Konfrontace (1996)

Přidal: Přemek |

Srpen 25, 2005

Karel Pecka. Osobní drama politického vězně, který jako oběť komunistického teroru usiluje o vlastní morální integritu. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: Filip Kovář (Jan Novotný), Rudolf Doležal (Jan Přeučil), Přemysl Koša (Svatopluk Skopal), předseda soudu (Viktor Vrabec), prokurátor (Václav Mareš), Vavruška (Ivan Gübel), Černý (Petr Pelzer), hlasy (Marek Libert, Milan Neděla a Martin Kolár), vězňové (Eduard Pavlíček, Milan Slabihoud a Oldřich Hrůza) a další.

Natočeno 1996. Premiéra 25. 2. 1997 (Vltava, 21.30 – 22.20 h.; 46 min.) v cyklu Klub rozhlasové činohry. Repríza 20. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 19:01 h) v cyklu Současná hra.

Pozn.: Původní nahrávka pocházela z roku 1968 – byla smazána.

Lit.: Velíšek, Martin: Karel Pecka: Konfrontace. In web ČRo 3 Vltava, 20. únor 2018 (článek). – Cit.: Ve hře Konfrontace využívá Karel Pecka své životní zkušenosti, když věrně popisuje prostředí komunistického kriminálu a také nelidskou soudní mašinérii. Původní inscenace natočená v roce 1968 byla během normalizace smazána. Její novou verzi natočil v roce 1996 režisér Petr Adler.

Spisovatel a scenárista Karel Pecka se narodil 6. 12. 1928 v Kližské Nemé u Komárna. Maturoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích, V roce 1949 jako jednadvacetiletý byl zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen na jedenáct let. Prošel všemi komunistickými koncentráky jáchymovska, odkud se vrátil v roce 1959. Nejprve pracoval jako jevištní technik v Národním divadle. Potom se několik 1et mohl věnovat výhradně literární práci. Publikoval v časopisech Host do domu, Plamen, Nové knihy, Literární noviny, Tvář, Sešity pro mladou literaturu. Časopisecky debutoval v roce 1965 povídkou z prostředí uranových dolů. Témata vycházející z těchto krutých a dramatických osobních zkušeností zpracoval v povídkových knihách Úniky (1966), Na co umírají muži (1968), v novele Hra na bratrství (1968) nebo v románech Horečka (1967) a Veliký slunovrat (1968). V osmašedesátém roce vysílal Československý rozhlas jeho hru Konfrontace. Po roce 1968 se Karel Pecka ocitl opět na indexu a pracoval jako čerpač. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a mohl publikovat pouze v samizdatu, v zahraničních časopisech a exilových vydavatelstvích.

Po celá osmdesátá léta psal Karel Pecka povídkové cykly, které poprvé vydal v Torontu pod názvem Malostranské humoresky, a v jejich psaní pokračoval až do roku 1990. Na jedné straně tudíž rezignoval na tvorbu velkých románových či epických celků, k nimž v jeho samizdatové produkci náleží Motáky nezvěstnému a polohistorická próza Štěpení. Na druhé straně se nebál riskovat, že bude mechanicky, ale i naprosto přirozeně srovnáván kritikou a čtenáři s klasickými malostranskými obrázky Jana Nerudy. Na nerudovskou tradici ostatně Pecka zjevně navazuje: také on hodlá ve svých povídkách zachytit nejen staropražský genius loci, ale i vnitřní nerv a tep doby, její každodenní projevy i její dějinný charakter. Právě zmíněná nerudovská tradice a potěšitelná autorova snaha zachytit tímto způsobem totalitní časy jsou pravděpodobně největší hodnotou jeho malostranských povídkových cyklů.

Lit.: Bojda, Tomáš: Svědectví z kriminálu. In web RadioDock, 16. 2. 2018 (článek). – Cit.: „Mnoho věcí ztratilo časem smysl, ale zůstal mi ten můj svět. Ten malý svět, který mám sám pro sebe. A na tom jsem nic nezměnil.“ Trpké konstatování ústřední postavy hry Konfrontace, je výpovědí autorova alter ega, vězně Filipa Kováře. Režimem pronásledovaný spisovatel Karel Pecka by se letos v prosinci dožil devadesáti let. O trvalosti jeho odkazu svědčí skutečnost, že Vltava Konfrontaci reprízuje v rámci cyklu Současná hra. Pecka strávil v komunistických lágrech a kriminálech od roku 1949 deset a půl roku. Tematika a prostředí vězení, se staly východiskem většiny jeho literárního díla.

Konfrontace vznikla na základě jedné z povídek triptychu Úniky, které Pecka jako svou prozaickou prvotinu publikoval v roce 1966. Rozhlasové nastudování z roku 1968 bylo za normalizace smazáno, autorově tvůrčí perzekuci přispěl brzký podpis Charty 77 a disidentská činnost. Až o takřka třicet let později (1996) dramaturg Josef Hlavnička hru pro rozhlas upravil podruhé, režisérem pětačtyřicetiminutové inscenace byl Petr Adler. Kromě Konfrontace přitom v devadesátých letech v rozhlase vzniklo i několik dalších nastudování Peckových textů – v režii Jiřího Rolla například trojdílná četba Mafie velká a malá s Rudolfem Pellarem či Doktor Faust na Malé Straně s Radoslavem Brzobohatým (obě podle Peckovy sbírky povídek Malostranské humoresky). V roce 2008 natočila Hana Kofránková ze stejné sbírky povídku Pohořelý básník v kongeniální interpretaci Josefa Somra.

Atmosféra strachu, udavačství, nedůvěry, všudypřítomné podezíravosti, je pro rozhlas nosná důrazem na lidský konflikt mezi vězni i duševní konflikt jedince se systémem. Představa stísněné uzavřené cely dovedně pracuje s posluchačovou imaginací. Izolovaný prostor Konfrontace, budovaný promyšleně rezonujícími hlasy, vstřebáváme z každé repliky. Klíčem dusného dramatu je zejména přesně vystižená základní situace. Spoluvězni ve vášnivých debatách hledají každou naději, výsledkem jsou však jen zvyšující se podezření mezi sebou navzájem.

Adlerovo nastudování stojí na pevných dialozích, existenciálním ladění, celkové autenticitě světa muklů, kteří nemohou věřit nikomu kromě sebe. Autobiografickou postavu Filipa Kováře vytvořil Jan Novotný bez hlasových příkras. Syrovost reality je prohlubována stupňujícím se napětím v dialozích Kováře s dalšími vězni. Režijní záměr obsadit vedle sebe zcela rozdílně modulované hlasy Jana Novotného, Jana Přeučila (Rudolf Doležal) či Svatopluka Skopala (Přemysl Koša) se ukázal jako citlivě zvolený princip, který minimalistickým uchopením hlasového vyjádření charakterizuje odlišné lidské i morální kapacity jednotlivých odsouzenců. Zatímco Přeučilův ostře řezaný témbr autoritativně kalkuluje s pozicí vězňů, Skopal svému Košovi přidává na expresivitě dechovou frekvencí. Novotného Kovář v introspektivních obrazech naléhá na nutnost uchovat si morální sílu, nepoddat se tragice bezvýchodného osudu.

Mrazivá závěrečná scéna soudu krutě obnažuje morální cenu, kterou je za své propuštění člověk ochoten zaplatit. Memento komunistických zločinů je výstrahou s trvalou působností.

Rozhlasové hry