Příběhy 20. století – Heydrichiáda – příběh Jany Nitkové-Vávrové (2012)

Každý ví, co znamená termín heydrichiáda: teror, který proti Čechům nacisté po atentátu ze msty rozpoutali. Každý ví, co se stalo v Lidicích. Uvádí se počty stovek zavražděných, ale skoro nikdo neumí říct, kdo ti lidé byli a co se dál dělo s jejich rodinami. Typický je v tomto ohledu příběh Jany Vávrové-Nitkové.

Její maminka Anna Nováková se vyučila švadlenou, otevřela si krejčovský salón a roku 1934 si vzala syna své mistrové Josefa Nitku. 29. června 1941 se jim narodila dcera Jana.

Žili v Kostelci nad Labem, Josef Nitka byl náčelníkem tamního Sokola a podílel se na odboji, mimo jiné sháněl potravinové lístky pro parašutisty, vysazené na území protektorátu. Rodiče ani manželka o tom nevěděli.

Ani ne měsíc po atentátu na Heydricha, 23. června 1942, zatklo Josefa Nitku pražské gestapo společně s českým četníkem z Kostelce nad Labem. Za pár dní Jana slavila první narozeniny, ale na těch už otec chyběl – dochovaly se z nich fotografie, jediné snímky, na nichž je Jana se svou maminkou. Pro Annu Nitkovou a její malou dceru přijelo gestapo 27. srpna 1942.

Malá Jana tehdy viděla maminku naposledy. Dostala se do ústavu v Praze-Krči, a teprve mnohem později se dozvěděla, že její rodiče byli po výsleších a věznění zavražděni v koncentračním táboře Mauthausen.

Na konci roku 1942 objevila Janu Nitkovou v Krči její teta Marie. Že je holčička v ústavu zjistila díky vlastní odvaze a vytrvalosti, a také díky slušnosti a statečnosti zdravotních sester. Teta po válce sepsala vzpomínky, v nichž mimo jiné uvádí, že se dětem zabitých Čechů v ústavu dařilo špatně, měly málo jídla, navíc mezi nimi prý esesáci dělali jakési selekce: odváželi děti, které se jim nelíbily a neuznali je za vhodné k eventuální adopci německými rodinami.