (…)

Lit.: Faltýnek, Vilém: Aškenazyho rozhlasová klasika. In web ČRo, 10. 3. 2007 (recenze). – Cit.: V našem literárním magazínu jsme se rozhodli uvádět tvorbu významných českých spisovatelů. Zatímco v Knihovničce Radia Praha každou neděli hovoříme o ní, v Literárním naslouchátku vám ji přímo představujeme. Dnes budete moct naslouchat tvorbě přední literární osobnosti českých 60. let – Ludvíka Aškenazyho.

Ludvík Aškenazy

Narodil se v roce 1921 v polském Lvově v česko-židovské rodině, do Čech přišel se armádou Ludvíka Svobody v roce 1945. Oženil se s dcerou německého spisovatele Heinricha Manna. První renomé si získával jako prozaik: po válce začínal publicistikou, zprvu silně ovlivněnou ideologií, změnu pak přinesly Dětské etudy, povídky s dětským hrdinou. V Aškenazyho tvorbě se rozvinuly lyrismus a hravost. V protikladu k dosavadnímu oficiálnímu úzu začal nahlížet velké události perspektivou obyčejných lidí, oficialitu poměřoval všednodenností svých hrdinů. V literatuře 2. poloviny 50. let nebyl sám, hovoří se v této souvislosti o zájmu o obyčejného člověka. Aškenazy se proslavil povídkovými soubory Ukradený měsíc, Psí život, vajíčko.

Jako dramatik spojil svůj život s rozhlasem, nejprve československým, po emigraci v roce 1968 s rozhlasy německými. Napsal za svůj život na tři desítky rozhlasových her. V Čechách ho diváci poznali diky hrám Piškot (1963), Bylo to na váš účet (1964), Kůže (1967) a Servítek (1967). Na divadle se uváděla hra Host (1960). Velmi často se v nich objevují reminiscence na 2. světovou válku.

O vztahu Ludvíka Aškenazyho k rozhlasové dramatické tvorbě hovoří jeho syn, filmový režisér Jindřich Mann:

„Když byl demobilizován z té takzvané Svobodovy armády, tak mu dali tehdy nabídku, jak mi říkal, že mohl buďto být někde správce nějakého mlýna nebo aby šel do rozhlasu. Takže si vybral rozhlas. To mi říkal, ale třebas to není pravda? Tím se dostal do rozhlasu, kde mimochodem kde už tehdy na začátku 50. let jednu rozhlasovou hru napsal. Rozhlas vždycky k nějakému výročí zorganizoval veřejné vysílání, buďto z Technického muzea nebo z parku Juldi Fuldi, jak jsme tehdy říkali, lidi se mohli dívat, jak se vysílá, a to bylo v té době, kdy všecko bylo hodně neimprovizované a tuhé, dost atraktivní. A tam si myslím už při prvním vysílání rozhlasovou hru napsal. Na jednu stranu dobře, že se o ní neví, protože je, jak by se dnes řeklo, hloupě poplatná době, je to prostě trochu stalinistický blábol, na druhé straně jsem překvapený, když jsem si ji tuhle četl, jak jsou tam vlastně dobré dialogy. Když si člověk odmyslí, o čem ty dialogy jsou, tak jsou vlastně strašně dobré. Úplně se liší od všech jiných dialogů v té době. Jsou rafinované a hezké, o to hůř dopadá celý ten konglomerát… Jmenovalo se to Dítě a bomba.

Tak to jenom čistě životopisně k tomu, že se tím můj otec vždycky zabýval. Od roku 1954 byl spisovatel na volné noze, psal prózu, měl tehdy svůj první velký úspěch Dětské etudy. A myslím, že někdy od roku 1956 ho jeho tvůrčí, spisovatelský pocit vedl k tomu, aby psal pro jeviště. On byl dost úspěšný scénárista, jeho bavil dialog a nedramatická dramata. A myslím, že v tom byl dost mistrný.

Takže on pak měl dost jako dramatik renomé, dneska je to zapomenuto, jestli právem nebo neprávem, nechám stranou. To co psal, bylo taky nějakým způsobem dobré. myslím, že na rozhlasové hře ho zajímalo, že to byl čistý dialog. Někdo ho asi oslovil, začalo ho to bavit, pak když jsme žili v Německu, tak to hodně psal. Jistě ho na tom bavil tenhle čirý dialog, který už i bez pohybů a scén dokázal vytvářet příběh. Za tu hru bylo to na váš účet dostal Prix Italia, což je velice prestižní festival rozhlasové hry v Itálii – v té době byl samozřejmě ještě prestižnější než dneska, protože rozhlasová hra jako taková byla prestižnější než dneska… – tam dostal buď tu hlavní cenu něbo nějakou vedlejší. Pak se ta hra okamžitě vysílala ve všech možných evropských rádiích a to ho vedlo k dalším zakázkám a k další tvorbě. Z toho se vyvinula přání, aby ty hry psal, a také jeho chuť těm přáním vyhovět.“
 
Rozhlasovou hru Bylo to na váš účet (ukázky jsou součástí zvukové podoby tohoto příspěvku) natočil v roce 1964 režisér nastupující generace Jiří Horčička. Jeho nahrávka s předními herci patří mezi nejlepší díla českého rozhlasového umění. V ukázce uslyšíte Karla Högera a Vladimíra Brabce, Marii Vášovou, Jaroslavu Adamovou, Rudolfa Hrušínského, Waltra Tauba a Janu Drbohlavovou. Stejně jako Kůže a Piškot vychází i tato rozhlasová hra z Aškenazyho povídek, v tomto případě se volně opírá o povídku Vajíčko. Aškenazy ve hře mistrným způsobem rozvinul radiofonní dramatické principy. Úředník Pokštefl se v kocovině prostřednictvím telefonu setkává svým mladým já a znovu před ním ožívají zapomenuté události z válečných let.

Režisér Jiří Horčička vynikal během svého rozhlasového působení v citu pro tempo a rytmus zvukové inscenace a v práci s hercem. Od poloviny 50. let byly Horčičkovy režie často obsazovány Karlem Högerem, který vycházel vstříc potřebě nového, filmově civilního herectví. Ve hře Bylo to na váš účet také Horčička využil imitačních schopností mladého Vladimíra Brabce. Postava sedmnáctiletého Jaroslava Pokštefla díky němu věrně přebírá osobitou dikci Högerova čtyřicátníka. Před mikrofonem herci Horčičkových inscenací působili autentičtěji než starší herecká generace (čestnými výjimkami mezi staršími herci byli například Zdeněk Štěpánek, Miloš Nedbal, František Smolík nebo Olga Scheinpflugová). Horčička ve svých inscenacích prorážel cestu civilnímu zvnitřnělému herectví, které později v rozhlasových studiích převládlo.

Hnilička, Přemysl: Bylo to na váš účet. In web 25 fps, 25. 2. 2011 (článek). – Cit.: Aškenazyho a Horčičkova hra Bylo to na váš účet je jedním z nejdůležitějších tvůrčích počinů rozhlasové tvorby šedesátých let. Na ploše jedné celovečerní inscenace jsou doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“ v tom nejkladnějším slova smyslu. Hra i inscenace se skutečně proslavila; jako první česká rozhlasová hra získala 1. cenu italského rozhlasu a televize na Prix Italia 1965. Byla inscenována i v zahraničí v letech 1965 a 1967.

Velkou cestu urazil již sám dramatik Ludvík Aškenazy. Ten za dramaturgické spolupráce Jaroslavy Strejčkové přetvořil svou dvoustránkovou povídkovou miniaturu Vajíčko v kongeniálně sestavený rozhlasový scénář pro sedmdesátiminutovou rozhlasovou hru. Tak jako dokázal Jan Drda rozvinout povídku Vyšší princip do filmového scénáře, i Aškenazymu se podařilo k dojemné anekdotické příhodě o studentovi, volajícím pravidelně neznámého pana Kohoutka za účelem recesistické zábavy, připojit mnoho dramaticky nosných dějových linií.

Hra bývá označována jako „koncert hlasů“. Na rozdíl od předchozích Horčičkových inscenací zde zcela ustupuje do pozadí hudebně-zvuková koláž (pracuje se zde jen s několika zvuky, jako tón telefonu) a režijní pozornost se zcela přesunuje na herce. Jsou vnímáni nejen jako nositelé textu a kontextu, ale jejich hlas je používán jako hudební nástroj. Jejich herecký projev je zároveň jak civilní, tak hudebně stylizovaný, často zní jako z partitury.

V popředí hereckého ansámblu inscenace stál Karel Höger. Režisér Horčička s ním pracoval velmi často, už od počátku padesátých let. Höger „dovedl s jakýmsi pedagogickým zřetelem přehledně a účinně vystavět i sebesložitější obraz člověka. Zvláštní důraz kladl na řeč. Byl mistrem civilního, konverzačního, duchaplného dialogu v humorném, tragikomickém i vážném tónu, bezpečně vyjadřujícím významové vrstvy postavy.“ (Černý, František: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci)

Sám režisér Horčička o Högerově herecké práci řekl: „Za každou větou, kterou Karel Höger řekl, cítil ještě něco jiného, než je pouhé verbální sdělení nějaké skutečnosti – a v tom jsme si rozuměli – , protože rovněž já nechci nějakou scénou, kterou dělám, zprostředkovat pouhé prosté sdělení, ale chci zároveň sdělit víc, významové pozadí apod.“ (Jiří Horčička v rozhovoru s Janem Czechem; mgf. záznam, publ. in O rozhlasové hře, s. 35)

Horčička dokázal využít i drobné, humorné detaily. Vladimír Brabec, v té době angažovaný v Národním divadle, rád své kolegy bavil hlasovými parodiemi Karla Högera i jiných herců. Horčička o této jeho zálibě věděl, a tak toho v inscenaci využil – ne ovšem k nějaké parodické nápodobě, ale ke ztvárnění Pokšteflova – Högerova mladšího já. Na tuto hru přistoupil i Höger, který zcela v souladu se záměry inscenátora v jedné scéně napodobuje „na druhou“, tj. napodobuje Brabcovu nápodobu. Zcela logicky je tento princip uplatněn ve scéně prvního Pokšteflova poválečného telefonátu panu Kohoutkovi; ten Pokštefl, který telefonuje, UŽ není Jarýnek, ale JEŠTĚ to není ten stárnoucí, rezignovaný, cynický čtyřicátník. (Jako jeden příklad za všechny uveďme Jarýnkův monolog o hlasech („Člověk má všechny svý hlasy najednou. (…) Člověk má jarní hlas a letní hlas (…), podzimní hlas a dva zimní hlasy – teplý a studený..“); Brabcova práce s hlasem vytváří tak dokonalou iluzi mladistvého Högera, že si můžeme při troše dobré vůle představit, jak asi zněl Höger v Bezdíčkově inscenaci Šrámkova Stříbrného větru (Brno 1939) jako Ratkin.)

Takových režijně hereckých fines ale najdeme ve hře mnohem více. Už úvodní Pokšteflův monolog, v němž ospale a s lehkou kocovinou rekapituluje svůj život, je plný nejrůznějších zvukových a asociačních odboček, vtípků – a přitom zcela přesně charakterizuje vnitřní prázdnotu či spíše životní rezignaci postavy. Podobně zaujme monolog esesáka Willyho, plný zámlk, vzdechů, pauz… Jak si povšiml již rozhlasový historik a teoretik Jan Czech, inscenace představuje nový, specificky rozhlasový způsob herectví; i v nejvypjatějších a citově zjitřených scénách dokáží herci zprostředkovat emoce civilním, jakoby nenápadným herectvím, skrývajícím „obrovské vnitřní napětí“. (Czech, Jan: O rozhlasové hře, 1988, s. 41 – kpt. Období zrání). Tuto tezi můžeme ilustrovat například telefonickým monologem Willyho před sebevraždou (vypjatá scéna je realizována pomocí přidušených, zajíkavě přerušovaných vět), ale i výstupy tety Anny. Jaroslava Adamová v rozhovoru s Jarýnkovou matkou ilustruje bezcharakternost své postavy rychlým střídáním citových poloh z hystericky přeexponovaného rozhořčení k přízemně praktickému tématu:

„Marto, to je ale sprostý. Sestro, to je tak sprostý, že pode mnou klesají kolena. Tak strašně sprostý – Marto, neprodala bys to modrý sklíčko po mamince? Je stejně tak trochu moje…“ (in Rozhlasové hry. Praha: Orbis 1965, s. 21).

Oproti původní autorské poznámce (“mlčí, pak po chvíli„) nechává Horčička říci Adamovou obě pasáže prakticky na jedno nadechnutí).

Jak Aškenazy, tak Horčička pracují v textu i režii s refrény. V textu je spatřujeme v neustále se opakující a mezi postavami kolující a obměňované větě o kočičce a plačícím dítěti, v režijním Horčičkově uchopení tyto refrény slyšíme v nejrůzněji kombinovaných tónech telefonního přístroje.

Horčičkovu práci s tempem, zvuky, zámlkami oceníme především v okamžiku srovnání s prací jiných režisérů. Aškenazyho hra Bylo to na váš účet byla samozřejmě realizována i jinými tvůrci, mimo jiné i slovenským režisérem Ivanem Terenem. Slovenská inscenace z roku 1966 nemá vůbec té promyšlenosti, propracovanosti, souvztažnosti. Na rozdíl od českého nastudování tu necítíme žádné vztahy mezi postavami, sebemenší vývoj hlavního hrdiny (jindy precizní Jozef Króner).

Lit.: Hubička, Jiří: Rozhlasový rok – Bylo to na Váš účet – 1964. In web ČRo, 17. 9. 2013 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V září roku 1964 se Československý rozhlas poprvé zúčastnil prestižní mezinárodní soutěže rozhlasové a televizní tvorby Prix Italia. Byl v tom velký paradox. Když byla tato soutěž v roce 1948 založena, Československý rozhlas patřil mezi její spoluzakladatele.

Po politickém zvratu, který v tomto roce nastal, z ní ovšem ihned zase vystoupil. Rok 1964 znamenal tedy – alespoň v oblasti rozhlasové tvorby – do jisté míry prolomení ideologických ledů. A hned při své první účasti na festivalu zaznamenala česká rozhlasová dramatika neobyčejný úspěch. Hra s názvem „Bylo to na váš účet“, kterou napsal Ludvík Aškenázy, získala druhou cenu ve své kategorii – cenu italského rozhlasu a televize.

Aškenázyho hra vypovídá o bolestných válečných zkušenostech jeho generace. Příběh Jaroslava Pokštefla, který je hrdinou hry, otevírá autor ve chvíli, kdy tento – ve všech směrech obyčejný úředníček – slaví 40. narozeniny. O okolnostech jeho dosavadního života, zejména pak o válečných událostech, které do jeho osudu zasáhly, se dozvídáme prostřednictvím dialogu, který hrdina vede se svým o dvacet let mladším druhým já.

Jemné předivo hry, kterou dramaturgicky připravila Jaroslava Strejčková a kterou natočil Jiří Horčička, si připomeneme dvěma úryvky. Jaroslava Pokštefla hraje Karel Höger, jeho alter ego Vladimír Brabec.

Motiv lidského hlasu prolíná celou hrou. Pasáž, ve které Aškenázy popsal kolik hlasů má člověk, patří k nejkrásnějším místům této neobyčejné rozhlasové hry.

Hnilička, Přemysl: Bylo to na váš účet. Radioservis, červen 2014 (sleevenote). – Cit.: Nahrávka jedné z nejvýznamnějších českých rozhlasových her, kde jsou na ploše jedné celovečerní inscenace doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“ v tom nejkladnějším slova smyslu. Jako první česká rozhlasová hra získala 1. cenu italského rozhlasu a televize na Prix Italia 1965. Byla inscenována i v zahraničí v letech 1965 a 1967. Nyní se vám tato vynikající a propracovaná rozhlasová hra dostává v prvotřídní zvukové verzi. Je to vyrovnání dluhu české rozhlasové škole šedesátých let.

Velkou cestu urazil již sám dramatik Ludvík Aškenazy. Ten za dramaturgické spolupráce Jaroslavy Strejčkové přetvořil svou dvoustránkovou povídkovou miniaturu Vajíčko v kongeniálně sestavený rozhlasový scénář pro šedesátiminutovou rozhlasovou hru. Tak jako dokázal Jan Drda rozvinout povídku Vyšší princip do filmového scénáře, i Aškenazymu se podařilo k dojemné anekdotické příhodě o studentovi, volajícím pravidelně neznámého pana Kohoutka za účelem recesistické zábavy, připojit mnoho dramaticky nosných dějových linií. Hra bývá označována jako „koncert hlasů“. Na rozdíl od předchozích Horčičkových inscenací zde zcela ustupuje do pozadí hudebně-zvuková koláž (pracuje se zde jen s několika zvuky, jako tón telefonu) a režijní pozornost se zcela přesunuje na herce. Jsou vnímáni nejen jako nositelé textu a kontextu, ale jejich hlas je používán jako hudební nástroj. Jejich herecký projev je zároveň jak civilní, tak hudebně stylizovaný, často zní jako z partitury. V popředí hereckého ansámblu inscenace stál Karel Höger. Režisér Horčička s ním pracoval velmi často, už od počátku padesátých let. Höger – jak píše teatrolog František Černý ve své knize Měnivá tvář divadla – „dovedl s jakýmsi pedagogickým zřetelem přehledně a účinně vystavět i sebesložitější obraz člověka. Zvláštní důraz kladl na řeč. Byl mistrem civilního, konverzačního, duchaplného dialogu v humorném, tragikomickém i vážném tónu, bezpečně vyjadřujícím významové vrstvy postavy.“ Sám režisér Horčička o Högerově herecké práci řekl: „Za každou větou, kterou Karel Höger řekl, cítil ještě něco jiného, než je pouhé verbální sdělení nějaké skutečnosti – a v tom jsme si rozuměli – , protože rovněž já nechci nějakou scénou, kterou dělám, zprostředkovat pouhé prosté sdělení, ale chci zároveň sdělit víc, významové pozadí apod.“ Horčička dokázal využít i drobné, humorné detaily. Vladimír Brabec, v té době angažovaný v Národním divadle, rád své kolegy bavil hlasovými parodiemi Karla Högera i jiných herců. Horčička o této jeho zálibě věděl, a tak toho v inscenaci využil – ne ovšem k nějaké parodické nápodobě, ale ke ztvárnění Pokšteflova – Högerova mladšího já. Na tuto hru přistoupil i Höger, který zcela v souladu se záměry inscenátora v jedné scéně napodobuje „na druhou“, tj. napodobuje Brabcovu nápodobu. Brabcova práce s hlasem vytváří tak dokonalou iluzi mladistvého Högera. Takových režijně hereckých fines ale najdeme ve hře mnohem více. Už úvodní Pokšteflův monolog, v němž ospale a s lehkou kocovinou rekapituluje svůj život, je plný nejrůznějších zvukových a asociačních odboček, vtípků – a přitom zcela přesně charakterizuje vnitřní prázdnotu či spíše životní rezignaci postavy. Podobně zaujme monolog esesáka Willyho (Rudolf Hrušínský), plný zámlk, vzdechů, pauz… Jak si povšiml již rozhlasový historik a teoretik Jan Czech, inscenace představuje nový, specificky rozhlasový způsob herectví; i v nejvypjatějších a citově zjitřených scénách dokážou herci zprostředkovat emoce civilním, jakoby nenápadným herectvím, skrývajícím „obrovské vnitřní napětí“. Jaroslava Adamová v rozhovoru s Jarýnkovou matkou ilustruje bezcharakternost tety Anny rychlým střídáním citových poloh z hystericky přeexponovaného rozhořčení k přízemně praktickému tématu. Jak Aškenazy, tak Horčička pracují v textu i režii s refrény. V textu je spatřujeme v neustále se opakující a mezi postavami kolující a obměňované větě o kočičce a plačícím dítěti, v režijním Horčičkově uchopení tyto refrény slyšíme v nejrůzněji kombinovaných tónech telefonního přístroje.

Lit.: Faltýnek, Vilém: Vnitřní monolog Karla Högera. In Lidové noviny, 18. 8. 2014 (recenze). – Cit.:

Lit.: Groman, Martin: Věnec u rozhlasu. In web Blogy Aktuálně.cz, 19. 5. 2019 (článek). – Cit.: Českému rozhlasu se podle posledního měření poslechovost daří a z Vinohradské 12 zaznívá spokojené plácání se po zádech. To je v pořádku. Jen rozhlasu, ostatně i podle loňské analýzy EBU, chybí touha po inovaci, ambice hledat nepoznané, kuráž jít po neprošlápnutých cestách, podporovat novátorství svých lidí, být větší, silnější, odvážnější.

Je to dlouhodobá bolest českých veřejnoprávních médií – myslí stejně jako ta komerční. Něco funguje, tak na tom budeme rajtovat, dokud to nepadne. Když koně táhnou, nepřepřahej. Ale rolí médií veřejné služby je mimo jiné hledat, zkoušet, experimentovat. Nemá uštvat k smrti jedinou dříve třeba i dobře skákající herku, ale dbát o genofond chovu a trvale jej rozvíjet do budoucna. Kdo, když ne médium veřejné služby, vymyslí nové formáty? Kdo překvapí něčím neslýchaným? Kdo posune obor kupředu? Kdo vychová nové všestranné talenty?

Český rozhlas se dnes ve valné většině úzkostlivě bojí vykročit ze zaběhnutých kruhů a osvědčených jmen.  (…)

Rok 1934 přinesl v brněnském studiu rozhlasový epos Františka Kožíka Cristobal Colón. Ne adaptaci divadla nebo knížky pro rádio, ale autentický rozhlasový tvar, do té doby nevídaný, neslýchaný. Rok 1964 pak první z velkých rozhlasových her šedesátých let, která ukázala možnosti tohoto média v plné síle a vyzrálosti – v červnu 1964 (pozor, výročí je na spadnutí) odvysílal Československý rozhlas hru Ludvíka Aškenázyho Bylo to na váš účet postavenou na síle lidského hlasu. Tady šlo hlavně o hlas Karla Högera. Reprízy následovaly hlavně po roce 1989, nejsilněji pak po roce 2000, takže to už šlo v zásadě zase o připomínání legendy.

Bylo to na váš účet ale slavilo úspěchy nejen tím, že ve své době získalo mezinárodní ceny, ale především bylo v letech 1965 až 1967 opakovaně inscenováno v zahraničí a režisér Jiří Horčička s touto hrou jako tvůrce objel Evropu. Který dnešní rozhlasový autor z Prahy odjel točit autorskou rozhlasovou a inovativní hru pro finský nebo dánský či berlínský rozhlas v tamním jazyce?

Zkrátka a dobře, Český rozhlas se raduje ze své tu více tu méně stagnující poslechovosti. Ale sázka do budoucnosti to není. Raduje se totiž z toho, že nic nemění, a když, tak se drží při zdi.

Lit.: anonym: Aškenazyho rozhlasová hra Bylo to na váš účet. In web holokaust.ff.cuni.cz, 7. 4. 2022 (článek). – Cit.: Ludvík Aškenazy (1921-1986) pocházel z polské židovské rodiny. Během války bojoval na východní frontě jako příslušník československé armády, ale oba jeho rodiče zahynuli jako oběti šoa. Podle kusých Aškenazyho zmínek, které se dochovaly v podání jeho mladšího přítele Arnošta Lustiga a jeho syna Jindřicha Manna (Aškenazy se po válce oženil s dcerou spisovatele Heinricha Manna), se rodiče ukrývali před nacisty a udali je polští sedláci.

Holokaust se v Aškenazyho díle objevuje na přelomu padesátých a šedesátých let ve dvou souborech povídek Psí život (1959), Vajíčko (1963) a v knize Černá bedýnka (1960), komentářích k reportážním fotografiím z doby války i poválečné. Psal jsem o tom v kolektivní monografii Cizí i blízcí (2016). Co jsem tehdy neznal, byla rozhlasová hra Bylo to na váš účet, která měla premiéru v Československém rozhlase 1964. Režíroval ji Jiří Horčička a hráli v ní Karel Höger, Vladimír Brabec, Marie Vášová, Jana Drbohlavová, Rudolf Hrušínský, Valtr Taub a Jaroslava Adamová. Hra získala druhou cenu na italském festivalu Prix Italia (1965) a nyní je její nahrávka k dispozici na Audiotéce za 169 korun.

Hra vznikla z povídky Vajíčko ze stejnojmenného souboru. Z původní třístránkové anekdoty se stala hodinová inscenace s novými postavami, rozsáhlejším časovým záběrem a dalšími dějovými motivy. Hra využívá specifické rozhlasové prostředky; celý příběh se vlastně odehrává v podobě telefonických hovorů. Nová je kromě jiného postava židovské dívky Hany Schweitzerové, což je láska protagonisty, studenta a později úředníka s bizarním jménem Jaroslav Pokštefl. Poté, co jsou Židé za nacistické okupace perzekuováni, se Pokšteflova matka obává, že by dívka mohla jejímu synovi „zkazit život“. Zapírá ho v telefonu, tvrdí, že její syn odjel a způsobí jejich rozchod. Pokšteflova teta se stane milenkou úředníka německého gestapa Williho, rodina jí za to opovrhuje, ale ona i její partner se snaží Haně pomoci. Hana (ve hře důsledně jen jako Hanička) končí ve vyhlazovacím táboře, kde se znovu setkává s Willim a je poslána do plynové komory. Sám Pokštefl se pravdu dozví až po mnoha letech, kdy se ve své představě setkává v telefonním hovoru se svým mladším, sedmnáctiletým já.

Postupné odkrývání minulosti je působivé a dramatické. Hra je založena na opakování a variacích motivů a obrazů. Klíčová je patrně pasáž, kde se mluví o tom, že každý z nás je „koncertem hlasů“, máme v sobě různé, někdy protichůdné vlastnosti a možnosti. Žádná postava proto není jednoznačná. Například Pokšteflova matka miluje svého jediného syna, ale tím, že způsobí rozchod s Haničkou, zničí život jí i jemu. Teta je milenka nacisty, který jí zajišťuje pohodlný život, ale pomáhá Židovce Haničce a Willi varuje Pokštefla před hrozícím zatčením. Willi ovšem v táboře posílá Haničku na smrt, ale je si vědom toho, co dělá, a konci války se během telefonního hovoru zastřelí. Leitmotivem hry jsou opakované věty o plačícím dítěti, které jednotlivé postavy v telefonu vzdáleně slyší.

Hra končí hovorem s telefonistkou, která čtyřicetiletému Pokšteflovi oznamuje, že hovory, které jsme slyšeli, byly na jeho účet. „Domluveno? Je to na váš účet, pane.“ Poslední větu zopakuje. Působí to dvojznačně. Hovory Pokšteflovi budou připsány k zaplacení, ale zároveň to znamená, že bude muset nově bilancovat svůj život událostmi, které vytěsnil ze své paměti. Dílo tak připomíná individuální i kolektivní paměť jako velké téma nejen holokaustové literatury.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů