Historie věčně živá – O nejméně známém zaalpském kacíři (2012)

Nemáme žádné přímé tvrzení, proč se vlastně Benito Mussolini rozhodl zabývat Janem Husem, píše ve své knize Duce a kacíř historik Pavel Helan z Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. A tak se můžeme na základě dokazatelných skutečností domnívat, že je spojila kritika katolické církve, u Mussoliniho umocněna také jeho socialistickými názory, které vzešly z rodinné tradice.

Na začátku své kariéry se velmi krátce věnoval učitelskému povolání a hodně publikoval v různých listech socialistického zaměření. Mimo jiné se dochovala jedna rodinná historka ze severoitalského městečka Gualtieri o jeho zášti vůči katolické církvi, kdy jako mladý učitel neváhal obětovat peníze za to, aby platil žákům vrhajícím na kněze spršku kamení.

Mučedníci svobodného myšlení

Podobně vážný zájem jako Hus vyvolal u Mussoliniho italský učenec, dominikán Giordano Bruno, zastánce teorie o nekonečnosti vesmíru. Na místě Brunova upálení inkvizicí v roce 1600 na římském Campo de’Fiori je na jeho pomníku umístěn medailon s podobiznou Jana Husa. Oba tragické osudy, na nichž se podílela katolická církev, společně s dalšími tvořily zvláštní historickou edici Mučedníků svobodného myšlení nakladatelství Podrecca e Galantara. V ní také v roce 1913 vyšla Mussoliniho knížka Jan Hus, muž pravdy.

Podle Pavla Helana knížka nevyvolala žádný zvláštní ohlas. Povědomí i zájem o ní se zvýšil ke konci první světové války, kdy sílila myšlenka čechoslovakismu a snaha o vytvoření samostatného československého státu. Mussolini podporuje československé požadavky na sebeurčení a vyzdvihuje staletý boj o uznání historického národa, který žil v českém království. Pochvalně se také vyjadřuje o statečnosti československých legionářů v bitvě na Piavě, kteří v Itálii zformovali jednotky bojující proti vojákům monarchie, často i vlastním krajanům c.k. armády.

Sarfattiová v životě Benita Mussoliniho

Zajímavou kapitolou Mussoliniho dráhy je jeho žurnalistická tvorba, kdy v reakci na nedobrovolný odchod z Italské socialistické strany zakládá v roce 1914 vlastní list Il Popolo d’Italia. V tomto období udržuje milostné styky s mnohými ženami, které mu často ochotně finančně pomáhají. Vyniká mezi nimi Margherita Sarfattiová.

Její životní příběh by vydal na obsáhlý román obsahující společenský a osobnostní vzlet až do pádu do naprostého osamění. Sarfattiová pocházela z bohaté židovské benátské rodiny Grassini a narodila se o tři roky dříve než Mussolini, v roce 1880. V mládí byla podobně jako duce ovlivněna socialistickými myšlenkami a věnovala se dějinám umění. Její levičáctví však mělo salonní charakter, de facto žila v dostatku a přepychu pocházející z rodinného dědictví. Společně s manželem se objevila v Miláně a tam se také setkala s Mussolinim. Propagovala feministické myšlenky, přispívala do Il Popolo d’Italia a v místní společnosti byla označována jako „duceho žena“. Jejich přátelství přerostlo ve vášnivý milenecký vztah, který díky dalším avantýrám Mussoliniho plnily i žárlivé výstupy. Ve společnosti přátel trávili mnoho času také ve venkovské usedlosti Soldo u jezera Lago di Como.

Do společnosti často zavítal i dekadentní bonviván, básník Gabriele D’Annunzio, který neúspěšně obsadil po první válce v roce 1920 přístavní město Fiume (dnešní chorvatská Rijeka). Jeho protestní čin v reakci na neuspokojené územní nároky Itálie po první světové válce zpočátku Mussolini obhajoval a podle určitých informací ho měl inspirovat k pověstnému pochodu na Řím a násilnému převzetí moci.

Když docházelo k postupné radikalizaci italského fašismu, situace se pro Margheritu nevyvíjela dobře i proto, že Mussolini zpečetil svůj občanský sňatek s Rachel církevním obřadem, a tím formálně svou milenku zapudil. Do rodiny přibyl Galeazzo Ciano jako manžel nejstarší legitimní dcery Eddy, který se záhy stal ministrem zahraničí fašistické vlády.